Azylanti a pracovní migranti z třetích zemí: Jaká mají práva na evropském trhu práce?

Azylanti a pracovní migranti z třetích zemí: Jaká mají práva na evropském trhu práce?

28. 4. 2017

Víte, kdo reguluje pracovní migraci v EU - celoevropské směrnice, nebo národní státy? Jak se EU snaží nalákat vysoce kvalifikované pracovní síly? Jak reguluje migraci sezónních pracovníků, bez kterých by se neobešla například sklizeň ovoce na jihu Evropy? A co žadatelé o azyl – po jaké době smějí začít v Evropě pracovat? Prečtěte si náš přehled relevantních dokumentů a směrnic, které tyto otázky na evropské úrovni regulují. 

Podle organizace OECD se za posledních deset let počet imigrantů z třetích zemí a zemí Schengenu na pracovních trzích EU zvýšil o 70%. Ačkoliv by toto číslo mělo nasvědčovat více harmonizovanému a zjednodušenému rámci pracovního práva, v realitě jsou migrační politiky a s nimi spojená otázka práce kontroverzní téma dosud převážně spadající pod kompetence národních států.

Do roku 2009 se EU věnovala otázce pracovních práv migrantů ve svých dokumentech především nepřímo. Na setkání v Tampere v roce 1999 došlo k dohodě o snaze zajistit občanům třetích zemí pracovní práva a povinnosti srovnatelné s těmi, které mají občané EU, zatímco Stockholmský program z roku 2009 pak poukazoval na potenciál migrace pro vybudování konkurenceschopné a udržitelné ekonomiky.

Prvním opravdovým nástrojem, který EU vydala z hlediska pracovní migrace, se tak stala v roce 2009 tzv. modrá karta, jejímž cílem je přilákání vysoce kvalifikovaných odborníků a pracovníků z třetích zemí do EU. V roce 2013 bylo modrých karet vydáno 15 000, z toho 2/3 v Německu a zejména občanům Číny, USA, Ruska, Indie a Ukrajiny. Společně se směrnicí z roku 2011 pro „jednotné povolení k pobytu a práci na území EU pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků oprávněně pobývajících v některém členském státě“ pak modrá karta představuje základ pro evropský systém fungující na principu poptávky a spojení práva pobytu s právem pracovním.

V roce 2014 pak EU vydala dokument věnující se dalšímu klíčovému fenoménu z hlediska otázky pracovních práv občanů třetích zemí, a to směrnici o sezónních pracovnících, která upravuje podmínky vstupu a pobytu pro krátká časová období. Unie tak reagovala na rostoucí krátkodobou migraci, kdy v EU působí více než 100 000 sezónních pracovníků ročně, zejména v oblasti turismu a zemědělství.

Jiná situace pak platí pro žadatele o azyl, do které se promítá jak zvýšená snaha o harmonizaci podmínek, tak i rostoucí důraz na integraci nově příchozích do EU. Zatímco dle směrnice z roku 2013 platilo, že členské státy musely zajistit azylantům přístup na pracovní trh nejpozději do 9 měsíců od jejich žádosti o mezinárodní ochranu, nové rozhodnutí z 25. 4. 2017 tuto dobu zkrátilo na dva měsíce. I tato legislativa však má svá omezení, kdy členské státy mohou aplikovat preferenční přístup na pracovní trh pro své občany, občany EU nebo regulérní migranty třetích zemí, kteří mají povolení k pobytu v dané zemi.

Autor: ČvT