Ten neustálý adrenalin mě na práci v Myanmaru baví nejvíc, říká Tereza Grünvaldová

V současné době vedete misi Člověka v tísni v Myanmaru. Jak dlouho tam již pracujete a co jste dělala před tím?

Na misi v Myanmaru jsem už přes rok. Vystudovala jsem politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově a diplomatickou akademii ve Vídni. Mám za sebou pracovní zkušenosti ze státního, ale i soukromého sektoru. Zhruba rok jsem pracovala v Senátu Parlamentu České republiky, dále taky na Úřadu vlády během českého předsednictví v EU. V obou předchozích případech jsem získala jiný druh zkušenosti, související zejména s komunikací a do jisté míry i managementem. Všechny moje předchozí zkušenosti mi něco daly, z čehož čerpám i v současném zaměstnání jak vedoucí mise v Myanmaru.

Co vás na práci v humanitární a rozvojovém sektoru baví?

Práce vedoucí mise je zajímavá v tom, že je příjemně různorodá, a především dynamická, což osobně potřebuji v každé práci. Člověk se potkává stále s novými výzvami, úkoly a situacemi, na které musí reagovat a řešit je. Ten neustálý adrenalin je asi to, co mne na tom nejvíc baví a pohání vpřed. Nejzajímavější je samozřejmě kontakt s místními partnery a lidmi, jež jsou součástí našich projektů a se kterými řešíme podobu jednotlivých aktivit. Jsou asi největší motivací a zároveň inspirací pro toto povolání. Další důležitou součástí mé práce je prezentace a síťování Člověka v tísni s ostatními partnery, donory a mezinárodními organizacemi tak, aby se o naší práci vědělo na patřičných místech.

#~gallery-949~#

Naplnil pobyt v Myanmaru vaše očekávání, nebo bylo něco, co vás překvapilo či zaskočilo?

Ze začátku jsem na misi přijížděla jako zástup na tři měsíce. Poté, co mi bylo nabídnuto zůstat, jsem si pobyt prodloužila na pozici vedoucí mise. Tudíž nemůžu říct, že bych měla nějaká velká očekávání, jelikož rozhodnutí o tom, že zde budu delší dobu, přišlo až v době, kdy jsem tu byla. Navíc jsem Myanmar již dva roky sledovala z Prahy. Každopádně určitě mě opět příjemně překvapila pozitivní nálada zdejších lidí. I přes změny, které se v současnosti dějí, jsou místní pořád velice přátelští a nápomocní ve všech ohledech. Nepříjemně jsem byla zaskočena asi tou soutěživostí místních organizací, které se snaží za každou cenu uspět. Počet mezinárodních organizací a agentur stoupnul od roku 2012 mimořádně a někdy to bohužel vypadá, že rozvojový svět je jeden velký byznys, ale samozřejmě to není tak ve všech případech.

Jak se liší život v Myanmaru a České republice? Existuje něco, co nás i přes dálku a odlišnou kulturu spojuje?

Myanmar se s Českem asi nedá lehce srovnat, protože každá země vychází z jiného kulturního, ale i politického kontextu. Každopádně je určitě zajímavé říci, že Člověk v tísni se již delší dobu v Myanmaru zaměřuje na podporu občanské společnosti v její tzv. transformační fázi. Myanmar neprochází stejnou transformaci, jakou jsme měli v 90. letech my, ale mnoho místních skupin a organizací vidí v České republice partnera, který rozumí tomuto dlouhodobému procesu a problémům, jež s sebou transformace přináší.

Problémy, které lidi trápí, se týkají zejména ekonomické a pracovní situace, jež se v Myanmaru zatím nezlepšila. Většina místních partnerů, jež Člověk v tísni podporuje, řeší politický proces a přetrvávající problémy související s lidskými právy, válečným konfliktem a kritickou humanitární situací v některých vzdálených oblastech země.

Jak vás přijali mezi sebe místní? S jakými společenskými a kulturními rozdíly jste se musela vyrovnat?

Místní lidé jsou obecně velice přátelští, takže s přijetím do místní společnosti, mezi místní zaměstnance a partnery jsem neměla problém. Horší je, pokud si chcete vytvořit mezi nimi opravdové přátelé, to je většinou běh na dlouhou trať.

Co se týká rozdílů, tak těch je plno počínaje náboženskými a společenskými rozdíly, po rozdíly ve vystupování a oblékání. Asi nejzajímavější je, že místní lidé jsou velice upřímní, takže se vám nestydí do očí říct, co si o vás myslí anebo co si myslí o vašem vzhledu, včetně komentářů o vašich pár kilech navíc.

Vedle toho je společnost v Myanmaru velice hierarchická a konzervativní, tudíž musíte respektovat jisté společenské a náboženské náležitosti a pořádky, což platí ve všech prostředích, ať už je to škola, klášter, domácnost anebo pracovní kolektiv. V této zemi mají často největší autoritu mniši a představení klášterů jsou dokonce důležitější než někteří místní politici nebo lídři.

Jak na misi trávíte volný čas, je-li nějaký? Jde kombinovat takovou práci s osobním životem?

Myanmar je krásná země, takže asi největším odreagováním je cestování ať už ve vnitrozemí anebo v okolních zemích.

Zároveň člověk si asi na každém místě dříve nebo později najde svůj okruh přátel. Ten mám tady i já a pomáhá mi to si od práce odpočinout a přijít na jiné myšlenky. Jelikož žiji v Rangúnu, bývalém hlavním městě Myanmaru, není tak těžké zajít ve volném čase na nějakou kulturní akci, koncert, do kina, nebo na večeři. Spoustu akcí tady pořádají zahraniční ambasády, kulturní instituce, ale také místní organizace, galerie a muzea.

Díky těmto možnostem a sociálním sítím, které si tady člověk může vytvořit, se mi život až tak nezměnil. Samozřejmě největší nevýhodou je omezený kontakt s lidmi, které máte v Evropě, tedy s přáteli a rodinou, s nimiž se vídáme jednou za čtvrt nebo půl roku.