...Načítání formuláře...
Rozhovor: Lidé, co se spolu radují, si nedokážou tolik ublížit

Rozhovor: Lidé, co se spolu radují, si nedokážou tolik ublížit

13. 11. 2013

Vladimír Foist řediteluje v poběžovické škole již šestým rokem. Právě jeho zásluhou patří místní základní škola mezi ukázku toho, že i v českých podmínkách lze vybudovat instituci, která poskytuje kvalitní vzdělání všem dětem bez rozdílu. A moc nechápe, jak je možné, že je inkluzivní přístup stále vnímán jako něco výjimečného nebo nadstandardního.

 „Je na čase se poučit z chyb, kterých jsme se v minulosti dopustili. Není čas na to, je znovu opakovat. A jedním z největších problémů současného školství je, že ne všechny děti mají stejný přístup ke kvalitnímu vzdělání. To je potřeba změnit,“ dodává.

O jakých chybách to mluvíte?

Právě například o segregaci. Pokud začneme děti rozdělovat již v raném věku, zaděláváme tím na problémy, kterých jsme momentálně v naší společnosti častými svědky. Právě touto segregací zabraňujeme přirozenému poznávání rozdílů. Právě neschopnost chápat odlišnost vede k netoleranci, xenofobii či nejrůznějším nacionalistickým náladám. Mrzí mě, že v dnešní době ještě někdo uvažuje jinak. Osobně neznám důvod, proč bychom měli děti selektovat podle toho, jak je budeme učit.

Jak o správnosti svého přístupu přesvědčujete své okolí?

Samozřejmě jsme čelili různým pochybovačům, kteří nám říkali, že když si do školy natáhneme děti, které na školu nemají, tak tím poškodíme ty ostatní. Já jim vždy říkám, pojďte se k nám podívat a přesvědčte se sami. A hlavně se podívejte na výsledky, kterých dosahujeme. Máme děti, u kterých jsme šťastní, pokud se vrhnou na nějaký učební obor, ale zároveň umíme pracovat i s nadprůměrně nadanými dětmi.

A to je mimochodem možné i díky zavádění pozic asistentů. Občas jsem slyšel názory, že asistent je někdo, komu se dávají zlobivé děti, aby nerušily ostatní. To může říct jen někdo, kdo systém podpůrného vzdělání vůbec nepochopil. Smyslem individuální přístupu je přeci dát co nejkvalitnější vzdělání všem dětem – jak těm nadaným, tak i těm, kterým to zrovna tolik nejde. Přece ne každému je shůry dáno a každý má jiné přednosti. Úlohou pedagoga je tyto přednosti najít a rozvíjet je. A asistent mu s tím pomáhá.

Jak na změny reagoval pedagogický sbor?

Zpočátku jsme řešili strašnou spoustu kázeňských problémů, které vyplývají právě z netolerance a nerespektování. Ale nejenom mezi žáky, i mezi učiteli. A právě nastavení nového systému nám pomohlo ovlivnit vnitřní prostředí tak, že se tady jak děti, tak i učitelé začali cítit příjemněji. I zde platí, že lidé, co se dokážou spolu radovat, si nedovedou tolik ubližovat.

Pokud však chceme něco změnit, musíme nejdřív začít u sebe. Musíme v sobě najít vnitřní přesvědčení. A to se ne vždy daří, ne každý myslí jako vy. A je na každém řediteli, aby dokázal svou vizi prosadit a obhájit ji. A to někdy i za cenu nepopulárních kroků, kdy ukončí spolupráci s těmi, kteří nechtějí některé změny přijmout. Je na každém řediteli, jaký si sestaví tým. A pokud získáte lidi, kteří sdílejí vaši vizi, tak se samozřejmě všechny změny prosazují snáze.

A já jsem na své lidi hrdý. Jestli se mi něco podařilo, tak dát dohromady tým lidí, kteří to cítí stejně a se kterými je radost pracovat.

Nicméně zavádění inkluze není možné bez finančního pokrytí. Kolik peněz „navíc“ musíte ročně sehnat, abyste nemuseli slučovat třídy či propouštět asistenty?

Celý systém nás stojí zhruba jeden milion navíc ročně. Někdo to možná pokládá za směšné peníze, ale pro nás je to více než nezanedbatelná částka. Nicméně jsem skálopevně přesvědčen o tom, že se tato investice vrátí. Z kvalitně vzdělaného dítěte vyroste produktivní člověk, který není odkázán na pomoc společnosti, ale naopak do celého systému sám přispívá. Takže vlastně existují jen dvě cesty: buď budeme investovat do našich dětí a jejich vzdělání, nebo zde budeme vychovávat lidi, kteří se nejsou schopni v životě prosadit a velmi často zůstávají odkázání na pomoc státu. Pokládat si otázku, co je lepší, je snad zbytečné.

To jistě ano. Kde ty peníze sháníte?

Snažíme se využívat evropských peněz, zapojujeme se do rozvojových programů na MŠMT, hledáme v různých nadacích, prostě kdekoliv, kde je nějaká příležitost. Do celého procesu zapojujeme i samotné pedagogy. Takže k samotnému učení jim přibývá ještě mnoho hodin psaní projektů a učení se vyplňovat evropské výkazy. V Německu, když se ředitel školy rozhodne požádat o dotaci, dostane k dispozici tým specialistů, kteří mu s tím pomohou.

To asi nebude jediný rozdíl, že?

Zásadní rozdíl je v tom, že němečtí učitelé neřeší ekonomické problémy. Nemusí si ke svému hlavnímu zaměstnání sehnat další, aby jejich měsíční příjem dosahoval alespoň trochu snesitelné úrovně. Jeden příklad za všechny: asistent pedagoga v Plzeňském kraji musí odpracovat 38 hodin týdně v přímé práci. To je téměř osm hodin denně práce s dětmi s mentálním, sociálním, zdravotním handicapem. Dokážete si představit, jak náročná práce to je? Tedy pokud asistent dělá svoji práci dobře a zodpovědně a neplní jen funkci hlídače. A za to ti lidé berou 12 tisíc korun.

Naši učitelé jsou oproti svým německým kolegům navíc značně přetěžováni.

A nejde jen o výše zmíněnou administrativu. Díky neexistenci asistentů spočívá celá zátěž na bedrech jednoho učitele, kterého to velmi často semele. A nejde jen o asistenty. V Německu je běžné, že školy mají speciální pracovníky pro práci s rodiči, učitelé se tam nestarají o výzdobu školy a tak bych mohl pokračovat.

A vy jim k tomu ještě přidáte psaní projektů…

Jinak to bohužel dnes nejde. Ale tohle není to, co by nás trápilo nejvíce. Daleko horší je, že musíme celý ten systém každý rok znovu a znovu obhajovat, vypisovat stejné formuláře apod. Je to nesmírně vyčerpávající. Jedinou motivací, která mě a mé kolegy stále udržuje na naší cestě, je poznání, že to ve vnitřním prostředí funguje. Každý den okolo sebe vidíme spokojené děti i rodiče, navíc se nám daří v rámci regionu vytvářet určitou komunitu lidí, kteří se spolu dokážou radovat.

Často mluvíte o radosti…

Ona je to v naší realitě taková z nouze ctnost. Příjemné prostředí, možnost osobnostního rozvoje a realizace jsou jedny z mála trumfů, na které můžu lidi do své školy lákat. Peníze to rozhodně nejsou…

Článek vyšel v prvním čísle časopisu ZVONÍ, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky! 

  

Autor: Martin Kovalčík, mediální koordinátor PSI