Odklady jsou reakcí rodičů na stav školského systému

Samotný odklad školní docházky pokládám za systémově špatné opatření. Vzhledem k tomu, že náš školský zákon deklaruje povinnost školní docházky pro všechny děti a současně požadavek individuálního přístupu, mělo by nastoupit každé dítě, které naplní věkové kritérium. Umím si představit, že cca 0,5 % dětí by dál dostávalo odklad a nastupovalo později, protože jejich odchylky jsou tak výrazné, že přesahují obvyklé možnosti současné školy a je velká pravděpodobnost, že během ročního odkladu dojde k podstatnému zlepšení. A naopak zcela zanedbatelný dílek procenta populace dětí by mohl nastupovat do školy dřív, než ukládá zákon.

Ovšem psycholog nestanovuje pravidla fungování školského systému nebo dokonce společnosti, takže ve svých konkrétních návrzích a doporučeních se přizpůsobuje existující realitě. Psycholog se snaží chránit klienta a v tomto případě představuje odklad školní docházky prevenci zbytečného selhávání. Proto také léta narůstal počet odkladů až k maximu cca 25 % a nynějším cca 18–20 %.

Podle mého názoru je odklad pouze z menší míry dán předpoklady a vývojovou úrovní dítěte, či jeho připraveností. Z větší části pak podmínkami a ochotou přijímající základní školy a současně obavami a očekáváními rodičů. Podmínky znamenají v první řadě počet dětí – pokládám za nepříhodné, aby první třída měla víc než dvacet dětí. Stejně podstatné jsou ovšem předpoklady na straně učitele. Učitelé mají strach, že jejich vzdělání nedává dobré předpoklady pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. V tom mohou mít i pravdu, protože u nás už je v současnosti zcela zbytečně oddělena speciální pedagogika od pedagogiky pro žáky intaktní. Současně však zapomínají, že každé dítě je jiné a každému musejí hledat specifický přístup, aby je naučili co nejvíc. Pokud by zároveň celý vzdělávací systém byl nastaven na to přijmout všechny děti s otevřenou náručí a naučit je bez ohledu na jejich vstupní předpoklady, snížily by se obavy rodičů. Proto také jiné vyspělé státy vykazují výrazně odlišná čísla.

Odklad nezabrání selhání

Existuje však také specifická skupina dětí, které se blíží povinné školní docházce bez odpovídající podpory rodičů. Zatímco běžnému dítěti se v prvních šesti letech života dostává vynikající, průměrné nebo alespoň jakéstakés podpory ze strany rodičů a později i kolektivního zařízení, existují rodiny, jejichž aktivity vzhledem k tradičnímu vzdělávání jsou prakticky nulové a navíc děti nenavštěvují kolektivní zařízení. Podle mého názoru právě kvůli těmto dětem chce zavést pan ministr povinný poslední rok mateřské školy před vstupem do první třídy. Dokud tomu tak není, může se u nich zdát odklad nevhodný, protože zůstávají v domácím prostředí a pokračují ještě jeden rok v nedostatečném rozvíjení. Problém, před kterým stojí odborníci v poradnách i učitelé, spočívá v tom, že nedostatečná připravenost některých dětí je tak velká, že jsou zcela reálně ohroženy selháním v první třídě. Takže pak je špatně doporučit odklad a stejně špatně je nedoporučit odklad. Dobré by bylo zajistit těmto rodinám nebo alespoň dětem v nich odpovídající podněty. Ovšem nelze začít až poslední rok před vstupem do školy nebo dokonce v první třídě, ale o dva, tři roky dříve. Český stát má v tomto směru vůči některým dětem nemalé dluhy.

Tyto dluhy lze odstraňovat pouze zaměřením na rizikové děti i jejich rodiny a to zejména v předškolním věku a pochopitelně i později. Problém se nevyřeší spekulacemi o nevhodnosti diagnostických nástrojů, ani nerespektováním současných poznatků, které jasně ukazují, že nedostatečná stimulace v raných stádiích může působit reálné změny inteligence. Existuje přísloví, které říká, že bych neměl obviňovat zrcadlo, když mám křivou hubu.

Dnešní rodiče případný odklad naštěstí příliš neřeší. Zatímco dříve byl pro řadu rodin téměř ostuda, dnes jsou zpravidla iniciativní sami rodiče. To vede některé povrchní pozorovatele k názoru, že jde o jakousi módu. Osobně spatřuji mnohem podstatnější příčiny ve fungování školského systému. Pokud dojde ke změně, bude se snižovat i počet odkladů.

Článek vyšel v 5. čísle časopisu Zvoní, který vychází v rámci projektu Pojďte do školky.

Páté číslo časopisu Zvoní! si můžete prohlédnout zde: