Obyčejný příběh

Jak se vlastně z celkem jinak slušného a plně funkčního člověka stane zoufalec na ulici?

Příběh Martina byl přímočaře nesentimentální. Nejprve mu zkrachovalo první manželství,  pak přišly další problémy v tom druhém, ne již moc funkčním, které se navíc po pár letech také rozpadlo. Objevily se dluhy a za nimi v závěsu exekuce. Potom přišel o práci a zase o další, nakonec už ani žádnou nesehnal. Řešení hledal v pití alkoholu. Logicky následoval pobyt v protialkoholní léčebně, po jehož předčasném ukončení ho pro nesoučinnost sankčně vyřadili také z úřadu práce. Do této situace mu zemřel otec, poslední vztažná osoba v jeho životě, se kterou se stýkal a vzápětí přišel o byt. K dovršení všeho od hořící cigarety zapálil sklep, kde přespával. Při tom utrpěl četné popáleniny nohou. I přes zásah hasičů byla hmotná škoda pochopitelně značná. Krátce na to si zlomil dva páteřní obratle a přečkával mrazivé noci v prázdné garáži v těch nejhorších mrazech. A potom hladový, špinavý, zapáchající a rozklepaný zimou, bolestí zad i abstinenčními příznaky vzal za kliku v mé kanceláři. Zhruba tak se ve zkratce se utvářel jeho osud.

Hospitalizace v nemocnici po operaci páteře mu kupodivu velmi pomohla. Po mnoha měsících spal opět v posteli jako člověk, mohl se umýt, ze šatní pomoci získal čisté prádlo a oblečení. Takové maličkosti jsou pro obyčejnou lidskou důstojnost nesmírně důležité, ale kdo je má, neuvědomuje si to. A snad právě tento pocit v něm probudil touhu stát opět sám sebou, vrátit se k své původní již téměř zapomenuté identitě.

Ještě více překvapil, když si sám iniciativně sehnal práci. Pochopitelně v ní vydržel pouze 14 dní, ale i tak to byl zajímavý startovací moment. Bylo hned jasné, že po dlouhé přestávce nebude pro Martina lehké se jen tak „na první dobrou“ zařadit do pracovního procesu. Ale dopadlo to nad očekávání dobře, po dvou dnech si Martin našel práci novou a snad ještě lepší než byla ta předešlá. V té práci je dodnes.

V těch časem jsme dosti hovořili o tom, zda ještě vůbec potřebuje mou podporu jako sociálního pracovníka. On kupodivu trval na tom, že ji nejen potřebuje, ale že je dokonce pro něj v jistém smyslu nutná. Potřeboval být v interakci s někým, před kým se nestydí otevřeně mluvit a kdo mu poskytuje dostatečně kritický pohled na věci, které podniká. Uvědomoval si nyní totiž, že je to především on sám, kdo musí podniknout první aktivní kroky ke změně. Potřeboval jen pro pocit jistoty mít „za zády“ někoho, „kdo ho jistí“. Jako důležitou hodnotu uváděl můj „empatický přístup“, což mne udivilo, protože při našich společných konzultacích dostával ode mne docela zabrat.

Když jsme v lednu začínali, vyplňovali jsme dotazníky pro úřad práce spolu, tehdy se mu tak třásly ruce, že se měl problém podepsat. Část úkonů s ohledem na jeho hospitalizaci jsem musel pochopitelně převzít já sám. Později se ukázal být velmi uvědomělým a samostatným. Na azylovém domě Armády spásy v Karlových Varech dokonce pomáhal motivovat ostatní k změnám jejich přístupu, choval se tu vzorně a nezanechal žádných dluhů.  Já mu proto ponechával co největší prostor k samostatnosti a zasahoval jsem jen tam, kde to ještě vyžadovaly okolnosti. Byl již ve všech aspektech plně samostatný a tak na prahu června jsme se k obapolné spokojenosti domluvili, že již víc mé podpory nepotřebuje. Naposledy mi volal z terasy od zaměstnavatele nově přiděleného pokoje na ubytovně, definitivně soběstačný a nezávislý (viz foto).

Pochopitelně nemohu vyloučit, že se ještě vrátí, rozhodně to není v takových případech nepravděpodobné, ale přeju mu, aby se mu jeho návrat k spořádanému životu povedl.