...Načítání formuláře...
Moje malá mise aneb den učitelky v předškolním klubu

Moje malá mise aneb den učitelky v předškolním klubu

7. 1. 2015

Tereza Mádlová vypráví příběh jednoho obyčejného dne v předškolním klubu pro děti z chudých rodin.

Klasická melodie už několik týdnů. Rozlepím oči. Zvykla jsem si na brzké vstávání. Snídaně, pusa napůl spícímu příteli a rychle na zastávku Dejvická. Každé ráno stejný spoj mířící do Kladna. Cesta netrvá dlouho. Většinou ji trávím koukáním z okna a přemýšlením nad vším možným. V poslední době hlavně nad smyslem svojí práce v předškolním klubu. Dochází do něj děti ve věku od tří do sedmi let většinou ze sociálně znevýhodněného prostředí. Funguje už přes rok. Úspěšně. Klub si vybudoval dobré jméno a vyvolal u rodičů velký zájem. Jenže! Hrozí, že mu stejně jako dalším klubům dají červenou.

Výzva

Na Pražské vystoupím. Jdu pěšky, mým cílem je „náš Domeček“. Dvoupatrový rodinný dům se zahradou. U dveří jsou rodiče už před osmou. Děti mi podávají ruku na přivítanou a usmívají se. Dobré znamení. Po dvou měsících v klubu vědí, jak to chodí. Přezůvky, odnést svačinu do kapsáře a hurá na hračky. Čekám, až se sejdeme všichni. Jedna rodina přibíhá později, ale v časovém limitu.

Klasickou školku si nemohou z finančních důvodů dovolit. Do klubu začali docházet po tlaku pediatričky. Holčičce bude šest let. Když přišla, nemluvila. Dva týdny trvalo, než si do třídy vůbec sedla. Jen se dívala. Hodně mě pozorovala a usmívala se. Selektivní mutismus v kombinaci s romským mateřským jazykem. Výzva. Hlavně netlačit a pomalu, říkám si. Režim klubu je jistota. To by mohlo pomoci. Během dne máme dva kroužky. Jeden, kde tvoříme, a druhý, kde zpíváme, tančíme, hrajeme hry a cvičíme. Funguje to podobně jako v jiných mateřských školkách. Bára s tvořivou částí nemá problém. Malování ji baví. Hezky drží tužku. Zadání vidí u ostatních. Přesto se dneska přihodí něco jinak. V další části dne, při zpívání. Dívám se okolo sebe. Snažím se hodně artikulovat, aby všichni rozuměli textu.

Mimo kroužek, ale už docela blízko, sedí Bára. Otevírá pusu a zpívá beze slov. Nevěřím vlastním očím! To je ohromný pokrok. Od absolutní nedůvěry až k prvnímu překročení vlastních hranic. Trvalo to, ale ten pocit stojí za to. Vystačí mi na celý den. Slyším kukání. U nás totiž zvonek místo zvonění kuká! Rodiče vyzvedávají svá dítka. Podáváme si ruce. Na shledanou zítra. Dopoledne uteklo. Čeká mě administrativa, e-maily, komunikace s kolegyněmi z pobočky, přípravy na další den a plánování návštěv v rodinách.

Tahle práce mi dává smysl, výsledky jsou vidět každý den. Děti dělají pokroky a rodiče se učí, jak spolupracovat s učitelem. Zájem o klub neutuchá a další rodiny se chodí ptát na místo. Je mi líto, že je z kapacitních důvodů odmítám. Čekací listina se rychle plní. Zapisuji si dnešní výjimečný moment. Je mi fajn. Energie mi zbývá. Večer vypnu u squashe. Aktivní odpočinek mám nejraději. Příjemně unavená padnu do postele a dobrou! Zítra je další den. Chci si ho užít. Třeba bude Bára zase „zpívat“.

Článek vyšel v 5. čísle časopisu Zvoní, který vychází v rámci projektu Pojďte do školky.

Časopis si ve formátu pdf můžete stáhnout ZDE.

Páté číslo časopisu Zvoní! si můžete prohlédnout zde: 

 
Autor: Tereza Mádlová, Člověk v tísni, Kladno, vyšlo v časopise Respekt