Gloria ze Skotska

Publikováno: 3. 5. 2018 Doba čtení: 3 minuty
Gloria ze Skotska
© Foto: Gloria Gelatti

Člověk v tísni v rámci spolupráce s Fakultou sociálně ekonomickou UJEP má stážisty z nejrůznějších koutů světa. Studenti humanitních oborů, kteří v rámci programu Erasmus přijíždí studovat na ústeckou Univerzitu, si mohou zpestřit studium stáží v naší organizaci. V letním semestru se našimi stážisty stali studenti ze Skotska. Jak vnímají sociální práci v ČR a jaké mají dosavadní zkušenosti, to vše se dozvíte v následujícím rozhovoru se studentkou Gloriou Gelatti.

Glorie, jak bys krátce popsala svůj příběh ve spojitosti se studiem v zahraničí?

V roce 2014 jsem se přestěhovala z Itálie do Skotska. Chtěla jsem studovat v anglicky mluvící zemi. Před studiem na univerzitě jsem si našla práci jako asistent domácí péče v domě pro seniory.

Proč si se rozhodla studovat sociální práci?

Právě zmíněná zkušenost mě inspirovala k výběru sociální práce, jako směru mé budoucí kariérní dráhy. Vždy mě zajímaly pomáhající profese, ale v Itálii je poměrně složité získat zaměstnání v tomto oboru. Skotsko má naopak širokou škálu sociálních služeb, které jsou dostupné různým cílovým skupinám, a je mnohem jednodušší se zde ucházet o zaměstnání.

Máš zkušenosti se sociální prací i z jiných zemí?

V rámci studia na univerzitě ve Skotsku jsem měla úžasnou možnost připojit se k výpravě do Laosu, kde jsem pracovala v nejrůznějších odlehlých osadách. Učila jsem v nich angličtinu a pomáhala budovat vodní nádrže, protože přístup k pitné vodě je tam velmi obtížný. Byla to pro mne skvělá zkušenost. Člověk si tam uvědomí, jak ostatní země mohou strádat a jak důležité je podporovat obyvatele těchto zemí.

Říká se „Erasmus once, erasmus for ever“, jaký je Tvůj Erasmus příběh a proč jsi zvolila Českou republiku jako cílovou destinaci?

Předchozí zkušenosti mi dodaly odvahu, abych se ucházela o zařazení do programu Erasmus ve třetím roce studia na univerzitě. ČR pro mě znamenala zajímavou cílovou destinaci, s možností sledovat odlišnou kulturu a životní styl a v neposlední řadě také nahlédnout, jak zde funguje sociální politika a sociální práce. V ČR studuji na UJEP a byla mi dána možnost absolvovat stáž v ČvT, který pomáhá mimo jiné i jednotlivcům žijícím ve vyloučených lokalitách. Skrze programy sociální integrace a vzdělávací programy pomáhá lidem posílit vlastní kompetence a stát se nezávislými na pomoci druhých.

Tato zkušenost se studiem v ČR je pro mne velkou výzvou, vzhledem k tomu, že se zde moc nedomluvím. Lidé angličtinu moc nepoužívají a mladí lidé taktéž. Ztížená verbální komunikace mi také znesnadnila navázat kontakt s klienty organizace. Člověk musí být kreativní, a tak jsem rozvinula alternativní formy komunikace, které mi pomohly navázat kontakt s dětmi v předškolním klubu. Mám na mysli zejména komunikaci pomocí hudby nebo tance s využitím informačních technologií.

Má zkušenost v rámci studijního pobytu programu Erasmus je trošku odlišná, vzhledem k tomu, že místo přednášek na univerzitě a starostí se zkouškami, se spíše zapojuji v rámci stáže praktické... (smích) Nicméně takto se můj studijní pobyt zpestřil a poznala jsem i kousek české kultury, právě skrze přímý kontakt s jednotlivci i rodinami.

Jak hodnotíš svou stáž v Mojžířské kanceláři? Je něco, co Tě zde zaujalo?

Mojžířská kancelář je jednou z těch, kam v rámci stáže docházím. Měla jsem zde možnost potkat několik lidí, kteří v lokalitě bydlí a poznala, jaké problémy je sužují. Spolu se sociální pracovnicí jsem měla možnost navštívit několik rodin v jejich autentickém prostředí a vidět, jak s nimi pracuje. Bylo to velmi zajímavé. Hodně mi dala i stáž v předškolním klubu, kde pracovnice připravují děti na vstup do výchovně vzdělávacího procesu.

Jsme rádi, pokud Tě naše práce alespoň trochu obohatila. Jaká jsou Tvá přání do budoucna?

Příští rok bych se chtěla připojit do týmu sociálních pracovníků Odboru sociálně právní ochrany dětí a začít budovat svou kariéru právě zde.

Mým největším přáním do budoucna je přestěhovat se do Austrálie a zde pracovat jako sociální pracovník.

Autor: Weronika Lipšová, terénní pracovnice

Související články