Zkuste vystoupit ze své bubliny

Publikováno: 7. 12. 2017 Doba čtení: 5 minut
Zkuste vystoupit ze své bubliny
© Foto: ČvT Plzeň - archiv

Jako dobrovolník nám můžete pomáhat s doučováním dětí z chudých rodin v různých regionech Plzeňského kraje. Na doučování vám stačí dvě hodiny týdně. Výměnou za ně se může změnit spousta věcí a to nejen v životě doučovaného dítěte, ale i ve vašem. O tom se můžete přesvědčit v rozhovoru s naší dobrovolnicí, paní Lucií. Ta svým příkladem dokazuje, že dobrovolníkem mohou být nejen studenti, ale i lidé, kteří jsou již zaměstnaní a mají rodinu.

Jak jste se k dobrovolnictví dostala?

Četla jsem si podobný rozhovor s dobrovolnicí a hrozně se mi to líbilo. Říkala jsem si, že je to super. Zrovna před tím jsem mluvila s kamarádkou o tom, že je dobré dělat něco i mimo komerční sektor. Máme se dobře a je dobré společnosti také něco vracet. Nabídka dobrovolnictví mě tak zaujala. Zároveň tohle zapojení představuje takový formát, který jsem si dokázala představit v rámci dalšího pracovního i osobního života.

Když jste šla poprvé doučovat k dítěti domů, měla jste nějaké obavy?

Asi úplně ne. Nejsem tedy vystudovaná učitelka, ale vedle své práce neformálním způsobem vzdělávám mladé lidi. Takže jsem se toho nebála, spíš jsem se těšila, jak to celé bude probíhat. Musím taky říct, že informace, které jsem před tím od Vaší organizace dostala, byly hodně vyčerpávající. Věděla jsem, co v té rodině mohu očekávat a že to bude pravděpodobně jiný svět, než ve kterém se pohybuji. Nebála jsem se asi i z toho důvodu, že jsme se domluvili na doučování kluka, který je ve stejném věku jako můj syn. Věděla jsem tak, co zhruba se v té době probírá ve škole, o co se může zajímat a podobně. Byla jsem tak na celou situaci dobře připravená.

Nastala nějaká situace, která Vás zarazila?

Mně to dalo hodně i díky tomu, že jsem si uvědomila všechny ty rozdíly. Uvědomila jsem si, jaké mám v životě štěstí. Mám život v mnoha směrech mnohem jednodušší. Už jen to zázemí, které mám, a které mi také dali rodiče. Mám dobré vzdělání, možnosti, které si uvědomuji a díky tomu je i využívám. To pro mě bylo hodně zásadní, takový velký "aha" efekt.

Nějaký příklad?

Máme s mužem dva kluky. Oba jsou chytří, mladší je ale trochu živější. Řešili jsme, jak mu pomoci ve škole, aby mu to šlo, aby ho to bavilo. Přitom využíváme různé cesty, které nabízí systém. To je třeba individuální vzdělávací plán. Ten mu doporučila pedagogicko psychologická poradna a my jsme na základě něj ve spolupráci se školou postupovali.

Doučovala jsem kluka, který by měl takové možnosti také využívat. Ale on individuální plán nemá. Jeho maminka mi řekla, že nic takového nechce, protože by si na něj ještě víc ukazovali. Já jsem vůbec nechápala, jak to myslí. Zjistila jsem, že to rodina vnímá jako opatření namířené proti nim. Já to naopak vnímám jako pomoc. Snažila jsem se vysvětlit, že to tak není. Narážela jsem na to, že se po nejrůznějších zkušenostech chlapcova rodina snaží co nejvíce splynout, aby nijak nevybočovali.

Materiální a sociální rozdíly jsou tak velké, až má člověk špatné svědomí, jak se má dobře. A těžko si to bez této zkušenosti dokáže představit. Žijeme často ve své sociální bublině a myslíme si, že je to norma. Ona to ale norma být vůbec nemusí. Vůbec si nepřipouštíme, že mohou lidé kolem nás žít v takových podmínkách.

Jaké bylo samotné doučování?

Doučovala jsem kluka, který chodil do páté třídy. V jeho případě hraje hodně velkou roli motivace, do školy se připravuje minimálně. Když má čtyři pětky kvůli zapomínání, tak to jen těžko dožene výsledkem z diktátu. Jednou jsme spolu trénovali vyjmenovaná slova a on byl schopen se je naučit. Pak jsem viděla výsledek ze školního testu, kde měl doplňovat i/y. Měl v něm asi 20 chyb z 30 doplnění. Když jsem se ho ptala, jak se to stalo, tak mi vysvětlil, že to tipuje. Tak jsme se to znovu učili a probrali, že to nemůže takhle tipovat. V dalším testu už měl jen 5 chyb z 30 doplnění. I přes tohle zlepšení ale dostal zase pětku. On mi pak řekl - tak co, stejně mám pětku, akorát jsem s tím měl teď víc práce. S motivací je to u něj hodně těžké, když zažívá pořád samé neúspěchy.

Jak byste doučování zhodnotila?

Jak už jsem říkala, svoji zkušenost hodnotím velmi pozitivně, hlavně kvůli tomu, že jsem vystoupila z té své bubliny. I když to není úplně pozitivní, je důležité si uvědomit, že nemáme všichni stejnou startovní čáru a že je mnohé rozdáno hodně dopředu.

Myslím navíc, že ta zkušenost s bublinou je oboustranná a že i ten chlapec vnímal, že situace, ve které se nachází jeho rodina, nemusí být standard. Jedna věc je doučování školní látky a zlepšení školního prospěchu. Za důležité ale pokládám i to, že jsme se spolu učili i další věci z běžného života. Zní to jako úplná banalita, ale vysvětlili jsme si třeba i to, jak se telefonuje. Myslím, že spolupráce s vaší organizací vrchovatě naplňuje myšlenku dobrovolnictví. Je důležité, že i doučované dítě může vystoupit ze své bubliny, překročit hranici, kterou mu určuje prostředí, ve kterém vyrůstá. Už to je podle mě pozitivní vlastně bez ohledu na to, zda se zlepší jeho výsledky ve škole nebo ne.

Bylo těžké skloubit rodinu, práci a navíc ještě dobrovolnictví?

Ono to zas tolik času nezabere a skloubit to šlo. Navíc jsme se o tom hodně bavili i s našimi dětmi. Mluvili jsme i o materiálních věcech, že je bereme automaticky, ale automatické zdaleka nejsou. Musím říct, že si to mé děti uvědomily a umí o tom přemýšlet. Pochopily taky, že děti, kterým se ve škole nedaří, mohou být třeba i agresivnější, protože nemají pochopení. Jen si to představte, jaké je to žít s neustálým neúspěchem! I tohle jsme s dětmi řešili.


Autor: ČvT Plzeň

Související články