Na frontě občas slyšíte v dálce střelbu, říká David Mastný,  který pracuje v Donbasu

Na frontě občas slyšíte v dálce střelbu, říká David Mastný, který pracuje v Donbasu

3. 10. 2017

Ruština na Davida Mastného ve škole „zbyla“ jako třetí volitelný jazyk. Teď se mu ale velmi hodí, protože po studiích odjel s Člověkem v tísni na humanitární misi na východní Ukrajinu, kde již třetím rokem pokračuje válka. David tam ve spolupráci s místními kolegy zlepšuje logistiku a pomáhá s finančním řízením projektů. Aby se odreagoval, jezdí po práci na koni a na kole. Občas mu prý cyklistickou trasu zkomplikuje výstraha, že cesta končí v minovém poli. Při práci se ale David nebojí a je rád, kdykoliv se může podívat do míst, kde Člověk v tísni pomáhá obyvatelům zasaženým přetrvávajícím konfliktem.

  • Jak ses dostal k práci pro Člověka v tísni?

Po ukončení bakaláře jsem přemýšlel, co budu dělat, a protože mě lákala práce v humanitární sféře, přihlásil jsem se na tzv. assesment centrum. Věděl jsem, že nechci sedět dennodenně celý život od osmi do čtyř hodin v kanceláři. Chtěl jsem zkusit něco jiného. A kde jinde začít než v Člověku v tísni, když je to největší a nejrozumnější organizace v Česku? Studoval jsem Fakultu sociálních věd, mezinárodní teritoriální studia se zaměřením na východní Evropu. Rozhodl jsem se ještě dokončit magistra a pak mi v Člověku v tísni nabídli práci pro ukrajinskou misi.

  • Od první chvíle jsi mířil na Ukrajinu?

Neměl jsem žádnou prioritu, takže to byla víceméně náhoda. Kdyby mi nabídli jinou zemi, tak bych to pravděpodobně vzal také. Třeba k Africe takový vztah nemám, ale kdybych měl jet třeba do Afghánistánu, Sýrie nebo Mongolska, tak bych to bral. Ale tím, že mi byla nabídnuta Ukrajina, jsme se skvěle sešli. Dřív jsem studoval ve Lvově, pak jsem byl i v Kyjevě a v Oděse, takže už jsem měl základy ruštiny i ukrajinštiny.

  • Kdy ses vůbec dostal právě k ruštině?

Ve škole jsme měli mít celkem tři cizí jazyky, takže jsem byl „přinucen“ vybrat si další jazyk. A na ruštině byla moc fajn profesorka. S kamarádem nás to pak chytlo natolik, že jsme po druhém semestru odjeli, já do Moskvy a on do Petrohradu. Poté, co jsme si to tam měli možnost i procestovat, tak nás to chytlo úplně.


Jak dlouho už pracuješ tady na východě Ukrajiny ve Slavjansku a co přesně děláš?

V Člověku v tísni jsem přes tři čtvrtě roku a z toho sedm měsíců ve Slavjansku. Zavádíme nový logistický systém, který by měl usnadnit a zpřehlednit práci, kterou tu děláme. Zatím je to ale ve vývoji. Takže než to celé technicky připravíme, dělám z devadesáti procent finančního manažera. Je to tedy prolínání logistiky, financí a IT.

  • Jak vypadá tvůj pracovní den? To sedíš celý den na východě Ukrajiny u počítače?

Ne, to naštěstí ne. Snažím se co nejčastěji jezdit za místními lidmi a kolegy, abych měl osobní kontakt s tím, co se tu děje. A viděl, kam které peníze jdou a zda máme správně nastavené všechny procesy. Tím, že máme kancelář i na druhé straně fronty ve Stachanově, tak často jezdím tam za kolegy, kteří pracují s financemi.


  • Často se pohybuješ v blízkosti bojové fronty, je tvá práce nebezpečná?

Tady ve Slavjansku určitě ne, to je obyčejné východoevropské městečko, trochu zapadákov. A když jedeme k frontě, tak spoléháme na kolegy, kteří se starají o bezpečnost, a na naše řidiče, kteří jsou schopní situaci správně vyhodnotit. Ještě jsem naštěstí nebyl v situaci, kdy bych se já sám vyloženě ocitl v nebezpečí. Člověk samozřejmě slyší v dálce hukot bojů, ale to vám ani nepřijde, protože jsou to třeba výstřely z děla, které je desítky kilometrů daleko. Do oblastí, kde je aktivní bojová činnost by nás vojáci ani nepustili. Většina ostřelování navíc probíhá v noci, kdy už tam nejsme.


Jak reagovala tvá rodina a nejbližší přátelé, když jsi jim oznámil, že pojedeš takhle blízko války?

Reakce byly hodně různé, ale vesměs pozitivní. Samozřejmě že máma se trochu bojí, ale nedá to najevo. Někdy se o to lidé kolem mě aspoň začali zajímat a ptát se, jaké to tu vlastně je. Když pak přijedu, můžu jim aspoň částečně předat vlastní zkušenost a vyprávět jim i dobré příběhy - třeba to, co my tu s kolegy děláme.


  • Kolik je s tebou na misi Čechů a jak se ti pracuje s místním týmem?

V jednu chvíli tu byli celkem čtyři další Češi, ale teď je tu se mnou vlastně jen kolegyně Lenka. Co se týká místních kolegů, tak se mi s nimi spolupracuje dobře. Především s naším finančním týmem. To jsou vážně schopní a zkušení lidé. Co mě tu celkem zaujalo, bylo, jak Ukrajince baví si se mnou občas popovídat v ukrajinštině. Je to jazyk, který se tady na Donbase při běžné komunikaci moc nepoužívá. Jsem moc rád, že fungujeme ve čtyřech jazycích (pozn. Čeština, ukrajinština, ruština, angličtina).


  • Říkal jsi, že Slavjansk je tak trochu zapadákov, jak se tady žije? Co tu kromě práce děláš?

Zapadákov hodně v uvozovkách. To město má 100 000 obyvatel. A s příchodem humanitárních organizací to tu poslední dobou v porovnání s jinými městy trochu ožívá. Takže si tu člověk najde svoje, když chce. Já jsem v Praze hrával basketbal, tak jsem si tu našel pár lidí, se kterými jednou za čtrnáct dní jezdím hrát do sousedního města. Ale mám tu i novou aktivitu – jízdu na koni. Za městem je tu malá farma, kde mají asi čtyřicet koní. Šel jsem se tam párkrát podívat s kolegy. A abych na ně jen nekoukal, začal jsem také jezdit, což mě chytlo natolik, že i když kolegové odjeli, nadále pravidelně chodím jezdit!


Takže ses tu naučil jezdit na koni a teď máš nový sen, že si pořídíš koně a budeš jezdit závody?

No… úplně náhodou mi zrovna dneska majitelka říkala, že jim asi za týden začíná sezóna soutěží, ať si to přijedu vyzkoušet. Skákat přes překážky jsem začal asi před měsícem, takže mi tam nejspíš nakopou zadek malé holčičky, ale pokusím se zúčastnit. Aspoň pro legraci to bude určitě stát za to. A koně si třeba taky někdy koupím.


  • Ve volném čase tedy hraješ basket, jezdíš na koni…

O víkendech také podnikáme výlety po okolí. Například jsou tu za Slavjanskem slaná jezera, kde jsou lázně s léčivou vodou a léčivým bahnem. A nedávno jsem si taky koupil horské kolo. Místní krajina je na kolo ideální, protože není náročná, jsou tu jen mírné táhlé kopečky. Jediné, na co už jsem občas narazil, bylo, že jsem někde nemohl jet dál, protože tam byla cedulka, že je tam minové pole. Ale ta jsou naštěstí dobře označená. Když jezdíte po cestách, tak se nemůže nic stát.


  • A jak tě tu přijali místní lidé?

Lidé ve Slavjansku jsou většinou v pohodě. A hlavně zvědaví. Takže když podle mého přízvuku, nebo spíš podle mé výšky a vzhledu, poznají, že jsem cizinec, zajímá je, odkud jsem. Reakce jsou pak většinou pozitivní. A to i u lidí, kterým poskytujeme naši pomoc. Když s nimi mluvím, tak mi často děkují. Je to příjemná odměna za ten kus práce, který tu odvádíme.


Více o práci Člověka v tísni na Ukrajině se dozvíte zde.

Autor: Monika Ticháčková