Suplujeme trochu rodinu, školu i celou společnost

Suplujeme trochu rodinu, školu i celou společnost

Kladenský nízkoprahový klub navštěvují děti a mládež z místní čtvrti. Klub jim poskytuje bezpečný prostor a podporu zkušených pracovnic. Přestože je klub otevřen všem bez rozdílu, existuje v Kladně spousta míst, odkud k nám mládež nedorazí. Proto teď naše pracovnice vyráží za nimi, zejména na místní sociálně vyloučené ubytovny. O svých zkušenostech z klubu nám napsala naše kolegyně Domča. 

Domčo, jak dlouho se věnuješ práci s mládeží?

S mládeží v sociálních službách pracuju vlastně 5 let – dříve v nízkoprahovém klubu Kruháč v Jablonci nad Nisou a po nějaké pauze pro vytvoření odporu k ziskovému sektoru jsem se přesunula do Kladna, kde působím opět v nízkoprahovém klubu – tentokrát Křižovatka.

Proč se věnuješ zrovna téhle práci? Co tě na ní baví?

Ráda společně s dětmi objevuji jejich možnosti a podporuji je v tom, aby realizovaly svoje nápady – zejména pak u dětí, které třeba z různých důvodů nemají tolik podnětů k seberealizaci ve svém životě. Ráda si s dětmi jen tak povídám jako rovný s rovným – i když samozřejmě někdy není zbytí a musím v klubu jednat jako autorita, neboť pravidla klubu jsou neúprosná :)  Vidím taky smysl v tom, pracovat i s dětmi, které pravidla s oblibou porušují, i ony si zaslouží pozornost pracovníků. Často si tak o ni říkají, protože se u nich stal takový způsob upoutání nejvýhodnějším nebo nejjednodušším. Myslím, že je fajn takovým dětem nabídnout pozornost a ukázat jiné způsoby jednání.

Kdo k vám do nízkoprahu nejčastěji dochází? S jakým záměrem?

Chodí k nám děti a mládež hlavně z kladenské čtvrti Kročehlavy. Jsou to většinou děti, které po škole nemají v programu plavání, tenis, kroužek keramiky, tanečky nebo hru na klavír, ale ve svém volném čase by se nejspíše pohybovaly někde v ulicích a podněty hledaly jinde. Jsou to tedy děti z poměrů ne zrovna nejbohatších, jejichž rodiče často chtějí, ale z nejrůznějších důvodů nemohou svým dětem poskytnout, co by chtěli a to i co se týče vzdělání a pomoci s mimoškolní přípravou.

U nás v Kladně již pracuješ delší dobu, takže místní poměry znáš a víš, jaké možnosti se mladým lidem nabízí, zvláště jsou-li Romové.

Většina klientů NZDM jsou Romové. Řekla bych, že celkově na Kladně jsou komunity Romů hodně oddělené od ostatní společnosti, což podle mě jen prohlubuje propast mezi lidmi a strach z jinakosti. Asi by bylo fajn, kdybychom se více potkávali a komunikovali – a to se netýká jen Romů, řekla bych, ale i jiných skupin lidí, které jsou odsouvány na okraj společnosti.

Jinak možnosti pro mládež na Kladně určitě jsou. Existují ale rozmanité bariéry jednotlivých klientů, které právě s pracovníkem klubu můžou společně překonávat (strach z nepřijetí, nedostatek informací, neorientace v požadavcích atd.)

Proč myslíš, že je tato služba potřebná?

Z pohledu společnosti je potřebná jako zařízení primární prevence rizikového chování – s dětmi si povídáme a informujeme o tom, jaké může mít důsledky například kouření, drogy, násilí, šikana, porušování zákona a zejména nabízíme alternativy toho, jak jinak lze volný čas trávit.

Z pohledu klientů si myslím, že je potřebná proto, že děti mohou získat v klubu podporu, jsou vyslechnuty bez odsuzování, jsou respektovány a mohou si zažít pravidla a hranice, které často ve svém okolí nemají jasně nastavené. Myslím si, že tyto děti a dospívající vyhledávají bezpečný prostor, kde je nebude někdo nadřazeně poučovat. NZDM podle mě supluje trochu rodinu, trochu školu, trochu celou společnost.

Dalo by podle tebe něčím ulehčit situaci místní mládeže, která navštěvuje nízkoprah?

Možná by nebylo od věci zamýšlet se nad lidmi více zeširoka. Často se setkávám s tím, že lidé velice rychle tvoří závěry a jsou schopni odsoudit velice nevybíravým způsobem i jen na základě povrchního znaku. To mě upřímně vytáčí do běla. Já osobně jsem asi taky trochu extrémista, protože se babrám v lidech, ve snaze pochopit jejich jednání, jak a proč asi vzniklo. Možná jsem naivní optimista a sluníčkář, ale z respektující komunikace, kdy s člověkem mluvím jako s individualitou, která má svou vlastní historii, se dá vždycky něco vytěžit – za tím si stojím.

Nedávno se začal náš nízkoprah rozšiřovat do terénní formy? Jaký je za tím důvod?

V Kladně je hodně ubytoven, kde se nachází rodiny s dětmi, které platí ubytovnám třeba za jednu místnost neřestné peníze, přičemž podmínky bydlení nejsou z mého pohledu zrovna ideální. Rodiny jsou často v pasti, protože dostat se z ubytovny do jiného bydlení je téměř nemožné. S dětmi z takovýchto poměrů, které bydlí moc daleko od klubu, chodíme společně ven na hřiště, sportujeme, hrajeme vzdělávací a jiné hry, povídáme si o životě, podobně jako to děláme na klubu.

Co považuješ za úspěch ve své práci s klienty? Daří se, nebo zažíváš pocit zklamání?

Vycházíme z toho, že klient je expertem na svůj život a dáváme mu jen na výběr z možností, o kterých my víme a klient třeba ne. Někdy se člověk ale zklamání neubrání a to hlavně ve chvílích, kdy vidíme snahu klienta něco měnit nebo se naučit, ale této snaze brání někdo nebo něco, co je velmi těžké ovlivnit – přístup škol a tak.

Za úspěch považuji to, že k nám děti s oblibou chodí. Taky když se podaří zrealizovat něco, co pochází z jejich hlavy a sami zvládly aktivitu zorganizovat. Za úspěch považuju, když s námi děti zažijí něco, co je vytrhne z jejich všedního dne v ulicích a taky každý pěkně navázaný vztah s klientem, kde je prostor pro sdílení radostí i trápení.

Autor: Dominika Ciprová, Kontaktní pracovnice NZDM