Reportáž z okraje: Předlice, bída žitá až na dřeň

Čtvrť, do které jste se narodili… rozhoduje o všem. Její název se vyslovuje s opovržením. Životní cíl: dostat se odsud. Když se narodíte do Předlic jako Rom, je to, jako by vás pánbůh diskvalifikoval už na startu. Kolem nestojí vysoká zeď ani se nevine ostnatý drát, přesto je cesta za hranice Předlic (cesta jednou provždy) životním dobrodružstvím, po kterém touží většina místních. A také dobrodružstvím, na které většinou nedojde. Zbývá jen všední každodennost roztahaného, rázovitého ghetta.

Všeobecný marast, jako by byl cítit i ve vzduchu. Šedivé ulice jsou prázdné, míjíme jen pár kopáčů v sytě červených montérkách. Přivedu je do rozpaků, když je chci fotit. „To je ročním obdobím, v létě bývá všude živo, lidé vysedávají před domy a je tu větší cvrkot,“ říká mi Anna Seidlová, terénní sociální pracovnice Člověka v tísni.

Do centra Ústí je to sotva deset minut jízdy. Okna a vchodové dveře se náhle zdají být zbytečným přepychem. Když vidím prvních pár zbořenišť, první začouzené, počmárané zdi, první hromady odpadků a vedle nich v blátě osamělého plyšového medvěda, instinktivně sahám po foťáku. Pak začínám chápat, že tohle jsou Předlice; pokračujeme v cestě předlickým ghettem a najednou se stává vytržením cokoli, co budí dojem normálnosti, sem tam z šedi vystoupí dům s barevnou fasádou. „Běžní lidé se dneska do Předlic podívají, leda když tudy projíždějí do Globusu,“ utrousí později Radka Kunešová, koordinátorka programů Člověka v tísni, když vzpomíná na dětství. „Žili tu mí prarodiče, Za Válcovnou. Děda vyprávěl, že žít v Předlicích kdysi znamenalo bydlet v dobré čtvrti. Tehdy to tady ještě vypadalo jinak.“

Nepřizpůsobiví, nevolat

Z dálky vidím zchátralý sklad. Pletu se, samozřejmě. Na skladech se v Předlicích nevydělává. Tady se vedle drog a lichvy rýžuje hlavně na bydlení pro chudé. Kráčíme po žlutém lině chodby ubytovny Na Nivách. Jedny oprýskané dveře vsazené do špinavé červenobílé zdi střídají druhé. Nejsem doma, břidu za chvilku, načmáral kdosi fixem na ty svoje. „Pro většinu lidí je tahle štace na dlouho,“ slyším od téréňačky Aničky. Některým to nevadí. Ostatní mají smůlu. Normální bydlení jim nikdo nedá. O inzerátech, pod které se tu rovnou připisuje: Nepřizpůsobiví nevolat, toho uslyším ještě hodně. O telefonátech, které končí, když zájemce o byt vysloví příjmení, taky. O penězích na kauci se těmhle lidem může jen zdát.

Partají je v přízemí i prvním patře někdejší tiskárny zhruba po patnácti. „Všechno garsonky nebo 1 + 1 o pár metrech,“ říká mi druhá teréňačka Lenka Stiborová. „Chodím sem za klientkou, bydlí tu s mužem a šesti dětmi, další příbuzní za nimi docházejí, většinou jich v pokoji potkám tak šestnáct.“  Ti šťastnější mají u pokoje vlastní sprchu a záchod. Ostatní musí využívat společné sociálky na chodbě. Nebo prostě chodí k sousedům „Nějak příbuzní jsou tu skoro všichni,“ vysvětluje Lenka. Soukromí rodičům v malých pokojících poskytuje závěs nebo kus hadru, kterým si místnost přepažují.

Za uši mě zatahá nepříjemné zaskřípání. Z otevřených dveří vyjde vrásčitá žena s prošedivělými vlasy, šedesátku má dávno za sebou. Hrbí se. Hlasitě nás pozdraví. Znovu se ozve táhlé zaskřípění a dveře se zavřou. „Bydlí tady jen Romové, nezaměstnaní, náklady kryjí z doplatku na bydlení, který úřady práce většinou posílají na účet přímo majiteli ubytovny, měsíčně to dělá přes pět tisíc za pokoj, ještě nedávno ale platili sedm,“ shrnuje teréňačka Anička. Ve většině ubytoven se tady připlácí tisícovka za každou další hlavu.

Prasečák

Zhruba stovku nájemníků Vladimír Joni před lety přilákal do tehdy ještě nezkolaudované ruiny slibem, že je ochrání před lichváři a věřiteli.

Na plíseň jsou místní zvyklí. Nedávno tu ale zase byly štěnice. Majitel nechal celou ubytovnu vystříkat. A přinutil lidi vyházet starý nábytek – jinak by šli oni. Na nový se zmáhají těžko. Chodbou proběhne několik dětí, které by tou dobou měli být ve školce, možná už v první třídě, proplétají se kolem sušáků posetých mokrým prádlem.

Když vyjdeme na vzduch, chci ještě stihnout pár fotek. „Co to tam fotíte, pojďte sem,“ zakřičí na mě kdosi. Spatřím muže vystupujícího z modrého Peugeota. Jeho luxusní kapota tu působí tak nějak nepatřičně. „Řekl jsem, pojďte sem blíž,“ slyším podruhé. „Syn majitele, mladý Joni,“ špitne teréňačka Anička. Zaváhám. Když slyším důraznou výzvu potřetí, udělám krok vpřed a svírám foťák pevněji. Tuším, že teď se bude hrát hlavně o něj. „Jsme z Člověka v tísni,“ odpovídá muži u Peugeota teréňačka. „A já tu dělám reportáž,“ dodávám opatrně. „Nebude to nic negativního, nebojte se,“ řekne Anička. Jednoduchá, ale kouzelná formulka. Ten den se osvědčí ještě několikrát. Mladý Joni se stahuje zpět do svého vozu. A já tuším, že teď na další řeči není správný čas. Odcházíme.

Starý Joni, majitel ubytovny, které se přezdívá Prasečák, teď zrovna sedí. Minulý týden ho sebrali i s jedním ze synů za distribuci drog. Mezi místními se povídá, že Prasečák už prodal komusi z Prahy. Zatím tu však stále úřaduje jeho syn. Jméno Joni tu znají všichni „Rodina tady vlastní několik baráků, všechny jsou zdevastované, ale plně obsazené, na všech se dobře vydělává,“ vypráví mi později odpoledne jedna z místních, která má štěstí – nežije na ubytovně, ale v domě s nájemními byty.

O ulici dál se ocitneme před domem, který z místního koloritu příliš nevybočuje, i když z bezbarvé otlučené fasády svítí bílá plastová okna. Právě tady bydlí obávaná rodina Joni – Romové, jako skoro všichni v Předlicích. Tihle si však na svých sousedech dokázali udělat byznys. Sotva cvaknu první fotku, plastové okno se otevírá. Další Joni hájí svůj revír. „Radši běžte pomoct lidem z Předlic, ty to potřebujou, náš barák nefoťte,“ doporučí mi. Ujistím ho, že na fotce nebude. Plastové okno se přibouchává.

Zahrádky a Janka

Míjíme polorozpadlou železárnu, blížíme se k zahrádkářské kolonii, pečlivě rozparcelované na lidské mikrosvěty. „Každá zahrádka je obydlená“, říká teréňačka Anička. Každá má svůj příběh. Já si vyslechnu jeden. A vím, že na něj nezapomenu. Budu jí říkat Janka. Slíbily jsme si, že skutečné jméno si nechám pro sebe. Do své chatičky jen tak někoho nepustí. Domluvíme se, že se setkáme v místní pobočce Člověka v tísni. Mladší dcerka Janky tam už pár měsíců chodí do předškolky. Je jí pět a je to první školka v jejím životě. Janka tam navštěvuje klub matek.

Usedá proti mně drobná žena v obnošených teplákách, vlasy svázané do culíku. Když na ni později vzpomínám, představuji si ji jako ženu s průsvitnou kůží. Ne, abych z ní sejmula břímě – barvu pleti, berlínskou zeď, kterou si lidé z Předlic nosí všude s sebou. Spíš pro tu zranitelnost dítěte. Pro život žitý bez ochranného štítu. Život žitý až na dřeň. „To bylo v létě, loni, když jsme neměli žádné peníze,“ začíná nesměle vyprávět, když se ptám, kdy začala spolupracovat s Člověkem v tísni. Terénní pracovnice jí dala na ulici leták. „Zavolala jsem hned, a jsem za to ráda – až moc,“ směje se Janka. Tohle až moc zastřené plachým zachichotáním uslyším ještě několikrát. V chatce na zahrádkách žije s dvěma malými dětmi a přítelem už pár let. Přítel, otec dětí, je ze Slovenska, v rodném listě ale mají jiného muže, z Makedonie. „Přítelovi tady dávky nedají, nemá tu pobyt. A mě ze sociálky vyhodili, protože jsem neměla nějakej papír, tak jsem šla, no,“ povídá mi. Skoro rok žili naprosto bez příjmu. „Ještě že chodí na ten šrot, to je naše jediná záchrana, taková naše jediná jistota. Je šikovnej, někdy přinese i třicet korun za den, ale ty feťáci tady, ty mu to kazí, všechno vyberou,“ rozpovídá se. Terénní pracovníci Člověka v tísni Jance pomohli znovu se napojit na sociální systém. Měsíčně tak dostává sedm tisíc korun. „Ale s hospodařením mi to jde těžko, někdy si to neumím rozvrhnout,“ zastydí se.

Umět se narodit

Janka se do Předlic nenarodila. Dětství strávila na Severní Terase, která v Ústí platí za solidní čtvrť. Když o tom vypráví, znovu si připomínám, jak rozhodující roli pro sebeidentifikaci a předurčení člověka tu čtvrť hraje. „Bydleli jsme v paneláku s rodiči a ségrama,“ popisuje. Pláče, když mluví o tom, že byl táta pasák a mámu posílal šlapat. „Každé dítě přece zlobí,“ říká, „ale on nás hned svazoval do kumbálu.“ Když Jance bylo třináct, maminka onemocněla. Za pár let zemřela. „Začala jsem dělat hloupárny,“ přiznává.

Její odhodlání vyprávět mi o svém životě je křehké. Pokračujeme pomalu. Pláč střídá smích, když mluví o svých holčičkách. „Mladší teď byla nemocná s očičkem a nemohla do školky, ale tak se těšila, ona se pořád chce něco učit,“ říká mi pyšně. Opatrně se vracíme k hloupárnám. „Jak maminka zemřela, začala jsem fetovat.“ Následoval děcák, útěky a život na ulici. „Jak jsem spala po venku, táta mě našel a poslal k prababičce na Slovensko. Zlomil mi mojí poslední jehlu, to vám byl zvláštní pocit,“ zamyslí se. Na Slovensku Janka potkala svého přítele. V osmnácti se ale vdala za Makedonce, který potřeboval občanství. „Dal mi za to padesát tisíc, potřebovala jsem peníze,“ vysvětluje mi.

Po návratu do Ústí se usídlili na předlické zahrádce. Ve stejné kolonii bydlí její otec. „A taky švagrová, od té bereme elektriku.“ Voda na zahrádce nebyla. „Vykopali jsme si studnu. Vodu na mytí a praní ohříváme. Peru na ruce, moc dobře to neumím, ale chci, aby děti chodily čistě.“ S pitnou vodou je to horší. „No, to musíme do studánky do lesa, hodinu tam a hodinu zpátky,“ povídá Janka a pochvaluje si, že jí v kanystrech voda vydrží i tři dny. Shánění dřeva je sice práce navíc, ale chatka se dá vytopit dobře.

Budoucnost žije

Jančiny naděje se upínají k sociálnímu bytu, který se pro ni snaží Člověk v tísni vyjednat. Zdá se, že je to na dobré cestě. „Stěhovat se možná budeme už v březnu,“ těší se. Mohla by tak mít větší štěstí než většina ostatních. „Sociálních bytů je tady zoufalý nedostatek,“ potvrzuje mi Radka Kunešová z Člověka v tísni.

Z představy, že možná bude žít v nově zrekonstruovaném bytovém domě, je Janka unešená. Celá sebou šije, když vypráví, že by mohla mít poprvé v životě automatickou pračku. Zahrádky se ale nevzdá. Osm set za roční pronájem snad s přítelem i v budoucnu do kupy dají. „Už kvůli psům a kočkám, ty si do bytu vzít nemůžu. Vždyť my máme zvířata radši než lidi.“

Když se ptám, co by si v životě nejvíc přála, mluví hlavně o dětech: „Chci, aby měly, co já neměla. Abych je někdy mohla vzít na výlet. Vím, že na to nemám peníze, ale chci se o to moc snažit.“ Myslí taky na přítele. „On by si moc chtěl najít práci, aby nás mohl živit. Snaží se. Pořád někam chodí, volá.“  Jestli je Rom, se většinou otevřeně ptají už po telefonu. Nějakým korektním oťukáváním se tu nikdo nezdržuje. Ti, kteří se nezeptají, mu jednoduše po příchodu řeknou – bohužel, zrovna jsme to místo obsadili. Stejnou zkušenost mi později popisuje paní Ilona a její muž. A později další a další lidé, se kterými v Předlicích mluvím. Kývnutím to stvrzují i teréňáci z Člověka v tísni, kteří u těch telefonátů často sedí, nebo o pracovních místech pro Romy sami jednají. V Předlicích jsou nezaměstnaní skoro všichni. To ale neznamená, že nepracují. Velká část z nich pracovat chce a pracuje. Načerno. Jiné šance nemají.

Reportáž vyšla na www.penize.cz a finmag.cz

Druhou část reportáže si můžete přečíst zde.

Služba Terénní sociální práce je realizována v rámci projektu "Kooperace pro ústecké Předlice", který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.