Život na ukrajinské frontě: ztráta syna i domu během čtyř dnů

Život na ukrajinské frontě: ztráta syna i domu během čtyř dnů

1. 12. 2016

Valentina Petrovna (56) a Vasilij Mikhailovich (58) žijí ve vesnici Pervomajskoje ve vládou kontrolované oblasti východní Ukrajiny, jen několik kilometrů od válečné fronty. Největší boje se zde odehrály v zimě roku 2015, patnáct stovek místních ale ostřelování slyší i nadále.

Posledních pár let před válkou pracovala Valentina Petrovna jako kuchařka v Doněcku. Bydlela u svých příbuzných a o víkendech jezdila domů. Když v Doněcku začala válka a doprava byla přerušena, vzala si dovolenou a doufala, že se věci brzy vrátí do normálu. Po nějakém čase ale s prací musela skončit úplně.

„Když jsem se jednou v osm ráno vracela z noční směny, přišla jsem na autobusovou zastávku, kde jsem zjistila, že byla všechna autobusová spojení z bezpečnostních důvodů zrušena. Zahlédla jsem několik známých tváří ze sousední vesnice Peski  a společně jsme se rozhodli, že půjdeme pěšky,“ vzpomíná Valentina. „Když jsme došli do vesnice, všude okolo byly cedule upozorňující na nášlapné miny. Ti, kdo tam bydleli, šli domů. Ale já musela jít sama ještě dalších sedm kilometrů. Strašně jsem se bála a nevěděla, co dělat,“ popisuje Valentina a pokračuje. „Pak se objevili nějací vojáci, kteří mě odvezli domů. Když jsem vystupovala z auta, nemohla jsem přestat brečet. Domů jsem se dostala až ve tři hodiny odpoledne, ačkoliv normálně to trvá něco málo přes hodinu,“ dodává.

Další rok bez milovaného syna

Dnes už tato cesta Valentině připadá jako vzdálená minulost. Když válka začala, byli na tom Valentina i Vasilij dobře a bydleli se svými dvěma dospělými syny. Starší syn pak ale odjel s rodinou do zahraničí a od té doby ho slyší jen po telefonu. Válečný konflikt se pak postupně stále více přibližoval k jejich domovu.  A brzy násilí mezi ukrajinskou armádou a povstalci zasáhlo víc než je Valentininu cestu do práce. Při bombardování byl zabit jejich mladší syn Andrej společně se svým kolegou. Oba muže zasáhla přímá střela.

„Andrej miloval půdu. Pracoval jako zemědělec po celý svůj život. Zemědělská akademie v Doněcku ho dokonce zvala ke spolupráci, ale on to odmítl. Říkal, že by nikdy nevyměnil práci na poli za židli v kanceláři,“ vzpomíná jeho matka a ukazuje nám článek o Andrejovi v novinách. Jeho usmívající se tvář je vidět na fotografiích všude v domě.

Anrejův otec Vasilij vypráví: „V roce 2014 jsme zažili čtyři měsíce, kdy kvůli poškozenému vedení vůbec nešla elektřina. Nikdo to nechtěl jít spravit, protože to bylo příliš nebezpečné. Ale Andrej tam šel a vyjednal přístup pro pracovníky. Pořád jsem mu spílal a prosil ho, aby tam nechodil, protože to bylo opravdu nebezpečné. Ale on už byl prostě takový.“

Po Andrejovi zde zůstala manželka a šestiletá dcera Anastasia. „Andrej vždycky chtěl, aby jeho dcera hrála na housle. Naposledy, když jsem jí minulý rok viděla, tak opravdu začala navštěvovat hodiny hry na housle,“ říká Valentina Petrovna.

Probuzeni výbuchem

Konflikt postupoval stále blíž a blíž, až Valentinu a Vasilije 22. ledna v sedm ráno probudila exploze. „Výbuch strhl polovinu střechy a rozbil čtyři okna. Byla to noční můra. Všechno pokrývala velká vrstva špíny, skla a sazí,“ ohlíží se Valentina a dlaní na pohovce nahmatává díry po šrapnelech.

Sousedé okamžitě přišli na pomoc. Odstranit sutiny a zachránit ty, kteří zůstali uvězněni uvnitř. Úřady později poskytly místní rodině střešní tašky, aby si mohli dát do pořádku střechu. Člověk v tísni brzy pomůže nahradit okna, nejen v domě Valentiny a Vasilije, ale také v dalších sedmdesáti domech ve vsi Pervomajskoje.  

Improvizovaný přístřešek

Celý rok 2015 se Valentina s Vasilijem snažili hlavně přežít. „U každé zdi jsme měli připravené polštáře. Shodli jsme se totiž na tom, že až uslyšíme hvízdot, který předchází každému výbuchu, lehneme si na polštáře a přikryjeme se dekou. Někdy jsme prostě neměli sílu, ukrýt se do suterénu,“ říká Valentina. „Když se ale zdejší situace ještě více vyhrotila, prakticky jsme se do suterénu přestěhovali. Zůstali jsme tam dva měsíce a spali jsme na starých matracích. Bylo tam vlhko a velká zima,“ dodává.

Válka do jejich domácnosti přinesla také nezaměstnanost, oba ztratili práci pár let před tím, než měli jít do důchodu. A protože hlavním rodinným příjmem bylo farmaření, pěstují nyní Valentina i Vasilij zeleninu a ovoce na malé zahrádce a chovají drůbež.

Člověk v tísni díky podpoře Evropské komise (ECHO) poskytl této rodině příspěvek na živobytí ve výši 14 000 ukrajinských hřiven (zhruba 500 USD). Valentina a Vasilij za to plánují nakoupit více selat a krmiva, aby mohli mít příjem z prodeje vepřového. „Jsme nesmírně vděčni za veškerou pomoc, kterou nám tyto organizace poskytují,“ říká hostitelka stojící u zabetonovaných oken. Valentina Petrovna i Vasilij Mikhailovich si nesmírně přejí konec války, aby mohli opět vidět své blízké a nemuseli se už nadále schovávat ve sklepě.

Autor: Maria Lozan, mediální koordinátorka ČvT pro Ukrajinu