Práce s ženami z místních komunit je cestou k dlouhodobé a udržitelné změně, říká Petra Vránová

Práce s ženami z místních komunit je cestou k dlouhodobé a udržitelné změně, říká Petra Vránová

30. 3. 2015

V krátké sérii rozhovorů jsme vám přiblížili, jak se žije Češkám na misích v Kongu, Srbsku, Barmě a na Filipínách. Poslední zpovídanou je Petra Vránová, která již tři roky pracuje pro etiopskou misi Člověka v tísni a jak sama říká, ve své práci se zaměřuje především na místní ženy. "Ony jsou totiž páteří svých rodin, komunit i zemí. Mluvit a pracovat s nimi je pro mě velkou inspirací."

V současné době pracujete jako vedoucí mise v Etiopii. Jak dlouho tam již pracujete a co jste dělala před tím?

Na misi v Etiopii jsem třetím rokem. Na delší dobu jsem do zahraničí vyjela poprvé v roce 2006, kdy jsem se ještě jako studentka zúčastnila dobrovolnické stáže v Ugandě. Později jsem se zde podílela na vedení celé mise. Pak jsem, ještě pro předchozího zaměstnavatele, vedla oddělení zahraniční rovojové a humanitární spolupráce a má práce mi umožnila podívat se na kratší či delší pobyty do dalších zemích, například do Konga, Zambie, Indie či Běloruska.

Co vás na práci v humanitární a rozvojovém sektoru baví?

Baví mne práce s lidmi různých kultur a vyznání. Je to velmi intenzivní a člověk se dnes a denně něčemu novému naučí. Respektive musí se učit, jinak by jen těžko dosáhl dopadu, který by naše práce měla mít. Předpokládáme, že místní lidé se budou učit od nás, prostřednictvím našich projektů. Ve skutečnosti jsme to však i my, kdo se učí a sbírá zkušenosti. Mám ráda svou práci, protože se neustále něčemu učím a protože jsem součástí velké a důležité snahy o změnu k lepšímu.  

Jako jednu z klíčových částí mé práce pak vnímám práci se ženami. Ve všech zemích, které jsem navštívila, byly ženy tak obdivuhodně silné, s obrovským potenciálem, jsou páteří svých rodin, komunit i zemí. Mluvit a pracovat s nimi je pro mě velkou inspirací. Věřím, že pozitivní udržitelné změny můžeme dosáhnout především ve spolupráci se ženami z místních komunit. Bylo by skvělé, kdyby více žen dostávalo příležitost podílet se na důležitých rozhodnutích ve svých rodinách, komunitách i státech.

#~gallery-950~#

Naplnil pobyt v Etiopii vaše očekávání, nebo bylo něco, co vás překvapilo či zaskočilo?

Etiopie je nesmírně různorodá země – desítky jazyků, stovky kulturních zvyků, řada významných a zároveň odlišných etnik, jsou zde zastoupena a intenzivně praktikována dvě světová náboženství, je to země s vlastním kalendářem, časem, s dlouhou historií  - bylo těžké něco konkrétního očekávat i neočekávat. I teď po téměř třech letech stále zažívám malá či větší překvapení. Život tady se těžko stane rutinou.

Nejvíce však vnímám jako zásadní problém neodstatek vody. Nejedná se o překvapení jako takové. Před příjezdem jsem věděla, že nedostatek pitné vody je jedním z hlavních problémů této země, ostatně řada projektů Člověka v tísni se zaměřuje právě na budování a udržitelnou obnovu vodních zdrojů, ale zažít to na vlastní kůži, vidět jak s nedostatkem vody etiopské rodiny denně bojují, zvláště teď v závěru období sucha, na to se člověk těžko připraví tak, aby nebyl vůbec překvapen. Zkuste jako matka od rodiny vyjit s pár litry vody z louže denně a zůstaňte silná, oporou své rodině. A když to zvládnete, uvědomte si, že tak život prostě vypadá, že to nebyla žádná vaše úspěšně absolvovaná bojovka.

Jak se liší život v Etiopii a České republice? Existuje něco, co nás i přes dálku a odlišnou kulturu spojuje?

Život v etiopském městě by dobře zvládali všichni, kteří jsou zvyklí na věčný nedostatek zboží způsobený centrálně plánovaným hospodářstvím. V Etiopii sice nemusíme stát fronty na banány, ale na mléko, máslo, sýr ano. Centrálně řízené je v této zemi opravdu téměř vše, včetně poskytovatele mobilních a internetových služeb, takže nejčastější výzvou bývá, když se par dnů prostě nikomu nedovoláte a na internet se nepřipojíte, protože sítě jsou často přetížené nebo z bezpečnostních důvodů vypnuté.

V etiopské vesnici umí život působit v porovnání s městem docela idylicky, ale to jen na první pohled. V místech, kde naše mise působí, trpí lidé obrovským nedostatkem vody, nedostatkem zemědělské půdy, podvýživou, nedostatkem škol i učitelů. Zkrátka, situace je idylce hodně vzdálená. Ale i přesto tu málokdy potkáte lidi zachmuřené, zoufající nad svou situací. Skvělá inspirace pro život v Evropě.

Rozhovor s Denisou Bultasovou (Filipíny) si můžete přečíst zde.

Rozhovor s Alžbětou Stropnickou (Srbsko) si můžete přečíst zde.

Rozhovor s Terezou Grünvaldovou (Barma) si můžete přečíst zde.

Rozhovor s Michalou Sedláčkovou (Demokratická republika Kongo) si můžete přečíst zde.

Jak vás přijali mezi sebe místní? Podařilo se vám překonat kulturní a společenské rozdíly?

Etiopané jsou přátelští, komunikativní, rádi se ptají. Významnou roli zde hraje rodina a pozitivní vztahy. Etiopie je velmi lidnatá země, téměř nikdy nejste sám.

Občasné těžkosti přináší fakt, že Etiopané mají vlastní kalendář a čas – nyní se zde píše rok 2007. Mají v roce celkem třináct měsíců a v době, kdy my máme poledne, mají oni šest hodin. Asi si umíte představit, k jakým nejasnostem pak občas dochází – v kolik a kdy že má být to slavnostní otevření nové školy?

Jak se na vaše výjezdy na mise dívá rodina? Jde kombinovat takovou práci s osobním životem?

Rodina si do jisté míry zvykla, bere to jako moji práci. Považuji ale za důležité udržovat s nimi pravidelný kontakt, sdílet jim své zážitky (i když jsou mnohdy do českého kontextu nepředatelné), fotky, zajímat se, co se děje doma, zkrátka se neodříznout. Dnešní doba je tomu velmi nakloněna, můžete být v kontaktu s rodinou a přáteli daleko intenzivněji než tomu bylo před deseti, patnácti lety. Člověk musí být ukázněný a nezapomenout, kde má své kořeny – ať už po konci pracovní doby nebo po konci mise.

Autor: Jan Blinka