Mladé ženy pomáhají tam, kam běžní Češi nejezdí

Mladé ženy pomáhají tam, kam běžní Češi nejezdí

Martina Jurigová a Alena Kohlmajerová pocházejí ze severních Čech. Byly doby, kdy od sebe bydlívaly jen pár kilometrů, aniž by se ovšem kdy osobně poznaly. Přesto obě slečny spojuje důležitá věc. Rozhodly se pomáhat v místech, kam „běžní“ Češi nejezdí. V oblastech, o nichž obvykle nechtějí ani slyšet. „Nejsme dobrodružky. Jen se chceme jednou ohlédnout a vědět, že jsme za své životy udělaly i něco potřebného pro druhé,“ tvrdí shodně.

„Co to je?“ ptá se paní učitelka dětského hloučku. „Mrkev, ale ta se nejí!“ odpovídá jí rozhodně Kubík. „Jí,“ opravuje ho laskavě. „Nejí, nemám ji rád,“ trvá na svém klučina. Běžné všední ráno v ústeckém zařízení pro děti Stromeček. Funguje v Předlicích. V lokalitě oficiálně označované za sociálně vyloučenou. Tedy v romském ghettu.

Kdysi výstavní ústeckou čtvrť postavili před rokem 1945 Němci. Původní slávu s odstupem více než sedmdesáti let nic nepřipomíná. Z některých domů zůstaly rozvaliny. Jiné poškodily necitlivé přestavby a neútulně působí na první pohled.

„Ústečané jezdí poblíž čtvrti nakupovat do Globusu. Ovšem do Předlic většinou nezajíždějí. Nemají k tomu důvod. A tak, když jsem sem jela poprvé já trolejbusem, cítila jsem nejistotu, přiznávám,“ říká mi sympatická dlouhovláska Alena Kohlmajerová.

A hned dodává: „Ta nejistota trvala jen chvíli. Cítím se tady dávno bezpečně. Předlice mám velmi ráda. Samozřejmě, že vím, že když se zeptáte někoho jiného na jeho názor na ně, nastane litanie, jak je to tady hrozné, kdo tady žije…“

Místo policie předškoláci

Se slečnou Alenou se scházíme v útulné vile, v níž ještě před pár lety fungovala policejní stanice. Nahradilo ji nízkoprahové předškolní zařízení organizace Člověk v tísni. Místo ozbrojených mužů v uniformách mě tak u dveří vítají barevné obrázky. Uvnitř místnosti pak sedí rozesmátá drobotina. Právě svačí.

Do Stromečku Alena přichází běžně ve všední den na osmou ranní. O půl hodiny později dorážejí „její“ děti. „Doma většinou nesnídají. Takže poměrně brzy jíme. Než si však otevřou krabičky, mají za sebou krátký program, v němž probíráme počasí, učíme se dny v týdnu či uděláme nějakou jinou mentální nebo fyzickou rozcvičku,“ popisuje...

Pokračování článku si můžete přečíst ZDE.

Autor: Lenka Hloušková, Právo