20 let Člověka v tísni na Kubě: společnost je otevřenější, represe ale trvají

20 let Člověka v tísni na Kubě: společnost je otevřenější, represe ale trvají

Člověk v tísni začal navazovat první kontakty s disidenty, fungujícími v autoritářském komunistickém režimu tehdejšího vůdce Fidela Castra, v září roku 1997. Kuba byla v té době izolovaným ostrovem, lidé nemohli cestovat a o světě venku se dozvídali jen zprostředkovaně. O dvacet let později je Kuba v mnoha směrech otevřenější než dříve - stále ale zůstává nedemokratickou zemí, kde je nadále tvrdě potlačována svoboda slova i shromažďování. 

O dvacet let mladší Šimon Pánek se tehdy pod rouškou nadějného začínajícího spisovatele toužícího objevit Hemingwayův ostrov vydal na Kubu s elektronickým psacím strojem, balíkem knih, dvěma fotoaparáty a namemorovanými adresami 15 kubánských disidentů, intelektuálů a novinářů, s nimiž se měl setkat a předat jim léky, fotoaparáty, finance a naději. Česká republika coby mladá demokracie, lokající znovunabytou svobodu plnými doušky, mohla morálně a materiálně podpořit boj lidí proti nesvobodě a šedi komunistického režimu, s nímž měla vlastní, ještě velmi živou zkušenost. 

Odpověď na volání o pomoc

“Jednoho dne na jaře u nás zaklepal Frank Calzon, což je Kubánec, který jako dítě emigroval do USA a založil tady malou neziskovku, která posílala na Kubu kurýry s knížkami, počítači, foťáky, psacími stroji - prostě věcmi, které na ostrově nebyly běžně k dispozici,” vzpomíná na úplné začátky práce Člověka v tísni na Kubě Šimon Pánek. “Když hledal někoho, kdo by mohl dobře rozumět tomu, jak se v komunistické diktatuře pohybovat a jak si dávat pozor na tajnou policii, napadlo ho, že by se někdo takový mohl najít v post-komunistických zemích. Česká republika byla v té době zejména díky Václavu Havlovi předním protagonistou v aktivní podpoře lidských práv. Frank tedy zamířil na české ministerstvo zahraničí - a tam mu řekli, že mu nemůžou pomoct, ale ať to zkusí v Člověku v tísni.”

Práce Člověka v tísni na Kubě tak byla od počátku odpovědí na volání a potřebu zvenčí. “Bylo to podobné, jako když jsme pak začínali pracovat v Bělorusku, ale i po povodních v roce 97 doma nebo při práci v sociálně vyloučených lokalitách. Odpověď na nějakou výzvu je dodnes hnací silou toho, co Člověk v tísni dělá,” říká Šimon Pánek. 

První pomoc byla zaměřena na podporu aktivistů, disidentů, rodin politických vězňů a prostřednictvím řádových sester také dlouhodobým politickým vězňům. Člověk v tísni začal na ostrov vozit základní potraviny, léky a finance spolu s nadějí, že se situace může zlepšit. Přivážel také knihy, foťáky a diktafony, aby pomohl místním spisovatelům a nezávislým novinářům informovat o situaci na ostrově.

Podpora novinářům i politickým vězňům

Vztah mezi kubánskými bojovníky za svobodu a českými pracovníky se postupně vyvíjel. Člověk v tísni během 20 let pomohl stovkám novinářů, právníků, aktivistů, usilujícím o dodržování lidských práv a hlásícím se k demokratickým principům. Začal soustavně upozorňovat na problém politických vězňů na Kubě, systematicky monitorovat nespravedlivě odsuzované, pomáhat jejich rodinám a advokovat za jejich propuštění. Podporoval tisk nezávislých novin nebo činnost klubu spisovatelů, pořádal semináře o lidských právech. Podpořil také výzamné osobnosti kubánského disentu, třeba ústřední postavu opozičního hnutí Oswalda Payá Sardiñase, blogerku Yoani Sanchez nebo jedenáct disidentů a bývalých politických vězňů, jimž předal cenu Homo Homini za mimořádný přínos v boji za lidská práva. 

Situace na Kubě se pro tamní občanskou společnost postupně mění. Kuba už není zavřený ostrov, z nějž nebylo možné vyjet, a pro mnoho lidí bylo nemožné se na něj dostat. V roce 2013 se hranice částečně otevřely a místní lidé se mohli podívat do zahraničí, což na ostrov přineslo nové perspektivy a přesnější představu o tom, co to znamená žít ve svobodné společnosti. V poslední době ale státní orgány začínají cestování opět omezovat. Pokud patříte ke kritikům režimu, umělcům nebo právníkům, kteří pomáhají například lidskoprávním aktivistům, nikdy si nemůžete být jisti, zda vás na hranicích nebo jinde nezadrží.

Další částečné otevírání nastalo na Kubě po roce 2015, kdy vláda vytvořila veřejné wi-fi hotspoty po celé zemi. Ani tato skutečnost nicméně nezůstává bez problémů. Připojení k internetu pro běžné lidi zůstává velmi drahé. Cena za hodinu přístupu do online světa stojí 1,5 dolaru nebo více. Stejná částka Kubáncům vydrží na měsíc cestování autobusem do práce a zpátky. Vzhledem k vysokým cenám lidé většinou nehledají jinak nedostupné, nezávislé zdroje informací, protože chtějí využít draze zaplacený čas hlavně ke komunikaci s blízkými v zahraničí. Hlavním zdrojem zpráv proto na Kubě zůstává televize a rádio, podléhající vládní kontrole. Alternativou je ze zahraničí vysílané rádio a televize Marti.

“Na Kubě došlo zejména díky IT technologiím a obnově diplomatických vztahů se Spojenými státy k jistému otevření. Rozhodně to nelze nazývat demokratizací,” říká Šimon Pánek. “Moc drží pořád velmi pevně stejná skupina. Reálné volby, svobodná soutěž lidí, kteří by se ucházeli o možnost rozhodovat, tam neexistuje.”

Naděje v mladé generaci

Kubánská občanská společnost je sice státní mocí stále kriminalizovaná, ale je dnes o mnoho širší a pluralitnější než v 90. letech. Více mladých se zajímá o práva žen, o práva LGBT, o životní prostředí. Vidí zároveň, že stávající vládnoucí garnitura nedokáže na jejich potřeby odpovědět. Díky mezinárodní podpoře jejich hlas postupně sílí.

“Zatímco před lety jsme podporovali malou skupinku extrémně odvážných lidí, kteří byli všemi na straně režimu známí, trochu podobní, jako když začínal disent v polovině 70. let v Československu, dnes je záběr naší podpory daleko širší,” vysvětluje Šimon Pánek. Člověk v tísni dnes nadále podporuje právníky, nezávislé novináře a politické vězně - kromě toho ale směřuje pomoc také na aktivisty v oblasti životního prostředí, na umělce, na práva LGBT komunit nebo na ženy, usilující o rovnost pohlaví v tradičně silně patriarchální společnosti. Přispívat k rozvoji občanské společnosti lze totiž nejen politikou, ale i pomocí drobnějších projektů, které dobře fungují a postupně se rozrůstají.

“Naději vidím v mladé generaci. Mladí Kubánci nechtějí sice hned lepší ústavu, ale chtějí cestovat, mít přístup k informacím a ke všemu, co mají ostatní mladí ve světě. To je ta síla, která může do budoucna tlačit a něco na Kubě změnit,” říká Šimon Pánek. “Malé skupinky dlouholetých disidentů sice představují inspiraci, ale početně i typově je jejich síla vlastně relativně malá. Za 10 let bude Kuba možná o krok blíže k demokracii, či bude alespoň kvazi-demokracií, kde bude alespoň nějaká politická soutěž, která umožní mít lidi u moci trochu pod kontrolou.” 

Nemožnost svobodně podnikat, svobodně se vyjádřit, zakládat občanské spolky či veřejně kritizovat režim vystupuje o to výrazněji, o co zřetelnější jsou dnes pro Kubánce možnosti, jaké přináší svoboda. Oficiální vládní diskurz zůstává stejný, ale více a více lidí ve společnosti zkouší, co všechno se dá dělat. Tlak na liberalizaci a otevírání tak bude pokračovat. Kubánská občanská společnost nyní především potřebuje mezinárodní podporu. Zatímco dříve byla pomoc hlavně otázkou mravního principu, dnes je důležitá, aby umožnila tamní občanské společnosti v celé její šíři a diverzitě vytvořit pevnou protiváhu vládnoucím elitám.


Pro více informací kontaktujte:

Zuzana Gruberová, mediální koordinátorka Centra pro lidská práva a demokracii

+420 770 101 144, zuzana.gruberova@clovekvtisni.cz

Autor: ČvT