Vzdělávání v Sýrii: lidské životy ukryté za čísly ze statistik

Publikováno: 13. 12. 2016 Doba čtení: 4 minuty
Vzdělávání v Sýrii: lidské životy ukryté za čísly ze statistik
© Foto: ČvT archiv

Když slyšíme o vzdělávání v Sýrii, dozvídáme se většinou počty bombardovaných syrských škol a dětí bez školní docházky. Člověk snadno otupí vůči neosobním statistikám. Často si vůbec nespojujeme čísla s konkrétními osobami, a držíme si odstup od zpráv ze země, ke které nemáme osobní vztah. Útoky na školy v Sýrii ale stále pokračují a ještě více eskalují. Počty zabitých dětí a učitelů nesmíme omezovat na pouhá čísla a statistiky. Stále bychom měli mít na paměti především jejich životy a zároveň apelovat na své vlastní svědomí.

Jmenuji se Burhan. Narodila jsem se v Sýrii, kde jsem studovala a následně se stala učitelkou. Před válkou, tedy před tím, než se ze mě stal uprchlík, jsem učila matematiku na jedné z nejprestižnějších soukromých škol v Aleppu. Tato škola byla zhruba 20 minut jízdy za městem. Na rozdíl od běžných veřejných škol ji navštěvovali především studenti z významných rodin. Naši studenti mohli ve škole jezdit na koni, plavat, učit se na nejrůznější hudební nástroje, nebo dokonce navštěvovat kurzy keramiky. Ráda vzpomínám, jak jsem se v kabinetu připravovala na své hodiny a pila u toho silnou syrskou kávu. Z okna napravo jsem měla výhled na fotbalové hřiště a vlevo byla knihovna plná barevných knih.

V polovině roku 2012, uprostřed jedné z hodin se ale najednou vše změnilo. Toho dne nám bylo oznámeno, že bude zcela uzavřena přístupová silnice do Aleppa. A pokud okamžitě neodjedeme, tak uvízneme ve škole, zcela odříznuti od města, od našich rodin a domovů. Řekli nám, že máme půl hodiny na to, abychom shromáždili všechny děti a dostali se s nimi do města. Všeho jsme okamžitě nechali a utíkali ke školním autobusům. Cestou do města jsme podél silnice viděli hořící pneumatiky. Děti něco podobného viděly poprvé a vyděšeně zíraly z oken. Tenkrát jsme to ještě netušili, ale bylo to naposledy, co jsme viděli naši školu. Když nad tím tak přemýšlím, tak tam mám ve skříňce stále svoje věci, jako je hrníček, ručník nebo fotografie. Školní lavice, židle i knihy, doslova vše tam zůstalo zcela opuštěné.

Ve městě se nám pak podařilo dočasně otevřít novou školu v malých obytných prostorách jednoho domu. V tu chvíli jsme si toho dostatečně nevážili, ale ve skutečnosti jsme měli veliké štěstí, že jsme dokázali najít místo, kde jsme mohli ve výuce pokračovat. Chod školy se tou dobou samozřejmě velmi změnil. Téměř polovina studentů odešla. Hodně rodičů přestalo posílat své děti do škol a mnoho rodin se přestěhovalo, ve snaze najít si bezpečnější místo pro život.

Nemohli jsme pokračovat v mimoškolních aktivitách, neměli jsme knihovnu a dokonce ani hřiště. Jakožto učitelé jsme byli hodně frustrovaní, protože jsme měli strach o naše žáky. Báli jsme se, že se nebudou chtít dále učit ve stísněných podmínkách, namačkaní v několika pokojích. Brzy jsme ale zjistili, že pro tyto děti nebylo důležité ježdění na koni nebo fotbalový zápas. Oni prostě chtěli být ve škole, v jakékoliv škole. Jedině tak si mohly udržet něco z „normálního“ života. Zjistili jsme, že děti do školy nechodily kvůli speciálním aktivitám, chtěly hlavně navštěvovat svojí třídu a být tam se svými kamarády a učiteli.

Původně jsme si mysleli, že v provizorních obytných prostorách strávíme tak dva týdny, ale zůstali jsme tam téměř rok. Na dětech jsme po odchodu pozorovali hodně změn. Byly jako ptáci zavření v kleci, neměly kde se vyjádřit a vydovádět. Zároveň byly ohromně stateční. A překvapilo nás, jak moc jim ve skutečnosti záleží na vzdělání. Nic podobného jsme dříve nezažili. Přicházelo k nám také hodně dětí z rodin na útěku, které za sebou měly silná traumata. Také na učitele toho bylo opravdu hodně.

I tak jsme stále měli štěstí. Třetina všech škol v Sýrii byla poškozena, zničena nebo obsazena pro vojenské účely. Naše škola se bombardování vyhnula a stále do ní přicházely děti. Jejich budoucnost byla pod palbou, ale stále měly možnost být se svými kamarády a učiteli, kteří je udržovali alespoň na chvíli dál od válečného dění.

Téměř po dvou letech jsem musela také odejít. Nechtěla jsem ale zanevřít na vzdělání těchto dětí. Svojí prací stále podporuji syrské školy a prostřednictvím fotografií a zpráv i nadále sleduji studium svých žáků. A to mi dává sílu dál pokračovat! Jeden student mě dokonce kontaktoval, aby se mi omluvil, že byl v mých hodinách protivný, když byl mladší. Dnes pokračuje v navazujícím studiu a já jsem na něj upřímně velmi pyšná. Tváří v tvář takovýmto životním výzvám se může zdát nemožné, najít další životní motivaci a vnitřní sílu. Oni ale nepřestanou, takže my také nesmíme.

#FuturesUnderFire

 

Burhan Bayazid, manažerka vzdělávacích programů Člověka v tísni

Eleanor McClelland, mediální koordinátorka Člověka v tísni v Turecku, Sýrii a Iráku

Autor: ČvT

Související články