Raketové útoky ho vyhnaly z domova. “Přikryl jsem své tři děti a modlil jsem se, aby se neprobudily,” vypráví Haitham, syrský humanitární pracovník.
Publikováno: 19. 2. 2020 Doba čtení: 6 minut
Od začátku prosince 2019 vyhnal konflikt v severozápadní Sýrii už 900 000 lidí z jejich domovů. Ani místní humanitární pracovníci, kteří jsou často poslední nadějí pro rodiny utíkající před válkou, nebyli ušetřeni utrpení. OSN mluví o nejhorší krizi od začátku války v Sýrii.
Pro Haithama*, humanitárního pracovníka v Idlibu, je nejhorší denně sledovat, jak trpí jeho děti. Přestože je Haitham silný muž, nedokáže se při vyprávění svého vlastního příběhu ubránit slzám.
„Náš odchod z domova nebyl plánovaný, došlo k němu z ničeho nic. Před několika dny o půlnoci začaly boje eskalovat, v okolí našeho domu létala vojenská letadla. Cítili jsme, jak se zem pod celým naším domem prudce otřásala. Cítil jsem jen to chvění, ale neslyšel jsem žádný zvuk, tak jsem si na chvíli myslel, že je to zemětřesení. O pár vteřin později jsem ale zaslechl zvuk vojenského letadla.”
Zakrýval jsem své děti přikrývkami a čekal na nálety
„Druhý nálet byl opravdu děsivý. Přikryl jsem své tři děti dekami a modlil jsem se, aby se neprobudily. Zvuky letadel a náletů byly velmi hlasité, protože používaly těžké a silně explodující rakety. Za necelou hodinu zasáhlo moji vesnici v západní oblasti Aleppa pět leteckých úderů. Otevřel jsem domovní dveře, ale venku mrzlo a teplota byla pod nulou. Chtěl jsem uprchnout a opustit vesnici, ale nemohl jsem probudit své děti a bezpečně je přenést. Takže jsem se rozhodl, že zůstaneme na místě. Letecké útoky pokračovaly až do téměř tří hodin do rána a vojenská letadla zasáhla mnoho okolních vesnic. Výbuchy a zvuky byly slyšet jasně."
„Když jsem se šel ráno podívat, co všechno bylo během noci zničeno, tak mě čekal pohled na pět zničených domů. V jejich troskách zemřelo 11 lidí. Ti lidé byli zabiti doma. Celá vesnice byla vyděšená a lidé se začali stěhovat, protože se necítili v bezpečí. Nevěděli ale kam, odcházeli do neznáma. Mnoho z nich během noci uprchlo na kraj vesnice, kde čekali několik hodin, než se vrátili zpátky. Jiní se rozhodli odejít na bezpečnější místo. Rozhodl jsem se, že ještě chvíli počkám, ale odpoledne nám nad hlavami začaly létat vrtulníky. Z těch začaly na naši vesnici padat bomby, dvě rodiny to zabilo najednou. Moje rodina a já jsme tu noc zůstali u našeho přítele v nedalekém městě. Vrtulníků a vojenských letounů nad vesnicí přibylo a já jsem věděl, že se s rodinou nemůžu vrátit domů. Rozhodl jsem se, že odejdeme do Azazu, města v severní oblasti Aleppa."
Syrská cesta do neznáma
Pět rodin na útěku. Třicet lidí ve dvou autech a na traktoru
„Naše utrpení teprve začínalo. Zabalili jsme naše věci - matrace, přikrývky, polštáře a jedno oblečení pro každého člena rodiny. Neměli jsme už místo, abychom s sebou vzali více věcí, protože jsme byli s dalšími čtyřmi rodinami. S námi odcházeli mí tři bratři se svými rodinami, má sestra a její velká rodina, má matka a další sestra. Měli jsme jen dvě auta a jeden traktor, kam jsme se museli všichni i se svými věcmi vejít. Naši vesnici jsme opouštěli v 9 hodin a do Azazu jsme dorazili až po jedenácti hodinách. Museli jsme jet velmi pomalu, protože cesta byla úplně přeplněná."
„Než jsme do Azazu odešli, pronajal jsem tam místo, kde bychom mohli zůstat a neměl jsem strach, že bych ho tam nenašel. Když jsme přijeli, zkontaktoval jsem realitního makléře, který měl pronájmy na starosti. Ten mi řekl, že náš nový domov už není k dispozici a my jsme zůstali venku na ulici. Neměli jsme kam jít. Bylo to poprvé, co jsem byl v tomto městě, nikoho jsem tam neznal, neměl jsem se na koho obrátit. Ocitnul jsem se v tragické situaci, protože jsem se cítil zodpovědný za mnoho žen a dětí, které byly se mnou. Když jsme šli, bylo velmi chladno. Teploty byly ráno velmi nízké a v noci to bylo ještě horší."
Konečně teplo
„Zůstali jsme skoro hodinu venku na ulici, dokud někdo nenavrhnul, abychom šli do budovy místní univerzity. I tam ale bylo hodně chladno, snad ještě chladněji než venku, protože chodby nebyly dostavěné a nebyly tam ani okna ani dveře. Pak mě najednou zkontaktoval můj přítel, který měl o nás starost. Na vše se vyptával a já mu popsal celou naši situaci. Všechno jsem mu vylíčil. Poslal pro nás svého přítele, který nás nechal přenocovat ve svém domě. Další den jsme odešli a já jsem začal hledat dům k pronájmu, ale žádný jsem nenašel. Také jsem šel do táborů hledat stan, abych ochránil děti, ale ani tam jsem nic nenašel. Museli jsme strávit další noc na stejném místě. Jenomže rodina toho člověka, u něhož jsme nocovali, také opustila svůj domov v oblasti Idlibu, takže jsme museli odejít."
„Zatímco jsme čekali na ulici a neměli kam jít, jeden muž si nás všiml a pozval nás do svého domu. Navzdory tomu, že nás bylo asi 30 lidí, většinou dětí a žen, nás vzal k sobě. On a jeho bratr s námi sdíleli své domovy, připravili nám večeři a mohli jsme zůstat s nimi. Poprvé po čtyřech dnech jsme si mohli sednout blízko kamen a zahřát se. I tito dva bratři, kteří nám nabídli svůj domov, utekli ze svého domova ve východní Ghoutě do Azazu. Už si prošli tím, čím jsme si zrovna procházeli my."
Potřeby jsou větší, než kapacity humanitární pomoci
„Situace v Azazu je opravdu špatná, protože mnoho lidí najednou opouští své domovy a nemají ani stan, který by si mohli v táborech postavit. Množství současné humanitární pomoci nemůže uspokojit potřeby lidí, kteří museli ze svých domovů utéct. Viděl jsem spoustu rodin včetně dětí, jak se schovávají pod stromy a jdou, aniž by věděli kam. Být donucen uprchnout, je opravdu cesta do neznáma, protože lidé opouští své domovy a jdou někam, o čem nevědí."
„Následující ráno jsme sbalili naše věci a vrátili jsme se do idlibské oblasti. Byl tam dům, ze kterého majitel vystěhoval nábytek do domu svého syna a vyprázdnil jej, abychom si jej mohli pronajmout a být alespoň trochu v bezpečí."
Celý svět nás zklamal
„Nejbolestivější pro mě bylo, že ačkoliv mě mé děti považovaly za jejich ochránce, nemohl jsem nic udělat, neměl jsem jim jak pomoci. Chladné počasí a zima, během které jsme tyhle věci zažívali, dělalo celou situaci ještě horší a bolestivější. Malé dítě neví, kam jde. Můj syn se mě mnohokrát ptal: „Proč na nás střílí a proč musíme utíkat?“ Pohled na děti v mrazech, byl strašlivě smutný."
„Celý svět nás zklamal. Můžete se obejít bez jídla a pití, ale ne bez přístřeší, zejména v zimě. Život ve stanu v azazském táboře se stal snem mnoha lidí. Spoustu jich stále spí v přírodě a mnoho dalších žije ve svých autech a čeká. Navzdory tomu všemu jsem ale stále optimista a jsem si jistý, že se věci brzy zlepší. Věřím bohu, a ne mezinárodnímu společenství. “
* Jméno bylo změněno z důvodu ochrany soukromí
