Jak se (ne)dělá inkluze aneb do sedmičky se znalostmi čtvrťáka
Publikováno: 17. 1. 2017 Doba čtení: 3 minuty
Záměrem tohoto textu není uvádět argumenty stran, které se handrkují o to, zda inkluze ano či ne. Nepřináším žádné „spásné řešení“, dokonce nejsem rodič ani učitel. Přesto mám potřebu se k tématu inkluze vyjádřit. Psát budu o své osobní zkušenosti. O zkušenosti člověka, který od letošního 1. září působí na pozici Pracovník podpory vzdělávání a děti školou povinné doučuje. Na celou situaci pak budu pohlížet především z hlediska zájmu dítěte, na které se v tom všem dohadování se o inkluzi podle mě poněkud zapomíná…
V současnosti doučuji chlapce, říkejme mu třeba David. Když měl jít David do první třídy, absolvoval vyšetření, na jehož základě mu byla diagnostikována lehká mentální retardace a byl zařazen do základní školy praktické. Škola ho bavila, učení mu šlo. Chodil sem až do šesté třídy, kdy byl znovu vyšetřen. Skutečnost, že další vyšetření absolvoval až po šesti letech, je nejen pro mě značně nepochopitelná. Každopádně stalo se, a světe div se, nové vyšetření zjistilo, že jeho inteligenční kvocient dosahuje průměru. Takže šup s ním od 1. září na běžnou základní školu. Jenže na to, aby dítě po šesti letech na základní škole praktické zvládlo hladký přestup na běžnou základní školu a úspěšně se adaptovalo v sedmém ročníku, by se musel stát opravdu zázrak. Rozhodně nestačí, aby se dítě „jen“ snažilo.
Z premianta propadlíkem
Na konci šestého ročníku základní školy praktické totiž dosahovaly Davidovy školní znalosti a dovednosti zhruba úrovně žáka čtvrté třídy běžné základní školy. Za svými současnými spolužáky tak je, nikoli vlastní vinou, dost pozadu. Spoustě toho, co se ve škole učí, nerozumí a bez individuálního přístupu pedagoga ani rozumět nemůže. Škola ho nebaví, často chybí. Pro některé spolužáky a učitele je David „kluk z praktický“, ve škole „je navíc“ a „nemá šanci to zvládnout“. David se vlastně téměř ze dne na den stal z premianta propadlíkem. Na běžné škole být nechtěl, chtěl zpátky tam, kde byl. Davidova maminka je z celé situace nešťastná. Ráda by pro svého syna to nejlepší. Celou situaci vnímá jednoznačně jako újmu, která se jejímu synovi stala.
Když jsem se na začátku listopadu s Davidem viděl poprvé, byl to nešťastný kluk, zmatený z toho, co se kolem něj děje. Kluk, který přijal nálepku, kterou mu jeho okolí dalo. A také kluk, který se smířil s tím, že propadne. Doufal totiž, že propadnutí bude znamenat, že se vrátí zpátky na základní školu praktickou. Na začátku jsem tak musel v Davidovi o školu a učení znovu vzbudit zájem. A také mu pomoci přijmout jako fakt to, že z některých předmětů v pololetí pětku mít bude. Dalším důležitým krokem bylo samozřejmě kontaktovat školu, zjistit, jaká podpůrná opatření byla nastavena, jak se k celé situaci staví Davidovi učitelé, jaké jsou na škole či ve třídě pro individuální přístup podmínky, a vyjasnit si, že naším společným cílem je především Davida dál vzdělávat.
Vášnivý čtenář
Teď ke mně David chodí pravidelně na doučování. Společně se snažíme postupně zvládat látku v jednotlivých předmětech. Navázat tam, kde na praktické škole skončili a pokračovat dále. Něco nám jde hůř, něco snáz. Momentálně válčíme se zlomky. Taky spolu čteme. Český jazyk Davidovi sice dělá potíže a s pravopisem válčí, ale je vášnivý čtenář. Čte si raději pro sebe než nahlas. Právě teď se prokousává poslední, sedmou knihou cyklu Letopisy Narnie. Co je ale nejdůležitější, znovu si začal věřit. Ví, že není hloupý a že, i když těch špatných známek je pořád více než těch dobrých, má smysl se učit.
Co říci na závěr? Snad jen to, že i za tu krátkou dobu, co Davida znám a doučuji, jsem zjistil, že je to výjimečný kluk s neuvěřitelnou vnitřní silou. Věřím, že to zvládne, bez ohledu na to, co si kdo o nějaké inkluzi myslí.
