Pokračujeme v potravinové pomoci na východě Ukrajiny

Irina Fedorovna (50) přišla spolu se svým vnukem Maksimem k distribučnímu centru Člověka v tísni ve vesnici Novokalinovo, aby si vyzvedla potravinový balíček pro svou rodinu. Maksimovi jsou dva roky. Válka na Ukrajině tak trvá jeho celý život. Když se jeho vesnice poprvé ocitla pod palbou, byl mu jen rok. Ještě neuměl mluvit a tak jen plakal a ukazoval na sklep, aby se tam šli s rodiči schovat. Od té doby Maksim pláče pokaždé, když slyší střelbu.

Bezpečnostní situace ve vesnici je teď ve srovnání s posledním podzimem mnohem lepší. Riziko je ale stále vysoké a v okolí pokračují boje a střelba. "Nevím, kdo na nás střílí," říká devětašedesátiletá Maria Aleksandrovna. "Snad si nemyslíte, že žijeme v bezpečí, když mi střela dopadla třicet metrů od domu. Přežila jsem jen díky tomu že jsem byla zrovna uvnitř a nešla na zahradu," dodává.

Dalším člověkem, kterého při distribuci potkáváme, je osmdesátiletá Anna Jefimovna. Klidně sedí vedle hromady balíčků, které dostala spolu se svou sousedkou, a čeká na odvoz domů. Střela dopadla vedle jejího domu zrovna ve chvíli, kdy vycházela ze dveří. Ukazuje nám jizvu na ruce, kam ji zasáhnul šrapnel. I přesto si udržuje optimismus. "Lidé tu jsou přátelští," říká a dodává: "Nikdo nechce bojovat, chceme tu žít v míru.  Jsou to ale těžké časy a jsem ráda, že nám pomáháte."