Eman Cipace je bratrem Karla Cipace a taky chodí na Klub matek

První myšlena – nejlepší myšlenka. Když tě to napadne, už to neškrtej, prý je to instinkt – neškrtej, i když ti to přijde blbé. Mně přišlo blbé myslet na ženská hnutí v kontextu městské enklávy, kde lidi touží po kde čem, po úvahách o genderu zrovna ne. Tak co jsi, feministka? – tlumila jsem dojmy z toho, že jestli slyším předlické mámy něco jasně říkat, slyším je říkat, že tu nejsou samy za sebe. Jsou ženy, Romky, manželky a družky. Trojí znevýhodnění, které bylo romantické naposledy, když de Lucía napsal hudbu pro Carmen. Po půl roce společných schůzek je to jasnější – ženské z Klubu matek chtějí psát vlastní libreto.

V září volali kolem desáté – manželé a druzi. Kde ženské jsou a kdy přijdou. Taky ještě nebylo vařeno, muselo se domů. Nedávno jsme mohly večer do kina – šlo to i přes patriarchy a režim domácnosti. A to je výborné, protože to znamená, že ženské se svými muži hovoří, a že i ti mají ke Klubu důvěru (my totiž nesnováme, jen menstruujeme, rodíme a hubneme a potřebujeme na to prostor).

V září se ženské představovaly jako mámy dětí: „Ahoj, já jsem Marie, mám dvě děti a bydlím tady v Předlicích. Jsem švagrová tady Reginy.“ Ony se tak představovaly mně a představovaly si tak samy sebe. Tady. Dnes se Marie, Regina, Mirka (a jejich muži) ztotožňují s rolí zaměstnankyň (a jejich mužů), slaďují pracovní a rodinný život. Work/life balance v Předlicích – nevedou firmy, ale vedou své domovy. Díky za zkrácené úvazky.

V září si nechtěly představit, že půjdou na Exekutorský úřad. Že půjdou ještě do školy. Že půjdou na pracovní stáž, že budou vodit dítě do kroužku. Potom Eman Cipace, bratr Karla Cipace, taky přišel na Klub.