Rozhovor: Proč na mobilech leží krev lidí z Konga

Markéta Kutilová vedla v Kongu projekty na podporu znásilněných žen. Pomáhala jim zajistit léky, bydlení, založit mýdlárnu a šicí dílnu, kde si tyto společností odvržené ženy mohou přivydělávat. V rozhovoru odpovídala na otázky týkající se jejího projektu Kongotour a dalších zkušeností v této africké zemi.

 

Co je Kongotour?

Kongotour je série přednášek, které jsou doprovázeny promítáním nového českého dokumentárního filmu Slzy Konga. Přednášky, výstavy fotografií a veřejné debaty mají ukázat pravdivou situaci v Demokratické republice Kongo.

 

Jaký má podle vás Kongotour v Čechách smysl?

Ukazuji lidem spojitost, proč se válka v Kongu týká i nás, Čechů. Hodně se zaměřuji na dopady sexuálního násilí, protože v současné době je v Kongu největší sexuální násilí na světě. Dvě stě tisíc znásilněných žen a dětí za deset let.

 

Jak se Čechů dotýká konflikt v africké zemi?

Týká se nás skrze coltan. Coltan je směs rud, která je nezbytná k výrobě mobilních telefonů, playstationů, laptopů a dalších moderních technologií. Kongo má osmdesát procent světových zásob coltanu a je z velké části těžen ilegálně rebelskými skupinami ze zahraničí. Západní firmy vykupují ilegální a tudíž levnější coltan z Konga, a tak se dostane k nám. Ke spotřebitelům, kteří moderní technologie v západním světě konzumují. V souvislosti s tím, jak v naší společnosti roste poptávka po moderních technologiích, roste i cena coltanu, a tím se rozšiřují boje o nerosty v Kongu. Je to způsob, jakým se situace v Kongu dotýká každého z nás. Na sexuálním násilí potom vidíme, jaká je humánní cena za pokrok v naší západní společnosti.

 

Myslíte si, že se situace v Kongu může změnit?

Není to tak nemožné. Možná naivně, idealisticky doufám, že když o problému bude vědět, co nejvíc lidí, vytvoří se vhodná půda pro organizování petic a vyvíjení nátlaku na firmy a politiky. Válka v Kongu má totiž pouze politické řešení, ne vojenské. Jednou z možností může být kampaň s názvem Už žádnou krev na mém mobilu, která byla zahájena ve Velké Británii. Podle reportu OSN se to týká firem Nokia, Dell, IBM, Motorola nebo Alcatel. Česko by se tak mohlo připojit k nějaké mezinárodní kampani nebo mezinárodní petiční akci.

 

Proč jste si vybrala pro svoji novinářskou a humanitární činnost zrovna Kongo?

Chtěla jsem jet do Afriky jako novinářka na volné noze. Odjela jsem do Konga, protože mi v té době přišlo jako nejzajímavější a nejbezpečnější země. Původně jsem si vybrala Súdán, ale tehdy tam zrovna byly znásilněny dvě moje známé. Kongo navíc byla země v českém mediálním prostředí naprosto neznámá.

 

Jak dlouho jste v Kongu zůstala?

V Kongu jsem žila půl roku mimo válečnou oblast ve městě Kysangani na řece Kongo. Do Čech jsem se vrátila s tím, že jsem tam byla naposledy. Pak se mi ale dostal do rukou film Kongo: hluboké ticho, který pojednává o sexuálním násilí na východě Konga. Během deseti dnů jsem si za poslední peníze, co jsem měla, koupila letenku. Odletěla jsem na východ Konga, abych dostala problematiku znásilňovaných žen do českých médií. Byla jsem první česká novinářka, která se tím začala zabývat.

 

Bylo to skutečně velmi rychlé rozhodnutí.

Dnes už vím, že bych to asi znovu neudělala. Odletěla jsem do Konga s posledním čtyřmi sty dolary v kapse, bydlela jsem ve slamu v chudinské čtvrti a nikoho jsem tam neznala.

 

Neměla jste vůbec žádný strach?

Když to vezmu retrospektivně, tak jsem do svých třiceti let neměla vyvinutý pud sebezáchovy. Naprosto mi chyběl. Neuvědomovala jsem si žádná rizika ani nebezpečí.

 

Dostala jste se v Kongu do nějaké nebezpečné situace?

Když mě zastavili opilí vojáci se samopaly, tak jsem se vždycky bála. Jinak paradoxně nejnebezpečnější pro mě bylo, když jsem dostala malárii, k tomu zánět nohy a nemohla jsem sehnat léky. Nakonec jsem sice sehnala nějaké léky ze sousední Rwandy, ale nestačilo to a musela jsem se vrátit do Čech.

 

Třicetiletá Markéta Kutilová je novinářka a humanitární pracovnice pocházející z Poličky. Pro společnost Člověk v tísni pracovala například v Íránu, na Srí Lance, v Kambodži nebo v Indonésii. Jako novinářka působila v Pákistánu, Zambii, ve Rwandě, Ugandě, Izraeli a dalších zemích. V současnosti pracuje pro Člověka v tísni v po záplavovém Jesenicku a putuje po českých městech se svým projektem Kongotour.