Kouzelné nůžky otevřely malé Elis dveře do světa

Kouzelné nůžky otevřely malé Elis dveře do světa

Elis nastoupila do pražského předškolního klubu, když jí bylo dva a půl roku. Právě se tehdy s maminkou přestěhovala do druhého azylového domu. Přišla tenkrát se svým kamarádem Mírou, který byl pro ni vzorem a oporou. Byl jediný, s kým si hrála. Byla tichá, okolní svět pro ni téměř neexistoval. Na první pohled bylo patrné, jak málo si věří. 

„Seznamovaly jsme se spolu dlouho. Pokud probíhaly společné aktivity, tak se Elis občas projevila, ale pokud jsme se jí zeptaly přímo, mlčela. A to přesto, že odpověď znala,“ říká Bára, jedna ze dvou učitelek, která s Elis v klubu pracovala. První změny k lepšímu se tak projevily až za několik měsíců.  Nejdříve si sama přišla sednout do kruhu k ostatním dětem, poté začala prolomovat svoji komunikační bariéru a vše vyvrcholilo ve chvíli, kdy v sobě zlomila svůj strach a rozhodla se prolézt látkovým tunelem, který předškolce je. To pro ni byl vždy nepřekonatelný problém, avšak jednoho dne už nechtěla být jediná, která to nedokáže.

Nikdy neodmítla žádost o pomoc

To však byl jen začátek. Opravdový zlom nastal ve chvíli, kdy vzala poprvé v životě do ruky nůžky. „Chvíle, kdy poprvé ustřihla kus papíru, byl pro mě jeden z nejsilnějších okamžiků, které jsem během své práce zažila. Úplně se jí rozzářily oči, začala se smát a její nadšení neznalo mezí. Nevycházela z údivu z toho, co to dělá. Ten moment, kdy poprvé ustřihla kus papíru a on spadl na zem, nikdy nezapomenu. Bylo to okamžik absolutní radosti,“ vypráví Věra, druhá paní učitelka.

Přes tyto pokroky však byla Elis neustále svá. V klubu například pořádali karneval, na který se všechny děti moc těšily. Každé mělo připraveno svůj kostým, včetně Elis. Bylo vidět, jak moc se jí její šaty líbí, ale problém nastal, když ji paní učitelky požádaly, aby si je oblékla. Nechtěla. Proč, to věděla asi jen ona sama, avšak v ten okamžik se opět proměnila v tu nesmělou holčičku, která před několika měsíci poprvé otevřela dveře klubu.

Žádné prosby ani přemlouvání nepomáhalo, až si paní učitelky vzpomněly na to, že Elis velmi ráda s čímkoliv pomáhá. Vzaly ji proto do místnosti, kam předtím své šaty odložila, a zkusily malou fintu. „Vzala jsem plnou náruč čehosi nepotřebného, s tím, že to musím odnést vedle. Jediné, co už jsem na oko nepobrala, byly ty Elisiny šaty. Poprosila jsem ji proto, jestli by je nemohla vzít a odnést vedle…anebo si je rovnou obléci. Bez jakýchkoliv problémů souhlasila. To je právě Elis. Kdykoliv mohla někomu pomoci, tak to bez myšlení udělala. Užít si jen tak radost z něčeho, co jí život nabídl, však pro ni byl zpočátku velký problém,“ vzpomíná Věra. 

Po roce a půl, který strávila v pražském předškolním klubu, se Elis chystá do klasické mateřské školky. Za tu dobu totiž dosáhla takových pokroků, že nastal čas otevřít dveře do skutečného světa. Naučila se komunikovat s ostatními dětmi, je aktivní, věří si, ví, co chce a umí si o to říct. Před tím vždy jen stála opodál, nic neříkala a rozplakala se kvůli jakékoliv maličkosti.

Z mámy se stala kamarádka

Velkých pokroků však dosáhla i její maminka. Její přístup je diametrálně odlišný od doby, kdy přišly poprvé. Je vidět, že se celkově zklidnila, což se pozitivně projevilo i na chování její dcery. I díky tomu se Elis otevřela. Už nemusí být jen ve střehu, kdy přijde další zákaz nebo příkaz, ale může se chovat přirozeně - jako dítě. A máma je její kamarádka. A to velmi svědomitá kamarádka. Své dítě pečlivě omlouvala, když věděla, že Elis nepřijde. A to třeba i týden dopředu, což rozhodně není v klubu běžné. „Ohromně se také proměnily její stravovací návyky. Zpočátku dostávala Elis pouze sladké svačiny, ale poté, co si promluvila s paní učitelkami, se to snažila změnit. A byla na to i patřičně hrdá, už od dveří hlásila: Dneska máme k svačině sýr a jablko. Bylo vidět, že se snaží, že to, co se v klubu, nepouští jedním uchem tam a druhým ven,“ uzavírá Bára.

Autor: Martin Kovalčík, mediální koordinátor Programů sociální integrace