Půjčím ti sto, vrátíš mi dvě stě

Půjčím ti sto, vrátíš mi dvě stě

13. 4. 2017

Kdy a proč se úvěr stává nemravným. A proč se v Česku situace lichvou postižených dlužníků stává společensky neudržitelnou.

Tento týden vešla ve známost aktuální čísla o stavu Čechů, kteří čelí exekuci: je jich 9,3 procenta, tedy každý jedenáctý občan této země. Jaké jsou nikoliv konkrétní sociální podmínky, nýbrž širší historické souvislosti, které k zadlužení a posléze k exekucím vedou, se pokouší formulovat následující text.

Lichva je, obdobně jako prostituce, stará tisíce let. A podobně jako prostituce v sobě nese i lichva nádech špinavosti. V různých obdobích byla společností více či méně tolerována. Zároveň jde o amébní jev: v čase dochází k proměnám jak jeho definice, tak vztahu společnosti k němu. 

Temná minulost půjčování peněz se promítá i do současnosti. Běžně slyšíme lidi mluvit o nemravném úvěru (což je zakotveno i v zákoně). Přitom u jiných oblastí obchodu se spokojíme s hodnocením, že nějaké zboží či služba stojí příliš mnoho. Pokud například za roční pronájem přívěsného vozíku zaplatíme cenu desetkrát vyšší, než kolik stojí, nejspíš se nad tím nepozastavíme. Pokud v restauraci zaplatíme za obyčejnou vodu o šestnáct tisíc procent více, než je její pořizovací cena, řekneme si, že to je drahé, ale musejí tam zaplatit nájem a personál. Obdobné náklady však musí pokrýt i poskytovatel úvěru, navíc oproti většině s rizikem, že mu dlužník úvěr nesplatí. 

V proměnách staletí

Vývoj společenského vnímání lichvy neprobíhá lineárně, charakterizují jej výkyvy. Paradoxem je, že již v babylonské říši, tedy téměř před čtyřmi tisíci lety, byla lichva (alespoň podle Chammurapiho zákoníku) vnímána podobně jako dnes v Evropě. Nebylo za ni považováno samotné půjčování peněz, nýbrž nepřiměřený úrok. Pokud jde o roční úrokovou míru, v babylonské říši se hranice lichvy pohybovala kolem jednoho sta procent, což je ve své podstatě podobná situace jako v nynějším Česku. Obdobná situace ohledně půjčování peněz panovala i v antickém Řecku, kde se obvyklá výše roční úrokové míry (nikoli hranice lichvy) pohybovala kolem deseti procent. Ve starověkém Římě byla, podobně jako v babylonské říši, hranice stoprocentní roční úrokové míry považována za lichvu. Ačkoli v Česku nemáme taxativně stanovenou hranici lichvy, existuje několik judikátů, podle nichž za ni soudy považovaly roční úrokovou míru šedesát procent. I tak jsou u nás běžně a beztrestně nabízeny úvěry daleko nevýhodnější.

Jinou kapitolu představují všechna tři monoteistická náboženství. Judaismus na základě Starého zákona protektivně definuje vyšší ochranu židů, kterým jiní židé nemohou půjčovat peníze navýšené o úrok. V křesťanství po prvním nikájském koncilu (tento první ekumenický koncil se uskutečnil roku 325 n. l.vmaloasijském, dnes tureckém městě Nikáj) sílí přesvědčení, že jakýkoli úrok představuje hřích. Za lichvu je považováno samotné půjčování na úrok. Toto pojetí lichvy v křesťanství přetrvá víceméně po celý středověk až do novověku. Podobně se k půjčování peněz za úrok staví i korán; lichva je muslimy považována za smrtelný hřích dodnes.

V rámci křesťanství zásadně ovlivnil pohled na lichvu ve 13. století žijící Tomáš Akvinský a v jeho dědictví pokračovala řada dalších scholastiků. Vzdor Akvinského nezpochybnitelnému přínosu křesťanské filozofii je jeho absolutně kritický názor na lichvu obtížně pochopitelný. Zvláště pak v kontextu jeho liberálního pohledu na obchod a koncept spravedlivé ceny, který nejlépe charakterizuje příběh obchodníka, jenž přijede do oblasti zasažené katastrofou. Akvinský zastává názor, že obchodník není povinen informovat místní obyvatele o skutečnosti, že jsou na cestě další obchodníci, čímž by snížil cenu svého zboží, a naopak může i za těchto okolností stanovit maximální cenu za své zboží, kterou jsou ochotni lidé zaplatit. Tomáš Akvinský svůj odpor proti půjčování peněz za úplatu opřel mimo jiné o teorii neměnné hodnoty peněz, z čehož odvodil, že zvyšování hodnoty o úrok je popřením přirozenosti peněz jako takových. Naproti tomu půjčování zboží, naturálií, za úrok považoval za legitimní zdroj obživy. 

Symbolický relikt

Ani prohibiční snahy významných náboženských autorit však nedokázaly vymýtit lidskou potřebu půjčit si a půjčovat peníze. V zemích, kde právní rámec vychází z práva šaría, nejsou sice oficiálně poskytovány hotovostní půjčky, avšak hypotéky, popřípadě jiné spotřebitelské úvěry jsou i tam oficiálním a etablovaným produktem většiny místních bank. Těmto půjčkám se říká "murabaha". Místo úroku je klientům účtována překupnická provize, kdy nemovitost koupí banka a klientovi ji předprodá s výraznou přirážkou a tuto prodejní cenu mu umožní následně splácet formou "bezúročného" úvěru. Z důvodu, že faktický úrok musí být vyčíslen dopředu bez možnosti korekce v případě negativního hospodářského vývoje, se banky jistí rezervou v podobě vysoké přirážky. Majetek je tak pořizován většinou za vyšší cenu, než jaká by byla cena bez prohibice úroku. Ve své podstatě jde o model, který odpovídá i zásadám prosazovaným Tomášem Akvinským.

V křesťanských zemích se během středověku vyvinula zvláštní toxická symbióza mezi křesťany a židy. Zatímco křesťané nemohli půjčovat na úrok nikomu, židé měli půjčky s úrokem zapovězeny pouze vůči židům. Poté, co roku 1215 bylo na čtvrtém lateránském koncilu židům zakázáno vlastnit půdu a provozovat zemědělství, došlo u nich k intenzivnější orientaci na obchod a hlavně na finančnictví. S rostoucí měšťanskou společenskou vrstvou však židé byli vytlačováni i z oblasti obchodu. Hlavní doménou hospodářství židů se proto staly finanční služby – půjčky, které poskytovaly jak chudým lidem, tak panovníkům. Právě čerpání finančních služeb židům neslo jistou míru ochrany ze strany místních vládců. Těm ostatně židé často platili přímé daně. Zároveň však docházelo postupně k úplné kulturní, společenské i ekonomické izolaci židů v ghettech, takže jedinými interakcemi mezi komunitami bylo právě poskytování úvěrů. V případě, že panovník nereguloval výnosem výši úroku, docházelo k růstu úroků až na několikanásobek hodnoty běžné během minulých tisíciletí (to se pak úroky vyšplhaly na 150 až 260 procent!). Během středověku tudíž došlo k silnému spojení židů s drahými úroky, lichvou. A toto spojení nezmizelo ani v období liberálnějšího novověku, kdy bylo postupně povoleno půjčování na úrok všem.

Přestože v dnešní době jsou úvěry běžnou součástí našich životů a instituce, které peníze půjčují, považujeme mnohdy za seriózní subjekty, jsou součástí naší evropské kultury historické relikty staré i stovky let a zobrazující židy coby bezskrupulózní lichváře. Tyto relikty nalezneme v uměleckých dílech všeho druhu, ať již v podobě replik u Shakespeara, nebo v podobě cíleného politického postoje například u Dostojevského. Obdobná je situace i v dílech politicko-filozofických či ekonomických, třeba u Marxe i jinde.

Hmatatelným důsledkem široce sdílené představy židů coby lichvářů je historie pogromů. Ty se často konaly v důsledku kombinace více faktorů. Nenávist, frustrace i ekonomický kalkul chodívaly spolu ruku v ruce. Vyvražděním nenáviděných sousedů často totiž došlo k vyvraždění věřitelů, a v důsledku toho k zániku dluhů. De facto se tak mnohdy jednalo o násilnou dluhovou amnestii a pouze jako její ospravedlnění se šířily pověry o židovských travičích studní a jiných ohavnostech, jichž se židé měli dopouštět. Ostatně pogromy nejednou vypukly v těžkých dobách, kdy řada lidí přišla o práci, a v důsledku toho o možnost splácet dluhy. Hluboce zakořeněná nenávist k židům stála u zrodu antisemitských nálad v Německu, které za současného zhroucení právního státu výrazně přispěly k tomu, aby se z instrumentálně pojaté rasové nenávisti mohl vyvinout zrůdně technokratický holokaust "konečného řešení". 

Úvěry v dimenzích morálky 

Zajímavé je historicky zakořeněné odlišné vnímání půjčování peněz a zboží. Na peníze pohlížíme jinak, byť si zboží za peníze můžeme pořídit. Představme si situaci, kdy se provozovatel zavedené půjčovny přívěsů rozhodne pořídit jeden nový vozík za deset tisíc korun, na který si vezme úvěr s vysokým, až lichvářským úrokem šest tisíc. Roční výtěžnost, při standardní výpůjční ceně tři sta korun za den, bude sedmdesát procent. Po zaplacení jistiny s úrokem tak provozovateli zůstane hrubý zisk šedesát tisíc, tedy šestinásobek půjčené jistiny. Při hodnocení bude věřitel označen za nemravného, kdežto na nastíněné provozování půjčovny bude nahlíženo jako na úspěšný obchodní model.

Tato situace je opět způsobena relikty minulosti a jistého, byť iracionálně, podvědomě sdíleného pocitu špinavosti. Je obecným zvykem na oblast půjčování peněz nahlížet kategoriemi morálky (nemravný), zatímco na většinu ostatních oblastí podnikání kategoriemi ekonomickými (drahý), což vede ke zvláštní dichotomii mezi obdobnými oblastmi podnikání. 

Přesto jistý rozdíl mezi půjčováním peněz a poskytováním dalších služeb existuje. Zatímco prodej zboží proběhne v jeden moment, a pokud kupující na zboží nemá, tak mu služba poskytnuta není, princip úvěru je přesně opačný a čerpáme jej právě proto, že na nákup nemáme finanční prostředky. Obě oblasti podnikání se tak především liší ve svých důsledcích. Pokud na zboží nemáme peníze, tak se bez něj budeme muset obejít a tím to končí. Avšak nesplácený úvěr může generovat řadu potíží, včetně exekuce. Čím méně poskytovatel úvěru zohledňuje riziko při posuzování bonity klienta, tím více problémů vzniká a tyto problémy negativně dopadají na celou společnost. Za nesplácení dluhů se všemi jeho důsledky je v naprosté většině případů kladena odpovědnost na dlužníka. To je však velmi nepřesné, protože většina úvěrů je poskytována na základě dobrovolného rozhodnutí věřitele. Pokud nebude exekuce vnímána jako společný neúspěch poskytovatele úvěru a jeho klienta, bude podporována neodpovědnost těch, kdo peníze půjčují.

Důsledek takového systému vidíme Česku, kde před více než patnácti lety byla zakotvena jednostranná odpovědnost dlužníka. Stát se tím stal lokajem dobrodruhů, kteří se programově rozhodli vydělávat na půjčování peněz chudým lidem. Kvůli nastavení odměn advokátů a částečně i exekutorů se rozvinul v masivním měřítku obchod s bagatelními nesplácenými pohledávkami, které jsou ve většině západních zemí odepisovány, v lepším případě vůbec nevznikají. 

Teze o odpovědnosti toho, kdo půjčuje peníze, mohou znít banálně, stejně jako kacířsky. Je ovšem třeba si uvědomit, že ten, kdo půjčuje peníze, je motivován nevytvářet zbytečně rizikové investice, na druhé straně je motivován konkurencí jiných společností. Když na chvíli zapomeneme na subjekty, které mají od počátku cíl dostat klienta do prodlení a vydělávat právě na této situaci, je třeba zdůraznit, že i portfolio férových společností je rozmanité. Jedním ze způsobů kategorizace takovýchto věřitelů je užívaný obchodní model.

Na jedné straně jsou banky, které půjčují jim svěřené peníze od nejlevnějších věřitelů, tedy od lidí. Díky tomu mohou banky nabízet nízký úrok i při relativně vysokých platech v bankovním sektoru. Poptávka po bankovních úvěrech je vysoká a zaměstnaní lidé hospodařící s menšími finančními výkyvy představují relativně nízké riziko. Proto banky své levné úvěry jistí relativně nízkými, byť skrytými sankcemi, což činí úvěr pro jejich klienty bezpečnější. Navíc bance jde primárně o reputaci a udržitelný model, takže případné nezdary jsou spíše excesem.

Další množinu tvoří velké férové nebankovní společnosti. Ačkoli dnes se situace, mimo jiné, v důsledku novely zákona o spotřebitelském úvěru mění a tyto společnosti se stále více přibližují svým obchodním modelem bankám, zůstává několik zásadních odlišností. Jednak tyto společnosti většinou půjčují dražší peníze, které si často půjčují právě od bank. Mají daleko omezenější přehled o finanční kondici svých klientů, protože banky jsou kromě poskytovatelů úvěrů také správci peněz a vědí, jak jejich klienti s penězi nakládají. A zároveň musejí, alespoň částečně, být schopné konkurovat bankám, aby získaly nejbonitnější klienty, kteří budou vytvářet základ stability. To znamená, že cena úvěru nemůže být významně vyšší. Na druhé straně velkou část klientů tvoří lidé, kteří na bankovní produkt nedosáhli a představují zvýšené riziko, proti němuž je třeba se jistit vyššími sankcemi a efektivnějším modelem hlídání a vymáhání nesplácených úvěrů.

Poslední model se zaměřuje na lidi bez příjmu, na zadlužené. I těm lze úspěšně a férově půjčovat, a přitom vydělávat. Oproti předchozím modelům již věřitel nemusí konkurovat bankám, protože je takřka nemyslitelné, aby se člověk, jemuž půjčí banka, obrátil na takovouto společnost. Proto je možné vysoké úvěrové riziko promítnout do samotné ceny úvěru, takže půjčka je na první pohled velmi drahá. Na druhé straně není třeba používat různé skryté sankce, a proto je cena transparentní. Tento obchodní model je typický pro anglosaské země. Anglická půjčka je charakteristická důrazem kladeným na kontakt s klienty, průběžnou správu, častější, týdenní splátky a jejich osobní výběr, takzvané hotovostní inkaso. Jedná se o drahý model nabízený rizikovým klientům, a proto je i pro koncové příjemce cena vysoká, ale bez alternativy, protože lidem v takovéto situaci na dálku půjčit férově nelze.

Obchod s bídou

Kromě férových poskytovatelů úvěrů působí na trhu široké spektrum subjektů, jejichž cílem je co nejsystematičtěji vytěžit člověka, který jim "nalítne". Na českém šedém trhu působí řádově stovky poskytovatelů úvěrů z řad různých firem. Tylo společnosti využívají drastické až nelegální praktiky, jejichž prostřednictvím se sníží dostat k majetku svých obětí. Své "nároky" většinou uplatňují skrze oficiální procedury nalézacího a exekučního řízení. Vesměs využívají kumulaci různých nekalých praktik, jako jsou drastické sankce či zástava nemovitosti. Jejich oběti v následné exekuci zaplatí na sankcích mnohonásobek původně půjčené jistiny, byť jimi deklarované úroky působí na počátku relativně levně.

Oproti tomu černý trh je tvořen jednotlivými lichváři. Ti jsou většinou přímo, tedy příbuzensky napojeni na širší rodiny, které žijí v sociálně vyloučených lokalitách. Tato lichva probíhá ilegálně, pohledávky nejsou žalovány, ale jsou vymáhány pod reálnou hrozbou brutálního násilí. Úrokové míry a sankce jsou v tomto případě extrémní, často v řádu desetitisíců procent. Původní půjčka se přitom běžně pohybuje v řádu jednotek tisíc korun a pak již oběť jen roky splácí neustále rostoucí úroky. Obrana před těmito lichváři prakticky neexistuje, protože jde často o vzdálené příbuzné a dlužníkova rodina sama vyvíjí na svého blízkého tlak, aby platil. Dluh u těchto lichvářů přímo implikuje trestnou činnost, protože pokud dlužník na zaplacení splátky nemá peníze, lichvář nepohrdne ani kradeným zbožím, případně dalšími službami, jako je například prostituce. Ve své podstatě tito lichváři provozují lokální hypermarket různých sociálně patologických služeb. 

Už tak rafinovaný byznys zneužívající situaci důvěřivých, chudých či méně vzdělaných lidí však doznal v posledních letech výrazných inovací. S příchodem hospodářské krize po roce 2008, kdy se vymahatelnost dluhů ještě snížila, se začaly rojit nové obchodní modely. Jde například o oddlužovací společnosti, zprostředkovatele úvěrů nebo již výše zmíněné vydělávání na doslova korunových dluzích prostřednictvím vymáhání.

Oddlužovací agentury představují v podstatě obchodníky s nadějí. Většinu jejich obětí tvoří silně předlužení lidé, kteří nesplňují podmínky pro osobní bankrot, a proto jim féroví poskytovatelé těchto služeb nepomohou s přípravou insolvenčního návrhu. Zoufalost situace však těmto lidem zastírá rozum. Když se pak objeví někdo, kdo jim sepsání návrhu nabídne, většinou neváhají. Ve výsledku zaplatí podvodníkům řádově desetitisíce korun a nakonec skončí v konkurzu, protože soud návrh neschválí. Agentura si totiž nechá zaplatit za přípravu, nikoli za schválení návrhu.

Oproti tomu zprostředkovatelé úvěrů obchodují s touhou. Podobně jako oddlužovací agentury se i zprostředkovatelé zaměřují na lidi jinde odmítnuté, jimž nikdo rozumný už nepůjčí. A tak zprostředkovatelé nabízejí, že se jim po půjčce poohlédnou. Nechají si zaplatit za vstupní analýzu řádově tisíce korun a nakonec klientovi sdělí, že pro něj nic nenašli. Oba tyto modely jsou rafinované v tom, že pro firmy nepředstavují žádnou přímou vstupní investici, jen zpeněží důvěru zoufalých lidí.

Právo patří bystrým

Ze srovnání situace v různých státech a obdobích vyplývá, že stigmatizace půjčování peněz má negativní dopady. Většinou se jednalo o stigmata určovaná náboženskými elitami. Výsledkem bylo zvýšení reálného úroku (křesťanství, islám), popřípadě eskalace nenávisti křesťanů vůči židům. Naopak v obdobích bez stigmatizace fungovalo půjčování peněz za obdobných podmínek, jaké nyní existují v moderní Evropě.

Aktuální situace v Česku je však jiná. Necelá desetina dospělých má minimálně jednu exekuci, lidí přímo zasažených exekucí jsou řádově dva až tři miliony, tedy započleme-li i partnery a děti v dotčených rodinách. Situace se stává neudržitelnou. O lichvě sice každý mluví, ale přestože ji máme v právním řádu zakotvenu jak v trestněprávní, tak v občanskoprávní rovině, nikdo ji nesoudí. 

Zatímco ve středověku bylo lichvou vše, dnes je pro její naplnění potřeba splnit tolik podmínek, že lichvou vlastně není nic. Akcent na permanentní obezřetnost, hluboce zakořeněný v našem právním řádu, vedl k možnosti beztrestně vydělávat na důvěřivosti či neopatrnosti občanů. Zákonné a podzákonné normy začali utvářet šíbři, kteří z těchto změn bezprostředně profitovali na úkor slabších, například formou předražených odměn advokátů spojených s vymáháním dluhů. Představitelé této vymahačské lobby se rádi prezentovali a stále prezentují jako nositelé liberálních hodnot. Ve skutečnosti jde o všudypřítomný pozůstatek normalizační kultury charakteristické étosem veksláctví. Dodnes někteří vymahači takový koncept práva obhajují jako vhodnou prevenci proti hlouposti.

Na neutěšenou situaci v oblasti práva začaly postupně reagoval některé nezávislé soudy. Například v oblasti rozhodčího řízení zatíženého klientelistickými vztahy mezi věřitelem a rozhodcem nebo v oblasti odměn advokátů (které u nás byly nej vyšší v EU!) musel reagovat až Ústavní soud, popřípadě dílčím způsobem soud Nejvyšší či některé soudy nižších instancí. Důležitou roli také sehráli politici napříč demokratickými stranami. Mezi nejaktivnější patří ministr Pelikán, poslanec Klaška či poslankyně Langšádlová či Zelienková. Nejen díky nim se náš právní systém přibližuje západní Evropě. Odměny advokátů jsou nyní již výrazně nižší než před časem, byly radikálně omezeny sankce u úvěrů a podobně. 

To jsou důvody k naději. Existuje reálná šance, že nového bezpráví bude vznikat méně, nicméně už vzniklé nespravedlivé situace potrvají – bez patřičné ingerence nezávislých soudů – i nadále...

NĚKOLIK DALŠÍCH ČÍSEL

Tento týden byla zveřejněna interaktivní mapa exekucí. Data v ní vycházejí z centrální evidence, kterou vede Exekutorská komora ČR. V současnosti exekutoři vedou celkem 4,5 milionu řízení proti 834 tisícům občanů. Do těchto čísel však nejsou započítány správní a daňové exekuce, které vedou úřady či obce. Čtyři kraje dle nejvyššího podílu občanů v exekuci: Ústecký, Karlovarský, Liberecký, Moravskoslezský. Celorepublikově nejhorší situace je v ústeckém předměstí Trmice, kde čelí exekuci 35 procent obyvatel. Mezi okresními městy je nejzadluženější Chomutov, kde exekuci čelí pětina obyvatel.

 

Tento článek vyšel v sobotní příloze Lidových novin Orientace, dne 8.4.2017

Autor: Daniel Hůle, analytik Člověka v tísni