Po rozchodu

Po rozchodu

Paní Jiřina je vdanou ženou a matkou 2 dětí. Kromě toho je to odvážná a silná žena, co ustála těžké životní období a dokázala udržet zbytek rodiny pohromadě.

Ke konci školního roku se manžel paní Jiřiny rozhodl od rodiny odejít a odnést si s sebou i svůj příjem, který byl však pro celou rodinu podstatný. Jeho odchod byl překvapivý, ale zároveň vítaný. Ani paní Jiřinu, ani děti nemrzelo, že odešel. Sdělili mi: „Cítíme obrovskou úlevu a pocit svobody“. Paní Jiřina sice pracuje, ale jen na částečný úvazek a finance, které domů nosil její manžel, začaly časem chybět - rodina neměla na nájem.

S paní Jiřinou jsme začaly spolupracovat právě v této chvíli. Musely jsme překonat překážky, které jsou podmínkou k získání dávek hmotné nouze a státní sociální podpory. Bohužel pro partnera, od kterého odejde protějšek, je těchto překážek celkem hodně. Nestačí totiž, že se od nich partner odstěhuje, ale musejí ho přesvědčit, aby jim dal svou novou nájemní smlouvu, kterou doloží, jako důkaz na úřadě, že spolu opravdu nebydlí. Dále musejí zrušit u partnera, který odešel např.: úlevu na dani za děti, jestliže pracoval. Pokud partner nespolupracuje, pak bohužel není výjimkou, že žena zůstane bez finančních prostředků. Je až neuvěřitelné kolik žen a mužů, kvůli těmto byrokratickým podmínkám zůstane bez finanční pomoci a dostanou se tak do ještě tíživější životní a sociální situace.

Paní Jiřina se pustila do vyřizování všech náležitostí s vervou sobě vlastní. Důležitá byla také spolupráce s majitelem bytu, kde rodina bydlí. Paní Jiřina totiž neměla v červenci na nájem. Po několika rozhovorech se nám podařilo pana majitele přesvědčit, aby se zaplacením nájmu počkal, dokud paní Jiřina nezařídí vše potřebné, aby mohla začít pobírat hmotou nouzi.

Nakonec se nám podařilo zařídit a sehnat všechny potřebné dokumenty a následně na to si paní Jiřina zažádala o příslušné dávky. Nyní žije v klidu se svými dětmi. Postupně se učí žít společně, bez manžela a otce, což se jim zatím daří výtečně. Doufejme, že jim to vydrží.

Autor: Jana Pánková, terénní sociální pracovnice