Rád bych všechno dohnal, proto studuji dva obory naráz

Rád bych všechno dohnal, proto studuji dva obory naráz

Na následujících stránkách bychom chtěli představit osudy čtyř mladých mužů. Chceme ctít jejich soukromí, proto jsme jim změnili jména. Ta však nejsou v tomto případě důležitá, jejich příběhy ilustrují složitou situaci mladých lidí, které se pracovníci z organizace Člověk v tísni snaží podpořit při jejich studiu na střední škole. Jde o mladé lidi, kteří se narodili do ne zrovna přívětivého prostředí. Jejich rodiče mají často pouze základní vzdělání, trápí je dluhy a vyrůstají v místech, kterým jsme se naučili říkat sociálně vyloučené lokality. Program, který tuto podporu zajišťuje, se nazývá kariérní poradenství. Jeho velmi důležitou součástí je poskytování tzv. retrostipendií.

Ale zpět k našim mladým mužům. Můžeme jim říkat například Zdeněk, Petr, Tomáš a Vladimír. „Všichni nastoupili do programu v 1. pololetí 2016/17 a všem jsme letos prodloužili smlouvu o další rok, protože věříme, že v jejich případě je účast v programu skutečně motivační a pomáhá jim lépe zvládnout studium,“ říká Rút Veselá, koordinátorka programu retrostipendií, který do kariérního poradenství spadá. Letos se rozhodli sepsat svoje příběhy. Nabízíme je s menšími editačními úpravami…

Otec odešel v den mých narozenin

„Po základní škole jsem chtěl studovat gymnázium se zaměřením na tělovýchovu, už od mala jsem totiž moc rád hrál fotbal. V prvním ročníku jsem se ale během jednoho fotbalového zápasu zranil, což ukončilo moji kariéru. Odešel jsem z gymnázia na jinou školu, kde jsem ale moc dlouho nevydržel a se školou jsem skončil,“ vypráví Zdeněk, který zatím vždy stipendium získal. V tomto pololetí však žádal o výjimku, nesplnil totiž díky zdravotním komplikacím jednu z podmínek pro udělení stipendia, kterou je docházka.

Po odchodu ze školy se snažil najít si práci alespoň jako brigádník, což se ale ukázalo jako celkem problém. Nicméně nějaký čas takhle fungoval, což mu vydřelo několik let, než nastoupil do své první práce. Bohužel se mu tam nelíbilo, nevycházel s lidmi okolo. Bylo to náročné, hlavně na psychiku. Po čase začal pracovat se svým otcem, od kterého očekával, že mu bude dostatečnou oporou. Avšak spletl se, vše bylo právě naopak. V den jeho narozenin otec odešel a po čase se s matkou rozvedl. „Najednou jsem byl s mámou a bratrem sám. Máma se o nás vždycky starala, jak jenom mohla, s otcem však nemám dobrý vztah,“ říká a dodává: „Až když jsem nastoupil do nynější školy, tak mi hodně věcí začalo docházet. Mám okolo sebe skvělé lidi, na které se můžu s čímkoliv obrátit. Hodně jsem se toho naučil a našel jsem obor, který mě snad jednou nejen uživí, ale bude mě i bavit.“

K tomu je však přeci jen daleko, nicméně to nejtěžší má snad za sebou. Ještě než začal spolupracovat s organizací Člověk v tísni, musel totiž řešit složité finanční problémy, které měly kořeny v nepříznivé rodinné situaci. „Právě v té době jak na zavolanou u nás ve škole přednášel pan Gabčo z Člověka v tísni, a kromě jiného se zmínil o možnosti získat finanční podporu až 12 000 Kč na rok. Okamžitě jsem se začal zajímat o tom, zda bych mohl toto stipendium čerpat. Byl jsem velmi rád, že jsem nakonec splnil všechny podmínky, k čemuž bylo pobírání stipendia velkou motivací,“ vypráví.

Nechci pořád doplácet na to, že jsem začal později než ostatní

Stipendium, které pobírá zhruba dva roky, mu podle jeho slov výrazně pomáhá. Nemusí zatěžovat rodinný rozpočet a svou maminku, která má i tak svých starostí nad hlavu. Retrostipendium mu také pomohlo řešit zdravotní problémy, které se u něj objevili od začátku třetího ročníku, a díky kterým musí dojíždět jednou týdně do Karlových Varů na pravidelná vyšetření. Velmi si také váží toho, že může spolu s ostatními využívat prostory Člověka v tísni, kde probíhají, kromě jiné zábavy, probíhají různé vzdělávací kroužky. Tráví tam se svými kamarády a stipendisty velkou část svého volného času.

„Mým hlavním cílem je dodělat školu, i když jsem začal později než ostatní. Nechci na to pořád doplácet, chci všechno dohnat! Snažím se a studuju dva ročníky zároveň. Jednak studuju třetím rokem učební obor nástrojař a druhým rokem maturitní obor mechanik seřizovač. V současné době mě na prvním oboru čekají závěrečné zkoušky, na které se připravuju, jak jenom můžu,“ uzavírá své vyprávění. Tak držíme palce!

Tomáš má před sebou ještě hodně tvrdé práce

Tomáš je studentem 2. ročníku oboru automechanik. Ještě nikdy na stipendium nedosáhl, v tomto pololetí má ale poprvé šanci získat výjimku. Aby se tak stalo, musí složit opravnou zkoušku z fyziky. Tomáš se narodil roku 2001 a ani on nevyrůstal v prostředí, které by bylo ideální pro výchovu jeho ani jeho bratra. Právě proto oba chlapci vyrůstali šest let v dětském domově. „Nevzpomínám na to rád,“ říká. Nyní je šťastný, že bydlí s matkou, otcem a bratrem v pronajatém bytě v jednom ze severočeských měst. Finanční situace rodiny není dobrá, rodinu tíží nesplacené dluhy, které se snaží vyřešit.

S organizací Člověk v tísni se Tomáš potkal již dříve. Spolupracoval s pracovníkem aktivit pro mládež. Nicméně po čase sám spolupráci ukončil. „Dělal jsem blbosti, protože si myslel, že se vrátím zpátky do dětského domova,“ vypráví. To se však nestalo, což s sebou přineslo i značný obrat v Tomášově chování. Sám kontaktoval novou pracovnici organizace Danu a poprosil ji, jestli by se mohl vrátit. Uvědomil si své chyby a chce je napravit, chce dostudovat, což byl ten nejdůležitější důvod pro to, aby byl přijat zpět.

Spolu s Danou požádali o retrostipendium. Kromě toho Tomáš požádal o doučování z chemie, se kterou má problémy. Dana s doučováním souhlasila a začali. Co bude, dál se teprve uvidí, s Tomášem je občas těžší domluva. Stojí před důležitou zkouškou, která by měla začít napravovat i ostatní chyby, kterých se dříve dopustil. Na vysvědčení mu totiž svítí snížená známka z chování, neklasifikovaná fyziky, neomluvené hodiny a vysoká absence.

Když se Dana spojila s třídní učitelkou, bylo jí sděleno, že Tomáš patří mezi problémové žáky. Sníženou známku z chování má, protože má neomluvené hodiny a navíc dostal dvě ředitelské důtky, protože kouří v prostorách školy. Také byl problém se s ním domluvit na opravě z fyziky. Dana vše s Tomášem probrala. Čeká ho ještě hodně práce a jednou věcí, která ho k ní může motivovat, je i možnost čerpat stipendium.

Stipendium mi pomohlo uhradit především cestovné

Petr je Zdeňkův spolužák a kamarád, do programu kariérního poradenství nastoupili společně. Ve škole prospívá poslední dobu bez problémů dobře, má průměr kolem dvou. Řádně chodí do školy, již dvakrát čerpal stipendium a pro další pololetí také uspěl. Nebylo tomu tak ale vždy. „Musím přiznat, že na základní škole jsem se docela flákal, dělal jsem své rodině ostudu a problémy,“ vypráví upřímně Petr. To se však změnilo v době, kdy se blížil konec povinné školní docházky. Postupem času jsem naštěstí začal myslet jinak. Říkal jsem si, co budu dělat, jestli propadnu v deváté třídě. Věděl jsem, že by to byl obrovský průšvih. Dostal jsem strach a začal nad sebou přemýšlet. Řekl jsem si, že to takhle dál vážně nejde,“ dodává.

Rodinné problémy vyvrcholily odchodem z domova

Rodinná situace Petra, stejně jako u jeho kamaráda, byla dlouhodobě velmi nepříznivá. Vše se postupem času zhoršovalo, což nakonec vyvrcholilo Petrovým odchodem z domova. Našel si přítelkyni a osamostatnil se. A to především díky práci, kterou se mu podařilo v krátké době najít. Pomohla mu v tom právě jeho nová přítelkyně, jejíž rodina vlastní firmu na výrobu domácích sýrů. Letos už to budou dva roky, co tam začal pravidelně docházet. Díky stabilnímu příjmu a zázemí se mohl začít více soustředit na školu a učení. To vše přispělo ke zklidnění jeho života. Jak sám přiznává, zažívá něco, co dřív moc neznal. „Díky škole a práci ze sebe mám dobrý pocit a velkou radost. A jsem odhodlaný v tom pokračovat i nadále,“ říká hrdě.

Ale zpět na začátek. Petr nakonec základní školu dodělal a čekal ho nástup na střední. „Obával jsem se toho nejhoršího. Nevěděl jsem, jestli na to mám,“ říká. Bál se ale zbytečně, vše zvládal, dokonce občas pomáhal i spolužákům. V té době již chodil do klubu Aktiv, který na Karlovarsku provozuje Člověk v tísni. Zde se od kariérního poradce dozvěděl o možnosti čerpat retrostipendium. Podal si žádost, vyplnil smlouvu, doložil vysvědčení a čekal.

Blesk z čistého nebe přinesl radost

Odpověď přišla jako blesk s čistého nebe. Dozvěděl, že splnil všechny podmínky a byl do stipendijního programu přijatý. „Měl jsem ohromnou radost a také se mi ulevilo. Dokázal jsem si spočítat, že mi ty peníze pokryjí velkou část výdajů, které se školou souvisí. Hlavně cestovné,“ říká. „Teď mě čekají závěrečné zkoušky. Nejvíce se bojím těch ústních, protože nedokážu mluvit déle než minutu,“ dodává. Ale i v tom se zlepšil. Mimo jiné i díky projektu, v jehož rámci se ve škole učí mluvit na veřejnosti. A tuto schopnost si posiluje také v klubu Aktiv, kde se v rámci různých aktivit učí nejen komunikovat s ostatními, ale i s nimi spolupracovat. A tak pevně věříme, že u těchto i dalších zkoušek bude mít nejen co říct, ale že vše odvypráví s klidem a přehledem.

Vláďa ví, že má šance jako všichni ostatní

Vláďa žije v jednom z větších severočeských měst. Po absolvování základní školy začal studovat obor IT, v tomto pololetí však přestoupil na obor autoelektrikář. S organizací Člověk v tísni již delší dobu spolupracuje, ale ani jednou se mu nepodařilo splnit podmínky a čerpat stipendium.

Vláďa žije ve složitém rodinném prostředí. V jeho rodině se objevují psychické problémy, které vyžadují odbornou pomoc. Jako dítě byl kvůli své hyperaktivitě uznán jako lehce mentálně retardovaný, díky čemuž docházel na praktickou základní školu. Tam ovšem svými schopnostmi nepatřil. Což se také velmi záhy projevilo, po čase patřil mezi nejlepší žáky školy. Učivo pro něj bylo příliš jednoduché. Nyní studuje střední školu a to přesto, že mu to učitelé z jeho základní školy nedoporučovali. Je pravda, že na něj byl první obor příliš těžký, což sám uznal a přešel jinam. Dle slov jeho kariérního poradce potřebuje více času a trochu trpělivosti a má reálnou šanci vše zvládnout.

A jak reaguje na to, že zatím nedosáhl, na rozdíl od jiných na stipendium? Nezahořkl, ale naopak ho to motivuje. Chce na sobě více pracovat a má zpětnou vazbu od společnosti, že má stejné možnosti jako kdokoli jiný. Což je obrovský rozdíl od toho, co ve svém životě doposavad slýchával. Třeba na praktické školy či doma.
Autor: Martin Kovalčík, mediální koordinátor