...Načítání formuláře...
Jak vypadá pracovní den humanitárních pracovníků v Jižním Súdánu? A po čem se jim nejvíce stýská?

Jak vypadá pracovní den humanitárních pracovníků v Jižním Súdánu? A po čem se jim nejvíce stýská?

26. 1. 2017

Absolvent mezinárodních vztahů Jakub Smutný má za sebou první zahraniční misi Člověka v tísni (ČvT). Po roce se vrátil z Jižního Súdánu, kde koordinoval rozvojovou pomoc v chudých oblastech na severozápadě země. Společně se svou americkou přítelkyní s kambodžsko-vietnamskými kořeny Tarou Tran vedl místní projekt ČvT nazvaný Udržitelným zemědělstvím pro lepší výživu, který organizace na konci roku 2016 úspěšně ukončila. Jak se dostal rodák z Liberce do Jižního Súdánu a jak se dívá na čas strávený v neklidné zemi? „I přes všechny překážky, kterým jsme občas museli čelit, to stálo za to,“ říká Jakub. Tara s úsměvem přikyvuje.

Jak jste se dostali k práci pro Člověka v tísni?

Jakub: Po studiích jsem byl přes Evropskou komisi na stáži v Nepálu, kde jsem se poprvé setkal s rozvojovou prací. Zjistil jsem tam, že to je něco, čemu bych se chtěl v budoucnu věnovat. Přihlásil jsem se proto do výběrového assessment centra Člověka v tísni a o několik měsíců později jsem měl možnost odletět do Jižního Súdánu. Nastoupil jsem v květnu 2015 na pozici Program support officera. Zhruba po 3 až 4 měsících jsem postoupil na pozici projektového manažera. Nejprve jsem do Jižního Súdánu odletěl sám. Časem se ale naskytla příležitost, aby tam jako dobrovolnice pracovala také Tara. Takže za mnou v lednu přiletěla a mohli jsme tam být spolu. Žili a pracovali jsme spolu prakticky 24 hodin denně.

Tara: Do Jižního Súdánu jsem letěla nejen pro to, abych mohla být s Kubou. Zajímalo mě to také z profesního hlediska. Při mém doktorském studiu mi chyběla práce v terénu. Chtěla jsem propojit teorii s praktickou stránkou přímo z místa. S rozvojovou pomocí jsem tou dobou měla jen malé zkušenosti. S pár lidmi z Člověka v tísni jsem se seznámila již před lety při práci v Kambodži, ještě před tím, než jsem poznala Kubu a než tam začal pracovat. Takže, když přišla nabídka od Člověka v tísni, okamžitě jsem souhlasila.

Co říkaly vaše rodiny na to, že budete žít právě v Jižním Súdánu?

Jakub: Rodiče se nejdřív vyděsili, že jedu do země, kde zuří občanská válka. Když jsem je přesvědčil, že budu pracovat v oblasti, kde válka není a nemusí se o mě bát, tak mě podpořili. První týdny pro ně určitě byly těžké, protože o mě měli strach. Ale když po čase viděli, že jsem v pořádku a spokojený, tak už to bylo dobré. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že z venku vypadají věci mnohem složitější. Když jste pak ale na místě, tak zjistíte, že to tak špatné zdaleka není.

Tara: Ani moji rodiče z toho z počátku neměli radost, ale nezakázali mi to. Musela jsem jim vše podrobně vysvětlit, od bezpečnostní situace přes moji náplň práce. Pak ještě chtěli mluvit s Kubou, který tam už byl, aby se přesvědčili, že se mu daří a je v pořádku.

Báli jste se něčeho před odjezdem na misi?

Jakub: Před odjezdem jsem si hodně skypoval s lidmi, co byli na místě a vyptával se jich hlavně na věci spojené s bezpečností. Věděl jsem, že je Jižní Súdán nestabilní zemí, ale chtěl jsem mu dát šanci a vyzkoušet si, jaké to je, být přímo v terénu. Takže všechny výzvy, které s tím přicházely, jsem bral jako součást své práce.

Překvapilo tě pak něco na místě?

Jakub: Musel jsem si například zvykat na to, že tam vidíte zbraně všude kolem sebe. To bylo z počátku opravdu zvláštní. Naštěstí jsme ale nezažili žádnou střelbu, protože Člověk v tísni v Jižním Súdánu působí v relativně klidné oblasti. Větší výzvy tak podle mě byly spojeny se zdravím a hygienou. V místních podmínkách je například těžké najít kvalifikovaného lékaře. Naštěstí jsem se spřátelil s jednou Češkou, která tam tou dobou pracovala pro Lékaře bez hranic, a ta mi několikrát moc pomohla.

Jak vypadal váš pracovní den v Jižním Súdánu?

Jakub: Bydleli jsme v compoundu neboli uzavřeném areálu u městečka Nyamlell. Pohyb zahraničních zaměstnanců je tam z bezpečnostních důvodů velmi omezený. Areál například nemůžete opustit po 7. hodině večer. A pokud se v blízkosti dělo něco nebezpečného, tak jsme se do terénu nemohli vydat ani přes den. To jsme ale vždy věděli dopředu, protože jsme to měli dobře zajištěné. Po příjezdu jsem tam bydlel s kolegou, který pak odjel, a já tam zůstal asi na tři měsíce sám. Občas jsem se setkával s expaty z ostatních organizací. Ale samozřejmě, že je vám někdy smutno a stýská se vám. Tou dobou jsem byl na skypu každičký den.

Tara: Když jsem za Kubou přijela, tak jsme v compoudu bydleli jakožto cizinci jen my dva. Ostatní zaměstnanci byli místní a bydleli ve městě. Přes týden jsem se pravidelně scházela s ženami zapojenými do našeho projektu zaměřeného na zlepšení výživy a hygieny nejchudších obyvatel. Společně jsme řešily výživu a stravování, potravinovou bezpečnost, hygienu, péči o děti i správné kojení.

Jak se vám spolupracovalo s jihosúdánskými kolegy?

Jakub: Ne všichni uměli dobře anglicky, takže občas docházelo k nedorozumění. Uvědomil jsem si tam, jak moc důležitá je vzájemná komunikace. Musíte vždy důkladně vysvětlit, co přesně chcete, abyste předešli problémům. Zároveň je ale velmi zajímavé pracovat dennodenně s lidmi, kteří pocházejí z jiné kultury. Hodně jsem se toho od nich naučil.

Tara: Musím říci, že bylo zajímavé poznávat své vlastní limity. Několikrát jsem si přála, abych dokázala mluvit jazykem Dinků. Naučila jsem se pár slov, ale to rozhodně nestačí, když musíte na místě řešit nějaký problém.

Jakub: Je tam několik kolegů, po kterých se mi bude opravdu stýskat.

Čím jste trávili volný čas?

Jakub: Cestovat se tam moc nedalo. Takže jsme většinou odpočívali nebo skypovali s přáteli a rodinou. Sousední organizace měla tenisový kurt, který tam zřídil jeden ze zaměstnanců, tak jsme také chodili hrát tenis.

Měli jste tam dostatek vody, elektřiny a podobně?

Tara: S vodou jsme problém neměli, ale s elektřinou to občas bylo komplikovanější. Musím říct, že tahle zkušenost zcela změnila můj pohled na množství elektřiny, které běžně užíváme. Když přijedu domů a otevřu lednici, tak jsem vždy nadšená, že funguje a svítí. Nebo kolik elektrických spotřebičů můžete mít zapojených najednou a všechno funguje.

Jakub: Já vím, že je to trochu klišé, ale během života v takových podmínkách si člověk vážně uvědomí, jaké štěstí máme, že jsme se narodili tady a jak bohatí doopravdy jsme.

Po čem z domova se vám v Jižním Súdánu nejvíce stýskalo?

Tara: Po čerstvém ovoci a zelenině. Dostupnost čerstvých produktů je v okolí Nyamlellu velice omezená. Například období vodního melounu je jen v září, mango také seženete pouze dva měsíce v roce a třeba banány tam nebyly vůbec. Také mi chyběla zeleň a květiny. V únoru a březnu je v Jižním Súdánu i přes 50 stupňů, takže v období bez dešťů nevydrží vůbec nic zelené.

Jakub: Ano, většinou to bylo jídlo. Mně také chyběla možnost jít jen tak ven - na procházku, setkat se s přáteli, jít do restaurace. Ale i přes všechny překážky, kterým jsme občas museli čelit, to stálo za to. Když se ohlížím zpět na to, co vše jsme tam udělali, tak z toho mám dobrý pocit.

Autor: ČvT