Dostat se ven z pasti chudoby není vždy jen o vůli, ale spíše o obří vůli a štěstí!

Dostat se ven z pasti chudoby není vždy jen o vůli, ale spíše o obří vůli a štěstí!

Naše kolegyně Maruška pracuje v Člověku v tísni jako terénní pracovnice více než rok. Jak na ni práce působí, co se jí daří a jak se vyvíjel její postoj k lidem, se kterými se ve své práci setkává?

Jak dlouho se Maruško věnuješ práci v sociálních službách?

V sociálních službách pracuji přerušovaně už od školy. Nejdříve v chráněném bydlení pro lidi s mentálním postižením, v domově pro seniory, v domově pro dospělé lidi s mentálním postižením a chvíli jsem si to vyzkoušela na práci na OSPODu. Právě tam jsem přičichla k terénní práci a poznala jsem, že je to právě to, co mě baví a naplňuje. V březnu 2017 jsem proto nastoupila v Člověku v tísni.

Často pomáháš lidem řešit náročné, někdy až existenciální problémy. Dopadá na tebe nějakým způsobem to, co s klienty řešíš?

Určitě ano. Jednak je to taková frustrace z toho, co se na světě děje, lítost, že mám omezené možnosti, jak těm lidem pomoci a za druhé si pak člověk uvědomí, jak se má dobře, i když třeba nemá zrovna moc peněz, ale má kde bydlet, je zdravý, může se starat o děti tak, jak považuje za dobré, kupovat si zdravé jídlo… No někdy je to stres, když na honem řešíte ztrátu bydlení a bohužel ne vždy můžete těm lidem pomoct.

Je třeba se umět od takovéto práce odstřihnout? Daří se ti to?

Potřeba to je, ale jak moc se mi to daří, to je otázka. Ale asi ano, jsem schopná užít si víkend s rodinou a na klienty nemyslím. Řeším problémy svých dětí, ty jsou pro mě pořád na prvním místě.

Ovlivňuje tvá práce třeba nějak tvoje životní postoje?

Tak to určitě ano. Poznala jsem lidi a jejich osudy, o kterých jsem dřív neměla ponětí. Poznala jsem, jak se u nás žije nejchudším lidem. Dřív jsem například neznala moc Romů a popravdě jsem z nich jako z „neznámého“ měla i trochu obavy, když jsem třeba potkala tlupu dětí v autobuse nebo parku. Dnes tomu víc rozumím, jak žijí, proč tak žijí…

Máš nějaký silný příběh, se kterým ses ve své práci setkala, a chtěla bys o něj podělit?

Potkala jsem spoustu dobrých lidí se zajímavým příběhem, těžko vybrat, každý má něco. Ale aby to bylo trochu povzbuzující, tak bych ráda vyzdvihla svou poslední zkušenost s oddělením hmotné nouze na Úřadu práce, kdy moje klientka žádala o mimořádnou okamžitou pomoc na kauci do bytu. Bylo to velké štěstí a náhoda, že se k tomu bytu vůbec dostala. Ale neměla na kauci. A na oddělení hmotné nouze je žádost posoudili tak, že má smysl dát té paní šanci a kauci za ni zaplatit. Jsem moc ráda, že úřad takto zafungoval, že rozpoznali, co má smysl.

O lidech, s kterými pracujeme, často existuje pokřivený obrázek. Než si začala pracovat s našimi klienty, tedy lidmi v tíživé životní situaci, měla si o nich nějaké představy? Změnily se v průběhu tvé praxe? 

Netušila jsem, jaký je u nás systém dávek a slýchala jsem příběhy, jak lidé dostávají na dávkách třeba 30 tisíc. Nevěděla jsem nic o obchodnících s chudobou. Teď rozumím věcem, o kterých jsem dřív skoro nic nevěděla. Vím, jak to mají někteří lidé těžké. Myslím, že by se mělo o životech lidí na okraji společnosti mnohem víc informovat, vysvětlovat souvislosti. Aby ostatní pochopili, že dostat se z té pasti není opravdu vždy jen o vůli, ale spíš o obří vůli a štěstí. A to nemá každý.

Je něco, co tě ve tvé práci drží a proč by si ji nechtěla změnit?

Mám svou práci ráda. Ráda se potkávám se svými klienty, ráda si s nimi povídám, jsou to v mnoha ohledech obdivuhodní lidé. Nemají jednoduché životy a ví, co je důležité. Umí si vzájemně pomáhat, často jsou velkorysí. Většina z nich prostě jen nemá zvládnutou některou stránku svého života. Je obohacující se s takovými lidmi potkávat. A samozřejmě také musím zmínit další důležitý faktor, který mě u této práce drží, a to své skvělé kolegy!

Autor: Marie Kapounová, Terénní pracovnice