Jaké to je být učitelem v Iráku?

Jaké to je být učitelem v Iráku?

Kharabat Sultan je vesnice v okresu Hamdaniya v irácké provincii Ninive. Většina jejích obyvatel patří k Šabakům, národnostní menšině, která má svůj vlastní jazyk a náboženství. Mnoho místních rodin muselo během války s tzv. Islámským státem uprchnout ze svých domovů. Nyní se vracejí a pokoušejí zde znovu vybudovat své životy. Jedinou základní školu, která ve vesnici je, navštěvuje 280 dětí.

Hovořili jsme s Mohammedem Abasem Mohammedem, učitelským veteránem, který má patnáctiletou pedagogickou zkušenost a s Mahmoodem Adnanem Khalilem, který sem do zdejšího učitelského sboru přišel asi před dvěma měsíci jako školitel.

Mohammed: Má rodina byla velmi chudá a celé dětství jsem musel pracovat. Mým jediným snem bylo studovat, chtěl jsem se stát učitelem. Jako dítě jsem se cítil zodpovědný za celou svou rodinu. Myslím, že díky práci od útlého věku jsem silnější a houževnatější a cítím větší zodpovědnost vůči ostatním lidem. Rozumím těm, kteří musí pracovat, aby uživili svou rodinu. Pokud tedy o nějakém dítěti vím, že po škole ještě pracuje, snažím se si k němu najít cestu a povzbudit ho v dalším studiu. Jedině tak má naději na lepší budoucnost.

Mahmood: Vždycky jsem toho chtěl dělat víc. Toužil jsem se naučit spoustu věcí, získat certifikáty a zaměřit se na různé oblasti. Studoval jsem mosulskou univerzitu a těšil jsem se, až odpromuji, ale to se mi už kvůli válce nepodařilo. Být učitelem je pro mě šance, jak si splnit sen, který od mládí mám – vést ostatní a pomáhat jim dosáhnout vzdělání, podporovat děti, hlavně ty slabší a zranitelné. Vždycky jsem chtěl dělat tuhle práci, ale nikdy pro to nebyly vhodné podmínky, až nyní s příchodem Člověka v tísni se to daří. Nastala chvíle, kdy je možné plnit si svůj sen.

Zeptali jsme se, jaké to je být učitelem v Iráku

Mohammed: Mnoho věcí se změnilo. Ne každý se dokáže vypořádat s válkou. Rodiny přišly o peníze, domy, majetek a dokonce o své nejbližší. Tohle všechno ovlivní vztahy mezi jednotlivými členy ve společnosti.

Rodiče najednou zjistí, že nejsou schopni poskytnout svým dětem vše, co pro vzdělání potřebují. Také škola se musí vypořádat se škodami, které jí způsobila válka, například s nedostatkem učitelů, učebnic a nezbytného vybavení. Můj dům byl zničen, žiji teď u jedné cizí rodiny. Moje finanční situace mi nedovoluje postavit si znovu vlastní dům. Nedostávám pravidelný plat. Někdy si musíme půjčit peníze od přátel, než dostaneme výplatu.

Mahmood: Myslím, že život je pro děti dnes mnohem složitější, protože prožily války, které zničily prostředí, ve kterém žily. Zažily situace, které jako děti zkrátka nemohou ustát. Občas při vyučování začnu mluvit o rodičích, zvláště pak o otcích. Někdy pak později zjistím, že mezi dětmi je jedno, které o otce přišlo. V takové chvíli se snažím na dítě působit tak, aby cítilo, že není opuštěné a aby si uvědomilo, že má ještě ostatní členy rodiny, na které se může spolehnout a kteří mu poskytnou pocit bezpečí. Školení, která poskytl Člověk v tísni, byla skutečně užitečná. Využívám vše, co jsem se během nich naučil, hlavně aktivní výukové metody.

Mohammed: Já také používám nové metody, dokonce i doma na svých vlastních dětech. Tyto techniky mi pomohly k většímu porozumění dětem a jejich chování. Snažím se je zaměstnat různými pestrými aktivitami, které střídám.

Pro Mohammeda a Mahmooda je učení posláním a oni cítí zodpovědnost za celou komunitu.

Mohammed: Mnoho studentů školu opustilo, protože museli ze svých domovů uprchnout. Rodiče posílali své děti pracovat a ony tak přispívaly k tomu, aby se životní podmínky rodiny zlepšily. Některé děti si zvykly na zcela jiný styl života a po návratu pro ně bylo těžké přizpůsobit se životu a místu, které nemělo s jejich původním domovem nic společného.

Mahmood: Situace zde ve škole se ale zlepšuje. Podpora, kterou nám poskytuje vaše orgnizace, je značná. Díky ní jsme schopni překonat některé překážky a výzvy, se kterými se jako učitelé nebo školitelé setkáváme. Další velkou pomocí by bylo zajištění dodávek vody pro školu, to by každý velmi ocenil. V současné době děti nemohou pro nedostatek vody používat toaletu.

Mohammed: Žijeme v odlehlé vesnici a nikdy jsme ani neočekávali, že sem někdo přijde a začne naši školu podporovat. Když k nám přišla vaše organizace, byli jsme šťastní a věděli jsme, že se věci začnou měnit k lepšímu. Jak vidíte, škola je opravená. Všichni učitelé prošli školením, jsme vybaveni petrolejem, ohřívači, lékárničkami, krabičkami poslední záchrany i výukovými materiály. To vše nám dodává pocit, že život se zde mění k lepšímu a že se na nás nezapomnělo.

Mahmood i Mohammed jsou součástí projektu podpořeného Člověkem v tísni a UNESCO (které má na starosti projekt v Iráku financovaný z evropských zdrojů). V rámci projektu byla organizována školení pro zkušené učitele a členy komunity, kteří se chtěli učiteli teprve stát.

Autor: Člověk v tísni