Ceca a Robert: Láska bez hranic

Publikováno: 1. 12. 2016 Doba čtení: 6 minut
Ceca a Robert: Láska bez hranic
© Foto: Jasna Glišić

Ceca miluje svatby. Dívá se na všechny svatební pořady v televizi a baví ji sledovat, když nevěsta s ženichem vycházejí z kostela. Začala chodit do knihovny, aby mohla číst romány o lásce. „Je to krásné, když se dva lidé milují. Ale je těžké najít muže, který je hodný a se kterým si sednete. Chtěla bych mít hodného muže,“ říkala Ceca před časem. A dnes, o rok a půl později, může Ceca vyprávět svůj vlastní milostný příběh. Ale jak už to tak bývá, vedla i k tomuto šťastnému konci dlouhá cesta.

Ceca se narodila ve městě Arandjelovac, kde žila se svými rodiči a třemi sestrami. Vdala se velmi mladá a porodila syna. Když byla ještě v porodnici, usoudily úřady, že Ceca není schopná se o novorozeně postarat. Byla oficiálně označena za osobu s lehkou mentální retardací a byla zcela zbavena svéprávnosti. „Byla jsem přesunuta z nemocnice do ústavu ve vesnici Veliki Popovac a mého syna dali do jiného ústavu. Od té doby jsem ho neviděla, ani nikoho jiného z mé rodiny,“ začíná Ceca vyprávět svůj příběh.

Neměla jsem kam jít

Ceca je téměř 20 let klientkou ústavu pro dospělé a seniory ve vesnici Veliki Popovac, nedaleko města Petrovac na Mlavi, kde se starají zhruba o 250 lidí s mentálním postižením a duševním onemocněním. „Zvykla jsem si rychle. Co mi zbývalo? Neměla jsem kam jít. Každý den jsem stlala postele a pomáhala v kuchyni,“ vzpomíná Ceca. Později byla v rámci zařízení přesunuta na farmu, kde se spolu s dalšími sedmi klienty starala o zahradu, květiny a hospodářská zvířata. „Nebylo pro mě těžké pracovat, ale bylo nás tam opravdu příliš moc. Navíc jsme bydleli na vesnici. Já chtěla žít ve městě, mít své sousedství, trávit čas s přáteli a najít si práci,“ pokračuje.

Příležitost se jí naskytla v létě 2014, kdy se ústav zapojil do projektu “Skutečný život“ (Getting a life), vedeném českou neziskovou organizací Člověk v tísni. Cílem tohoto projektu je deinstitucionalizace lidí s mentálním postižením, přesněji řečeno jejich přestěhování do domků chráněného bydlení, kde se následně klienti za pomoci kvalifikovaných asistentů zapojují do každodenního života místní komunity.

Na jaře 2015 se Ceca spolu s dalšími pěti lidmi s mentálním postižením přestěhovala do chráněného bydlení, které se nachází ve městě Petrovac na Mlavi. Začátek nebyl lehký, ale s podporou asistentů a dalších lidí, kteří byli do projektu zapojeni, začala místní komunita nové obyvatele pomalu přijímat. „Všechno se změnilo,“ říká Ceca. „Je skvělé žít ve městě, kde je hodně lidí. Můžu se procházet, chodit na různé akce, na trh, trávit čas se sousedy, jít si sama nakoupit. Najdou se lidé, kteří mě ani nepozdraví, ale těch, kteří se ke mně chovají hezky, je více,“ dodává.

Díky podpoře projektového týmu Ceca úspěšně prošla kurzem šití a háčkování i tréninkem, jak zacházet s penězi. Stala se členkou místní knihovny a vypomáhala v místním muzeu. „Ráno jsem uklízela galerii a potom omývala keramiku s archeology z Petrovace a Bělehradu. Moje šéfka Milica je moc hodná a krásná paní. Pro ni bych vždycky ráda pracovala!“ říká Ceca.

Na začátku svůj vztah skrývali

Za jeden rok v Petrovaci se v Cecině životě událo více věcí než za osmnáct let v ústavu. A jedna změna ji obzvláště těší! „Robert je z Melnice, vesnice blízko Petrovace. Pracuje v soukromé sféře, seká stromy elektrickou pilou. Potkali jsme se v obchodě. No tak, řekni to!“ pobízí usmívající se Ceca Roberta, milého 33 letého muže sedícího vedle ní. „Poprvé jsem ji viděl na fotbalovém zápase. Bylo tam celé město, ale já koukal jenom na ni. Řekl jsem si: Dřív nebo později ji potkám. A jednoho dne jsem šel do obchodu a ona tam byla. Přišel jsem k ní, požádal ji o telefonní číslo a neuvěřili byste, dala mi ho! Zavolal jsem jí další den, abych ji pozval na kafe. Chtěl jsem ji vzít do každé kavárny v Petrovaci! A tak jsme od třináctého září loňského roku spolu,“ vypráví Robert.

Přísná pravidla života v ústavu, kterým Ceca dlouho čelila, způsobila, že si Ceca myslela, že nemá právo navázat s někým vztah. Obzvlášť když ta osoba není klientem ústavu. „Myslela jsem si, že asistenti budou naštvaní a zakážou nám se vídat. Proto jsme ze začátku náš vztah skrývali,“ vzpomíná Ceca. „Když se o nás pak dozvěděli a chtěli se s Robertem setkat, byla jsem vyděšená!“ dodává.

Překvapilo ji pak, když asistenti služby chráněného bydlení neměli žádné námitky. Od té doby se mohla s Robertem vídat bez dalších obav. Robert Cecu často navštěvuje a společně tráví čas s jejími spolubydlícími a sousedy. Robertova teta dokonce pozvala Cecu na náboženskouo slavnost Slava. „Jen jsem tam seděl a pozoroval ty dvě, jak společně pracují, povídají si a smějí se. Prostě radost! Brzy ji představím své sestře, která bydlí daleko od Petrovace,“ plánuje Robert.

Co má na Cece nejraději je její laskavost. Ona ho má ráda, protože se nerad hádá. „Muži by měli se ženou zacházet jemně a respektovat ji. To například znamená, že by jí měli kupovat dobroty, pozvat ji na čaj, povídat si s ní, procházet se spolu a objímat,“ popisuje Robert.

„Já a moje spolubydlící jsme se nedávno ztratily,“ vzpomíná Ceca na nedávnou příhodu. „Vracely jsme se domů autobusem a vystoupily na špatné zastávce. Šly jsme kdovíkam. Byla tma a pršelo a my neměly deštník. Tak jsem zavolala Robertovi, aby přijel a zkusil nás najít. Popisovala jsem mu věci kolem nás a on nás nakonec opravdu našel!“ pokračuje. „Když jsem je konečně našel, obě jsem je objal. Ulevilo se mi, že jsou v pořádku,“ říká Robert.

Zaměstnání hledá každý den, zatím marně

Pozitivní změny v životě Cecy pokračují, vloni v létě po osmnácti letech navštívila svůj rodný dům. Strávila víkend v domě své sestry. „Moje srdce bylo plné emocí. Pila jsem kávu se svou mámou a tátou, povídala si se sestrami, můj švagr pro tu příležitost dokonce připravoval barbecue. Chtěla jsem jim s něčím pomoct, ale oni mě nenechali nic udělat. Řekli mi, že tam nejsem, abych pracovala, ale abych si to užila. Asistenti mi řekli, že brzy budu moct navštívit i svého syna,“ říká Ceca.

„Momentálně mám ve svém životě všechno. Jediné, co mi chybí, je práce. Ráda bych uklízela nebo se starala o seniory. Ale kde takovou práci najít? Nikdo, koho jsem se ptala, pro mě žádnou práci nemá,“ vysvětluje Ceca. 

Ve většině případů jsou lidé s mentálním postižením zbaveni svéprávnosti, což je jedna z hlavních překážek pro jejich začlenění do každodenního života místní komunity. Osoba zbavená svéprávnosti nemůže podepsat žádnou smlouvu, nemůže rozhodovat o tom, s kým a kde bude žít a je zbavena rodičovských práv a volebního práva. V podstatě je z právního hlediska s takovou osobou zacházeno jako s dítětem a namísto ní rozhoduje opatrovník.

Projekt “Skutečný život“ se soustředí také na znovunabytí svéprávnosti zapojených klientů. Dokud nebude postavení Ceci právně upraveno, může vykonávat jen dočasné nebo sezónní práce. Její touha pracovat je velká, takže za pomoci asistentů hledá zaměstnání každý den. Prozatím ale stále tráví většinu času doma. „Během dne uklízím dům, sekám zahradu a vařím. Jindy piju kávu se sousedy a večer mě Robert navštěvuje nebo jdeme na procházku,“ říká Ceca.

„Rád beru Cecu ven na kávu nebo zákusek a potom se chodíme projít. Povídáme si, pak chvíli mlčíme a pak si zase povídáme. Když spolu dva lidé vycházejí a respektují se, je to láska bez hranic, ne?“ ptá se Robert. „Asi jo,“ usmívá se na něj Ceca.

Autor: Jasna Glišić

Související články