Doučování

Doučování "svých" dětí miluji

„ Pančelko, jak mě tam budete doučovat?!“

Miluji to, čtvrtky v Novém Městě pod Smrkem. Jezdím tam doučovat „svoje“ druháky z místní školy. Adélka, Milánek a Robinek. Všichni z jedné třídy, všichni z romské komunity, všichni bezprostřední se srdcem na dlani. A hlavně, všichni chtiví se učit…

Když se mě někdo ptá, jestli mě má práce těší, jestli to není marné snažení, vždy začnu vyprávět právě o těchto dětech. Jak je to baví, jak jsou jako houby nasávající informace, jak mě nechtějí pustit domů… Spousta lidí si myslí, že jsou hloupí, že nemají na víc, ale tak to není. Všechny „moje“ děti jsou chytré, bystré, vnímavé. Neskutečně se spolu nasmějeme, neustále mě udivují svou logikou, fantazií. Pokaždé když končí „doučko“, tak slyším: „Pančelko, ještě nechoďte domů…, já se tak těšil…, můžu si tu knížku půjčit… cože, vy přijdete až za týden?“ Mohla bych pokračovat, ale kdo doučuje, tak to zná.

Vždycky jen přemýšlím, proč je nakonec ta radost a touha po vědění opustí, kde se vytratí? Ona se ale nevytratila, jen ji nikdo v nich neživí, ani rodina, ani škola. Kolikrát ani učitel, který je zná od první třídy. Chce se po nich (a ne jen po nich) stále víc a více biflování, přibývají příkazy, zákazy, pravidla, vytrácí se tvořivost, spontánnost, fantazie, schopnost si vymýšlet, mít vlastní názor. Příliš brzy je sešněrují. Ale oni se nechtějí dát, vzdorují, začnou kašlat na školu, nic je nebaví, protože se vytratí pochvala... A zážitek aspoň nějakého úspěchu.

Hodně jsem to zkrátila a zjednodušila, ale všichni víme, co tím myslím. Školy nejsou zvyklé na samostatný názor dítěte, na to, že nejsou všechny stejné a ani nemůžou být. Inkluzi ve škole ještě nepochopili (tady u nás na malém městě), ještě ji nepřijali za svou. Úspěch na zdejší škole zažije romské dítě jen do druhé třídy, pak už se musí snažit nevypadnout z rozjetého vlaku. Málo radosti, zřídkavá pochvala, minimální motivace, jen známky a známky … Uf.

Nedávno mě Milánek překvapil sdělením, že rodiče se chtějí přestěhovat. „Fajn“, říkám, „a kam za tebou budu dojíždět?“ „Do Kanady!“ odpoví zcela lakonicky. „Wow! Ty jo, to je super, Milane!“ zvolám radostí, „to bude skvělé!“ Mám na mysli destinaci – ne dojíždění :-).

Chvíli si povídáme, jak by to bylo fajn, kdyby to vyšlo, jak by ho tam bavila škola, že by se naučil anglicky, aniž by se musel šprtat slovíčka, jak se tam pracuje po skupinkách, v projektech, jak je škola v Kanadě jiná … Milan se směje a pak najednou celý zvážní a posmutní. „Co je, co se děje?“, ptám se. Jeho odpověď mě úplně odrovná: „A pančelko, jak mě tam budete doučovat?!“

Jestli se kanadská cesta uskuteční, je zatím otevřené, ale když se zamyslím, napadá mě smělá otázka: bylo by Milanovi v Kanadě doučování vůbec třeba??? /samozřejmě kromě angličtiny/

V Kanadě, a nejen tam, totiž nad romskými dětmi nelámou hůl… Předsudky, strach z jinakosti, ale i jen obyčejná nevědomost... JAK NA TO – to je to, co u nás z romských dětí ve škole dělá slabé žáky a často rovnou „ outsidery“...

Autor: Magda Křížková