Dobrovolnictví v Jeseníku

Dobrovolnictví v Jeseníku

V sociálních službách se v posledních letech zvyšuje význam zapojení dobrovolníků. Po velkých univerzitních městech se nyní dobrovolnictví začíná rozvíjet i v menších obcích. Na Jesenicku spolupracují s naší organizací dobrovolníci především při doučování dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. O jejich dojmech jsme se bavili s dobrovolnicemi Anežkou, Martinou a Veronikou

Co nebo kdo vás k dobrovolnictví přivedl?

Anežka: „Moje sestra přizvala mě a další tři spolužačky jako instruktorky na tábor pro děti ze znevýhodněného prostředí. No a já a Martina jsme se potom od podzimu staly i dobrovolnicemi v rodinách.“

Co jste od dobrovolnictví očekávaly a z čeho jste naopak měly strach?

Anežka: „Slečnu, kterou jsem měla jít doučovat, jsem předtím neznala. Nejvíc jsem se bála toho, že ji zklamu, protože nebudu schopná naplnit její očekávání. A naopak jsem doufala v to, že si vyzkouším něco nového. Chci se hlásit na vysokou školu, obor sociální práce, takže jsem to brala jako dobrou přípravu. Nakonec se ukázalo, že mi dobrovolnictví dalo víc, než co jsem čekala.“

Jaké bylo vaše první setkání s dětmi? Byl s vámi někdo? Věděly jste co a jak?

Veronika: „První setkání s rodinou bylo super, s pomocí koordinátorky dobrovolníků jsem se seznámila s holčičkou, kterou dosud doučuji a také s její maminkou. Od té doby spolupracuji s rodinou a schůzky si domlouvám sama.“

Co vám dobrovolnictví dalo a co naopak vzalo?

Anežka: „Dalo mi především cenné zkušenosti, a také ujištění v rozhodnutí jít po maturitě studovat sociální práci. Na druhou stranu musím přiznat, že pro mě bylo působení v rodině náročné. Slečna, kterou jsem doučovala, se mi svěřovala s komplikovanou situací v rodině. Díky podpoře pracovníků organizace Člověk v tísni, jsem to však zvládla a společně jsme mohli mé svěřenkyni pomoci. A co mi vzalo? Možná trochu iluzí, ale to poznání za to stálo.“

Je něco, co byste chtěli vzkázat těm, kteří o dobrovolnictví uvažují?

Martina: „Nebojte se, ze začátku to může vypadat náročně, ale ten pocit, že někomu pomůžete, je k nezaplacení.“

Veronika: „Vám, kteří přemýšlíte o tom, že byste se jako dobrovolníci přihlásili, bych chtěla vzkázat, ať se nebojíte. Já měla ze začátku taky strach. Když byste se ale v nějaké rodině necítili dobře, můžete to zkusit třeba v jiné. A hlavně, skončit s tím můžete vždy, za zkoušku nic nedáte.“

A jak vnímá spolupráci s dobrovolníky naše pracovnice, Kateřina Hladká?

Dobrovolníci jsou při mé práci velmi důležití, jsou taková moje pravá ruka. Při práci s rodinou nemám prostor doučovat děti a hrát si s nimi. Spolupracuji především s jejich rodiči. Všímám si důležitosti dlouhodobé práce s dítětem. Našim cílem je, aby dítě doučování s dobrovolníkem bavilo a aby mělo možnost smysluplně využívat svůj volný čas. Dobrovolník se pro dítě může stát nejen někým, kdo mu pomáhá s učením, ale i kamarádem, který si s ním venku na hřišti zakope s míčem. Dítě skrze dobrovolníka získává nové sociální vazby, jelikož k němu má většinou věkově blíže, než pracovník organizace.

Mnohdy se mezi dítětem a dobrovolníkem naváže opravdu důvěrný vztah, který může pomoci k tomu, že se mu dítě otevře se svými problémy. Někdy to vede i k rychlejšímu odhalení problémů v rodině, které bych sama odtajňovala o dost později. Když k tomu přičteme i lepší známky ve škole, vznikne nám perfektní výsledek naší spolupráce s dobrovolníkem.

Autor: Eliška Obidová, pracovní poradkyně