Tsunami vyhlašování oblastí se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů

Tsunami vyhlašování oblastí se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů

Terénní pracovníci Člověka v tísni s obavami pozorují, jak některá česká a moravská města bojují s “jevy”, místo toho, aby podporovala výrazněji vzdělávání dětí a mladých lidi, což by nám přišlo užitečnější. Publikujeme analytický článek k fenoménu míst, kde města zakážou státu výplatu doplatku na bydlení, který zpracoval tým z Institutu pro sociální inkluzi.

K českým, moravským a slezským obcím, rozloženým pěkně mezi pohořími daleko od moří, se nezadržitelně blíží přílivová vlna potíží, ne nepodobná tsunami. Vyvolalo ji řetězové vyhlašování oblastí se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů podle novely zákona o pomoci v hmotné nouzi. Obce si od vymezení zón, kam nemá být nadále vyplácena chudinská dávka na bydlení, slibují zastavení stěhování chudých rodin právě k nim. Varovné systémy selhaly a vlny se daly do pohybu. Přijít s řešením jiným a lepším bude už úkolem nové Poslanecké sněmovny.

Začalo to jako dobrý nápad

Aktuálně dosluhující vláda zdědila před čtyřmi lety úkol začít konečně řešit problém s nedůstojnými podmínkami v ubytovnách a pochybných podnájmech, kde žijí desítky tisíc chudých rodin bez šance na příležitost obývat normální byt. Do nájemního bydlení obce ani jiní majitelé bytů tyto lidi, z mnoha různých důvodů, pustit nechtějí. Obchod s jiným typem ubytování, včetně využívání ruin, garáží a sklepů, kvetl a částečně ještě kvete na účet státu díky sociální dávce zvané doplatek na bydlení, která trochu připomíná odpustek za absenci jiného řešení.

Jenže už to jde moc do peněz a všude se o tom mluví. Proč má stát vynakládat například ve Varnsdorfu na bydlení částky přesahující deset tisíc měsíčně, když o pár ulic dál je nájemné za podobnou plochu tři tisíce? Naštvaní jsou všichni. Obyvatelé horších čtvrtí, kteří ty vysoké dávky nikdy neviděli, protože jdou rovnou na účty ubytovatelů, i jejich sousedi, kteří si na nájemné musejí vydělávat prací. Jim totiž nikdo „dávky do kapes nestrká“, jak si sami pro sebe vykládají snadný život na dávkách. Při hledání viníků se terčem stává, hned vedle obětí obchodu s chudobou, Úřad práce ČR, na který byla v době působení ministra Drábka převedena agenda výplaty sociálních dávek pomoci v hmotné nouzi, čímž obce po pěti letech přišly o pravomoc rozhodovat o sociálních dávkách.

Jestli obchod s chudobou kvete více od roku 2012 než do té doby, to nechť posoudí například zrovna občané Varnsdorfu sami. Pro současné tsunami je totiž podstatné, že právě tady někde se to zvrtlo. Problém sníženého sebevědomí a pocit bezmoci starostů a starostek vedl až k aktuální vlně rozhodování o zákazu vyplácení doplatku na bydlení tam, kde si to rady obcí odhlasují, policie a „sociálka“ podloží čísly a městský úřad vyhlásí jako opatření obecné povahy (OOP). Úřad práce ČR, takže stát, se pak totiž musí rozhodnutí samosprávy podvolit a dávky do daných ulic a domů nevyplácet. Od místní až po národní úroveň moci panuje názor, že právě tak to má být. Že obce mají mít právo si samy určovat, koho na svém území chtějí mít a koho ne.

Zóny bez doplatků na bydlení už tu jednou byly

Je to k neuvěření, ale celý ten příběh touhy obcí zasahovat do pravomoci státu v oblasti práva občanů na sociální ochranu se v naší zemi odehrál za právě končící vládní období hned dvakrát. A vždycky to začalo tak, že se do rukou zákonodárců dostal návrh na změnu zákona o pomoci v hmotné nouzi. Poprvé to byl návrh s primárním cílem ještě více snížit doplatky na bydlení v ubytovnách. Jako by už to nebylo dost do očí bijící. Nelze si ostatně nevšimnout, že v případě zákona o pomoci v hmotné nouzi je každá novela, bez ohledu na to, proč vznikla, spíše snížením legitimity toho zákona nazývat se ještě zákonem „o pomoci“. Je to nejspíš dáno neodolatelnou touhou některých poslanců a poslankyň zviditelnit se svými návrhy na zpřísňování kritérií pro nárok na sociální dávky ve svých volebních obvodech, stranických sekretariátech a v médiích.

V roce 2014 tomuto puzení neodolal poslanec Stanjura, který předložil pozměňovací návrh k zákonu o pomoci v hmotné nouzi hodně podobný tomu, který nyní vede k tsunami OOP. Tehdy Poslanecká sněmovna odhlasovala právo na doplatek na bydlení jen těm žadatelům (živitelům rodin), u nichž s tím bude souhlasit obec, na jejímž území se nachází příslušné ubytovací zařízení.

Následky byly tragické, tragikomické i komické. Agentura pro sociální začleňování tehdy v podkladovém materiálu pro Legislativní radu vlády vyčíslila, že v optimistické variantě, pokud souhlas obce nezíská jen třetina z celkového počtu domácností pobírajících tou dobou doplatek na bydlení (6 000 ze 17 000), bude nutné nově ubytovat někde jinde 100 domácností každý pracovní den, v pesimistické variantě pak 300 domácností denně.

Novela byla účinná od 1. 5. 2015 a aplikace souhlasu obcí s výplatou doplatku na bydlení byla fakticky ukončena již za méně než dva měsíce (23. 6. 2015). Stalo se tak dopisem ministra vnitra ministryni práce, kterým odvolal své původní stanovisko o závaznosti vyjádření obce, komu smí nebo nesmí Úřad práce (stát) přiznat doplatek na bydlení. Původně závazné stanovisko změnilo Ministerstvo vnitra tváří v tvář desítkám tisíc lidí, jimž místo nuzné ubytovny zbývala už jen ulice, na stanovisko nezávazné. Byla by to legrace, kdyby u toho neumírali zoufalí lidé a kdyby jiní lidé kvůli protestu proti tomuto pojetí zákona nebyli, byť nakonec jen dočasně, odsouzeni k podmínečnému trestu.

V tomto „zkušebním“ kole zakazování doplatku na bydlení se do první ligy odhodlaných měst kvalifikoval zejména Bohumín řízený senátorem a starostou v jedné osobě Petrem Víchou. Bohumín uplatnil bez váhání plošný zákaz výplaty doplatku na bydlení v celém městě, s nímž si vystačil až do okamžiku, kdy to Úřad práce mohl přestat respektovat. Postupně se mezitím k zákazu doplatků přidávala města jako Sokolov nebo Karviná a uvažovaly o něm desítky dalších obcí. Kdyby nejistota o závaznosti mínění samospráv vůči výkonu státní správy trvala déle, nemohl by Úřad práce celou situaci „vykrývat“ sociální dávkou mimořádná okamžitá pomoc, takzvanou MOPkou, protože ta je limitována a vystačila by jen na necelé tři měsíce. Před blížící se tsunami je mimochodem dobré vědět, že kdykoli se sociální politika v oblasti příjmů chudých dostává do úzkých, objevuje se ve vyjádřeních odpovědných politiků podezřele často dávka mimořádné okamžité pomoci. MOPka je tedy něco jako indikátor blížící se pohromy pro chudé.

To nás přivádí zpět ke zmíněnému opakování téhož kroku dvakrát za jedno volební období. „Úprava je dlouhodobě neudržitelná, neboť ji v zásadě nelze vyložit ústavně konformním způsobem,“ píše se v důvodové zprávě další novely zákona o pomoci v hmotné nouzi, kterou usnesením vlády č. 624 ze dne 29. července 2015 zadala vláda jako úkol „zpracovat a vládě předložit návrh novely zákona o pomoci v hmotné nouzi obsahující zrušení podmínky souhlasu obce podle § 33 odst. 6 uvedeného zákona“. Záměr to byl dobrý, vše se však zopakovalo znovu. Jakmile se novela dostala do Sněmovny, objevil se podobný pozměňovací návrh, tentokrát od poslance Vilímce. Právě přijetí Vilímcova návrhu stojí za současným paragrafem 33d, který do české legislativy vnáší pojem „oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“.


Zákaz doplatků na bydlení, verze červen 2017

Nikdo to zatím moc nesleduje, vlna se blíží takřka neslyšně, jak už to na volném moři bývá. Svaz měst a obcí má sem tam zprávu od nějakého starosty či primátora, že o vydání OOP, a tedy zákazu výplaty dávek v určité části svých obcí a měst, uvažují. Někde už rozhodli, jinde dokonce nějaké to opatření visí na úřední desce. Když se novináři ptají na podrobnosti krajů, bývají jejich odpovědi až rozpačité. Vše se totiž děje nenápadně při zasedání rad a zastupitelstev obcí všeho druhu a velikosti. Úřad veřejného ochránce práv je zvědav na fantazii obecních úředníků, kterou využijí ke zdůvodnění, že někde dochází ke zvýšenému výskytu sociálně nežádoucích jevů natolik, že to vyžaduje ve vymezené oblasti zastavit výplatu dávek.

Hlavu si lámou i orgány pomáhání, chránění a pořádku, ať už jde o městy oslovovanou Policii ČR nebo o městské policie. Když budou mít v daném místě hodně zásahů a tedy méně nežádoucích jevů, je to vlastně dobře nebo špatně? A co teprve „sociálka“, tedy Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD)? Centrem zájmu OSPOD je totiž dítě bez ohledu na to, v jaké části města žije. Je ale vůbec v zájmu dítěte z chudé rodiny, aby OSPOD přispěl do žádosti o OOP čísly o počtu řešených případů v dané části města? Jak tomu dítěti pomůže, že jeho rodiče náhle nebudou mít na úhradu střechy nad hlavou, pokud mají třeba jen podnájemní smlouvu na dobu určitou? A, podobně jako u policie, je vůbec počet návštěv indikací problémů? Není spíš indikací odpovědné práce těchto orgánů?

Po sérii úvodních otázek přejděme ke zjištěním Institutu pro sociální inkluzi, který tuto druhou vlnu zakazování dávek na bydlení již od počátku účinnosti novely sleduje s velkou pečlivostí a s využitím sítě svých regionálních spolupracovníků. Takže čísla. Není to „asi desítka měst“, jak dosud zaznívá z médií, je to zatím nejméně 46 měst a obcí, které o zavedení bezdoplatkových zón prokazatelně uvažují nebo jsou už v tomto procesu dál. Suverénně přitom vedou obce z Ústeckého kraje (kterých je 14) následované krajem Moravskoslezským (12), Olomouckým (7) a Karlovarským (6). Zbytek tvoří jednotlivé obce krajů Plzeňského, Vysočiny, krajů Středočeského aKrálovéhradeckého následované dvěma městskými částmi hl. m. Prahy.

Odhodlání obcí jít se poprat se státní správou o své právo určovat, kdo může na jejich území bydlet, je tím větší, čím více jsou povzbuzovány svými kraji. Ústecký kraj vydal úsměvné metodické stanovisko, které na výše položené otázky odpovídá učebnicovými definicemi, což však obcím nepřekáží. Hlavní pro ně je, že kdyby se něco stalo, kraj se za ně postaví a krajský úřad je koneckonců odvolacím místem pro námitky vůči OOP. Karlovarský kraj se nenechal tento týden zahanbit a svým veřejným oceněním města Sokolova, které je nejspíš prvním městem „na pásce“, kde zákaz doplatků skutečně začne platit nejdříve, vyvolal paniku ve vedlejších Kraslicích, kde již nyní o OOP také uvažují. Bravo!

Když jsme u těch závodů, kdo má víc obcí a která z nich je nejrychlejší, neměli bychom zapomenout na městské obvody statutárního města Ostrava. Tsunami tohoto typu totiž bývají v ČR vyvolány dvěma otřesy – jedním na severozápadě Čech a druhým ve Slezsku. Ostravský magistrát na své obvody myslí a již v dubnu, tedy ještě před účinností novely, doplnil Statut města Ostravy v souvislosti s § 33d zákona o zmocnění pro své městské obvody v této věci. Tak se stalo, že matadoři potlačování chudoby, jakým je Liana Janáčková v Mariánských Horách a Hulvákách nebo městský obvod Ostrava Jih, nic nepromeškali a již v první den účinnosti novely, tedy 1. 6. 2017, rozhodly jejich rady o tom, že požádají o vydání OOP. Podařilo se to zatím jen Ostravě Jihu, a to zveřejněním čtyř OOP, z čehož v jednom případě je vyjádření městského úřadu negativní, a jde tedy o rozhodnutí o nevyhlášení bezdoplatkových zón.

Počet obcí, měst, městských částí a obvodů, jejichž rady či zastupitelstva rozhodly o tom, že příslušný úřad o vydání opatření obecné povahy k zákazu doplatků na bydlení požádají, je 22, z toho 8 jich je v Ústeckém kraji, 6 v kraji Moravskoslezském a po 3 obcích v krajích Olomouckém a Karlovarském. Zbývá jedno město v Královéhradeckém kraji a osamělé středočeské Kladno, které nám však úplně stačí. Kladno se totiž evidentně inspirovalo Bohumínem a celé své město neváhalo označit za oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů. Dopady na občany Kladna, stejně jako na jeho hlavní představitele, lze předvídat nejspíš nejsnadněji. Všeho do času, podobně jako kdysi v Bohumíně. Kraje Plzeňský, Vysočina i hl. m. Praha se ve světle těchto čísel jeví jako poplašné zprávy, protože v nich dosud žádná obec o vydání OOP oficiální cestou nepožádala.

Třetí kategorii obcí tvoří ty, které už svá opatření zveřejnily. Obcí se zveřejněným opatřením obecné povahy o oblastech se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů je 12, jednotlivýchopatření je pak 17. Bohumín, který nejspíš chtěl dostát své pověsti, vydal hned 3 OOP, Ostrava Jih už zmíněné 4, ostatní obce po jednom. V počtu vydaných opatření z toho důvodu tentokrát vede kraj Moravskoslezský (7) nad Ústeckým (5), následovaným krajem Karlovarským (2) a kraji Olomouckým, Královéhradeckým a Středočeským (všechny mají po jednom vyhlášeném OOP). Kdy nastane účinnost jednotlivých opatření lze jen stěží odhadnout. Majitelé nemovitostí v dotčených oblastech mohou podávat námitky, které musí městské, případně i krajské úřady vypořádat. Je-li skutečně Sokolov první, kdo má už OOP účinné, pak se lze ptát, jestli neprovedl nějakou procesní chybu. V takovém případě se stane předmětem kontroly ze strany Ministerstva vnitra.

Zóny proti nově příchozím v Evropě? Ano, ale jen s alternativou.

Po stránce právní relevance zdůvodnění budou opatření obecné povahy zajímat právníky Úřadu veřejného ochránce práv v okamžiku, kdy se objeví první oběti nerovného přístupu k ústavou garantovanému právu na pomoc v nouzi a na svobodu zvolit si místo k pobytu. Součástí uzavírání bran obcí nebo jejich ulic a domů je totiž odklánění problémů jinam bez nabídky individuálního řešení. „Příliv“ nebo „sestěhovávání“, což jsou slova obvyklá ve zdůvodněních OOP, je totiž třeba vnímat především jako příběhy konkrétních rodin v nouzi, obětí děravé sociální sítě, pro něž jiné bydlení než to podstandardní k dispozici není.

Obce v ČR nemají příliš v lásce zahraniční příklady, ale jeden si přeci jen pozornost zaslouží, protože se zmiňuje i o právu obcí bránit se proti vytváření ghett. Jde o případ matky samoživitelky, která se loni soudila u Evropského soudu pro lidská práva s holandským městem Rotterdam, že jí nebylo umožněno bydlet ve čtvrti, kterou si vybrala. Tato žena soud prohrála, ovšem jen proto, že jí nic nebránilo usadit se v neregulované části téhož města.

Neztrácejme čas představou, že popoháněním lidí z místa na místo se problém nedostupnosti bydlení, který je toho všeho příčinou, vyřeší. Pod stolem Poslanecké sněmovny leží zákon o sociálním bydlení, který obcím otevírá možnost skutečně vést politiku bydlení na svých územích namísto obranné války. Dávky pomoci v hmotné nouzi jsou odvozeny od společensky uznané a ověřované situace každé jednotlivé domácnosti, s níž představy a místní znalost radních nemají nic společného. Pět let praxe přidělování dávek obcemi vyvažuje šest let jejich distribuce od státu. Sociální dávky určené pro pomoc v hmotné nouzi začaly postupně klesat co do objemu a výše jejich částek se už léta nikam nepohnula s ohledem na nehybné životní minimum, od něhož jsou odvozeny. Není to tedy problém příliš vysokých a snadno dostupných dávek. Spíš je pro klima v našich městech potřeba zkvalitnit spolupráci místních orgánů státu a obcí tak, aby se potřebným kromě dávek dostávalo také služeb a byly k dispozici byty (nikoli nutně ve vlastnictví obcí).

Situace nemusí být o nic horší než v Holandsku nebo jiných srovnatelných zemích Evropy, pokud se naše obce ve svém legitimním boji proti vytváření sociálně vyloučených lokalit budou zajímat také o plán B pro rodiny, které se budou chtít na jejich území usadit. Dělení lidí na slušné a neslušné, řešení hluku a nepořádku trestáním těch, kteří ho nezpůsobili, to vše je dost mimo evropskou praxi i vývoj lidstva v této části světa. Pokud by totiž Rotterdam plán B neměl nebo by své brány nově příchozím úplně uzavřel, spor u Evropského soudu pro lidská práva by zcela jistě prohrál.

(Celý původní článek najdete ZDE.)

Autor: Alena Zieglerová, Institut pro sociální inkluzi