Jak se z Prcka stal Marián a jak paní doktorka nevěřila

Jak se z Prcka stal Marián a jak paní doktorka nevěřila

26. 3. 2018

Před rokem k nám do kladenského předškolního klubu na pozici asistentky nastoupila Simona, olašská Romka. Chvíli po svém nástupu přišla s tím, že ví o dvou rodinách, které mají malé děti, které nedochází do školky. Jednalo se o její vzdálené příbuzné, holčičku tříletou Jessicu a čtyřletého chlapečka Mariána, kterému ovšem nikdo neřekl jinak, než Prcek. 

Měli v klubu volnou kapacitu, takže nic nebránilo tomu, aby k nám děti nastoupily. Ve spolupráci se Simonou jsem si s oběma rodinami sjednala schůzky. Na nich jsem s každou maminkou zvlášť probrala, co v našem předškolním klubu děláme, jak funguje, co od nich jako od rodičů budeme vyžadovat. Šlo hlavně o přivádění a vyzvedávání dětí ve stanovený čas, omlouvání děti v případě absence, povinnosti nosit vlastní přezůvky a svačinu.

Zkouška autority

Obě děti byly zvyklé mluvit doma pouze olašsky. Marián býval v té době medikovaný, mluvilo se o hyperaktivitě, maminka si stěžovala na to, že je agresivní vůči cizím dětem, a na to, že stále zlobí. Moc si s ním nevěděla rady. Přesto všechno děti do kolektivu v klubu rychle zapadly. Jessica velmi rychle začala používat češtinu, byla velmi šikovná a učenlivá. S Mariánem jsem se však dorozumívala velmi těžko, bylo vidět, že on mně rozumí, ale mě pouhá intuice k pochopení toho, co říká, nestačila. Nepostradatelnou se v tu chvíli ukázala být Simona, která mi překládala, co mi říká. Spolu jsme tak začaly trvat na tom, aby Prcek říkal své nejčastější věty typu „Mě to nejde“, „Já to neumím“, „Potřebuji pomoct“, v češtině. V osvojování jazyka chlapci hodně pomáhaly básničky, říkanky a písničky, které si v klubu opakujeme každý den.

Článek vyšel v rámci časopisu Zvoní, který naleznete ve formátu pdf ZDE.

Zásadní kus práce a proměna, kterou Marián prošel, se však netýkaly jeho jazyka, ale chování. Jeho přítomnost v klubu se nikdy nedala přehlédnout, hodně na sebe upozorňoval. Bohužel ne zrovna v dobrém, ostatním dětem bohužel ničil jejich výtvory, byl sprostý, pral se s dětmi, záměrně porušoval to, co jsem řekla, že se nedělá. Vždy si našel něco, čím zkoušet mou trpělivost. A v tom to bylo – zkoušel hranice. Zkoušel, jestli jsem jako autorita pevná v tom, co říkám, jestli sama dodržuju pravidla, která v klubu máme. To bylo to, co doma nejspíše nezažíval, a o co si svým výrazným chováním a negací říkal. Asi jsem uspěla, protože se Mariánovo chování začalo měnit. A to nejen v klubu, ale i doma.

Přestože byl Marián zvyklý na to, že se mu říká Prcku (o tom, že jeho skutečné jméno je jiné, ani nevěděl), začala jsem ho oslovovat jeho pravým jménem. Tento postup máme v klubu ve zvyku, chceme děti připravovat do první třídy a součástí toho je i to, aby byly připravené na to, že je ve škole nikdo nebude oslovovat jejich přezdívkou. Tato skutečnost se pro Mariána stala další zásadní změnou. Jako kdyby získal novou identitu. Často v minulosti zažíval, že se mu okolí vysmívá za jeho přezdívku a za to, že vlastně ani neví, jak se jmenuje. Nezapomenu, jak mi Simona vyprávěla příhodu z návštěvy u doktora. Nyní v čekárně vzorně seděl, zatímco dříve většinou vyváděl, chvíli neposeděl, nebo sebou dokonce házel na podlahu. Už to samo bylo pro maminku něco úžasného. Ale to hlavní přišlo, když si chlapce paní doktorka pozvala do ordinace, kde se paní doktorce představil jako Marián. Paní doktorka prý nevěřila vlastním očím.

Okamžitá pomoc
Darovat pravidelně

Důvěra rodičů je důležitá

Pobyt v klubu dal Mariánovi mnoho nových zážitků. Byli jsme v divadle, ZOO, zamiloval si výlety do parku, nebo skákání na trampolínách. Velmi rád něco vyráběl a bylo vždy nádherné sledovat, jakou měl ze svých dílek radost. Bylo pro něho důležité odnášet je domů a chlubit se rodičům. Což vůbec nebyl problém, protože občas pro rodiče vytiskneme fotky nebo jim posíláme výtvory, které jejich děti vytvořily. To má kromě jiného za cíl zprostředkovat rodičům dění v klubu.

Dost často se totiž setkáváme s tím, že se rodič bojí u nás dítě nechat, protože vlastně neví, co se za zavřenými dveřmi děje. Proto první den, je-li to třeba, dovoluji nově příchozím rodičům s námi klidně i dvě hodiny v klubu pobýt, aby viděli, jak s dětmi pracujeme, že se s nimi vlastně učíme, že i když si hrají sami, tak je hlídáme, aby se nikdo nepral apod. Také vždy ráno při příchodu s rodiči prohodíme pár vět o tom, co se bude dnes v klubu dít, a při odchodu zas shrnu před rodičem, co se dítěti ten den povedlo, nebo na čem je třeba ještě pracovat. Důležité je v práci s rodiči komunikovat, předchází to i případným nedorozuměním. Tato transparentnost a samotný fakt, že se dítěti v klubu líbí je pro rodiče velkou motivací pro to se do chodu klubu zapojit více, např. účastnit se besídek, výletů apod.

Závěrem

Marián po půl ročním pobytu v klubu přestal docházet kvůli nenadálé vážné rodinné situaci, která byla spojená i s častým stěhováním. Jsme ale s rodinou v kontaktu a vím, že se nyní chystají k zápisu do klasické mateřské školy v místě jejich bydliště. Marián totiž je již pět a do školky musí. Po zkušenostech z našeho klubu to tam jistě bude zvládat dobře.

Autor: Martin Kovalčík, mediální koordinátor