Od deportace Vajnachů uběhlo 72 let

Od deportace Vajnachů uběhlo 72 let

23. února, v den 72. výročí stalinských deportací Čečenců a Ingušů, se na pražském Petříně znovu sešli čečenští uprchlíci a příznivci těchto malých kavkazských národů, které sami sebe souhrnně označují za Vajnachy. „Letos jsme společně vzpomínali už počtrnácté,” říká Jana Hradilková – organizátorka akce, iniciátorka a spoluzakladatelka Výboru SOS Čečensko a sdružení Berkat, které pomáhalo obětem válečných konfliktů v Čečensku a běženeckým rodinám v ČR.

Operace tajných sovětských služeb zvaná Čečevica (rusky „čočka“), v jejímž důsledku zemřely desítky tisíc lidí, byla zahájena 23. února 1944. Kromě Čečenců a Ingušů byly na přímý Stalinův rozkaz do kazašských stepí deportovány i další muslimské národy severního Kavkazu – Karačajevci, Balkaři, ale také krymští Tataři či gruzínští Turci.

Vyhnání probíhalo násilně a tragicky, mnoho lidí zemřelo hned v prvních dnech. Příslušníci NKVD například 27. února zaživa upálili na 700 lidí ve stodole v horské vesnici Chajbach, především starců, žen a dětí. Údajně proto, že jejich transport do nížiny by byl příliš nákladný a technicky náročný. Naživu zůstali jen ti, kteří nebyli v okamžiku operace ve vesnici.

Oficiálním zdůvodněním deportace bylo obvinění Čečenců a dalších národů z kolaborace s Němci za jejich severokavkazského tažení a kvůli „aktivní a téměř masové účasti na teroristickém hnutí zaměřeném proti Sovětům a Rudé armádě.“ Údajně musela Rudá armáda využít své jednotky místo na boj s Němci k boji s kolaborujícími Čečenci. Ve skutečnosti se tisíce vojáků místo bojů ve válce účastnily organizování deportací.

Více o této temné stránce dějin kavkazských národů se dočtete v textu Štěpána Černouška ZDE

„Vždycky pro mne bylo těžko pochopitelné, jak může dojít k situaci, kdy se lidé navzájem likvidují, a jak je možné, aby tento mechanismus spustil jeden člověk. Válku v Čečensku jsem zažila dost zblízka, skrze blízké vztahy s místními lidmi… To, že jsou lidé periodicky konfrontováni s bezmocí proti zlu, které sami přiživují, mi přišlo absurdní. Vždy jsem si myslela, že nás se to už nikdy nebude týkat, ale ono je to stále přítomné. Proto věřím tomu, že minulost je třeba stále komunikovat, nejlépe skrze ústně předávané vzpomínky… Mluvení, sdílení a předávání je jeden z velmi posilujících nástrojů, jak zlu čelit,“ vysvětluje Jana Hradilková důvody udržování tradice pietních setkání na Petříně, kde je možné si rok co rok poslechnout příběhy čečenských uprchlíků a jejich rodin.

V roce 2010 rozhodl Ramzan Kadyrov zvláštním nařízením, „na památku obětí tragických událostí souvisejících s nuceným přesídlením Čečenců do Střední Asie a Kazachstánu 23. února 1944, jako výraz úcty otcům a matkám, kteří prošli všemi útrapami a strádáním v podmínkách zvláštního přesídlení“, vyhlásit 23. únor Dnem památky a smutku.

Již o rok později však toto rozhodnutí změnil a 23. únor se po vzoru celého Ruska stal Dnem obránců vlasti. Den památky a smutku byl přesunut na 10. květen, tedy na den kdy byl v roce 2004 pohřben otec současného prezidenta, Achmat Kadyrov, který zemřel den předtím na následky atentátu. Důvod této náhlé změny vysvětlil Ramzan Kadyrov: „Náš národ prožil v historii mnoho tragických dnů. Stalinskou deportaci čečenského národa 23. února 1944, upálení obyvatel vesnice Chajbach, statisíce civilních obyvatel, kteří zahynuli v prvním a druhém vojenském tažení na území naší republiky, tragická smrt našeho prvního prezidenta Achmata chadžiho Kadyrova 9. května 2004. To jsou tragická data v historii čečenského národa, ale já bych nechtěl, aby tyto smuteční dny připadaly na stejné dny jako celostátní ruské svátky.“

Od té doby se připomínání stalinských deportací v tento den zároveň stalo téměř protistátní činností. Před dvěma lety, 18. února 2014, se u příležitosti 70. výročí deportací konala v Grozném vědecká konference k tomuto tématu. Jejím organizátorem byl Ruslan Kutajev, významný čečenský obhájce lidských práv. Den po konferenci si Ramzan Kadyrov pozval účastníky konference „na kobereček“, Kutajev však „pozvání“ ignoroval a schůzky se nezúčastnil. Den na to, při „náhodné“ kontrole, policejní hlídka objevila v kapse tohoto abstinenta a nekuřáka 3 gramy heroinu. Ruslan Kutajev byl zadržen a následně odsouzen za držení drog ke čtyřem letům odnětí svobody. Tento a další příběhy zvůle čečenských státních orgánů zpracoval Člověk v tísni do výstavy Příběhy bez konce. Beztrestné násilí na severním Kavkaze, kterou najdete na webové stránce bezkonce.com.

Přihlašte se a budete pravidelně dostávat Východoevropský žurnál:

 

Autor: Východoevropský program ČvT