„Rozvážíme humanitární balíčky pod protidronovými sítěmi.“ Jak vypadá život našich ukrajinských kolegů a kolegyň

V období od ledna do července 2026 bylo v Ukrajině zabito 10 humanitárních pracovníků. Pravidelně dochází také k útokům na humanitární sklady a vozidla rozvážející pomoc. Mezi nejnovější případy patří zabití dvou pyrotechniků v Chersonské oblasti a zničení skladu v Kyjevské oblasti, v němž byly uloženy humanitární dodávky pro děti. Humanitární práce v Ukrajině znamená každodenní cesty do zasažených komunit, rozhovory s lidmi a práci v místech, kde je nejistota na denním pořádku.

„Válka se v posledních letech hodně změnila“

Abychom se dostali k našemu týmu v Záporoží, musíme jet po silnici kryté protidronovou sítí. Dělníci stojí na žebřících a napínají na místo nové úseky sítě. Útoky na Záporožskou oblast jsou v posledních měsících čím dál intenzivnější.

Serhij Popilnjucha, náš oblastní koordinátor pro Záporožskou a Doněckou oblast, má namířeno do Vilnjanska, kde se setká s Jurijem Hryhorovyčem. 87letému Jurijovi explodoval dron typu Šáhid pouhých 25 metrů od jeho domu a rozbil mu všechna okna. Pomohli jsme mu s jeho výměnou. Nyní Serhij kontroluje, zda byly všechny opravy řádně provedeny.

Serhij vystudoval management. Narodil se v Luhanské oblasti, kvůli válce se však musel několikrát přestěhovat. S humanitární činností má předchozí zkušenosti a do Člověka v tísni nastoupil v roce 2022.

„Válka se v posledních letech hodně změnila. Dřív jsme mohli zajíždět do oblastí vzdálených pouhých 5 až 10 kilometrů od linie dotyku, a přesto poskytovat pomoc relativně bezpečně, ale dnes je to kvůli FPV dronům téměř nemožné. Přesto však lidem nadále pomáháme prostřednictvím místních úřadů a našich partnerů.“

Serhij vzpomíná na chvíle, kdy měl opravdu strach. V roce 2023 prováděl měření v poškozeném domě v Záporožské oblasti, když nedaleko náhle došlo k výbuchu. S majitelkou domu a jejími dvěma dětmi se přitiskl ke zdi a čekal, až nebezpečí pomine.

„Pro lidi je snažší, když s nimi skutečně mluvíte“

Vzhledem k tomu, že obec Derhači v Charkovské oblasti leží na hranici s Ruskem, je vystavena neustálému ostřelování. V některých lokalitách platí povinná evakuace. Obyvatelé, kteří zde zůstávají, potřebují pomoc. Anastasija Stešova, jedna z našich programových vedoucích, v krytu organizuje registraci poukázek pro místní obyvatele.

Anastasija se k našemu týmu připojila v roce 2022. Na svůj první pracovní týden si dobře pamatuje. Tehdy měla velké starosti o svou rodinu, se kterou nebyla v kontaktu téměř dva týdny.

„Svjatohirsk, odkud pocházím, byl tehdy pod neustálým ostřelováním. A právě během registrace mi zavolala máma. Na náš dům dopadly tři granáty a bohužel z něj nic nezbylo. Tak jsem se dozvěděl, že jsou naši naživu! V tu chvíli jsem pochopila, že musím lidem pomáhat – povzbuzovat je a uklidňovat, i když jsem se snažila být klidná. Ale vzchopila jsem se a vrátila se k práci.“

Anastasija pracuje v zasažených obcích téměř každý den. Práce s lidmi, kteří jsou z neustálého ostřelování vyčerpaní, je někdy náročná. Anastasija se však snaží věnovat každému dostatek pozornosti.

„Snažíte se lidem nejen vysvětlit, v čem spočívá naše pomoc, ale také jim věnovat pozornost a podpořit je. Myslím, že pro lidi je snazší, když s nimi skutečně mluvíte, než když jim jen řeknete: ‚Tady máte poukázky, další prosím.‘ Když lidem věnujete trochu pozornosti, zlepší se jim nálada – jsou veselejší a poděkují vám.“

Anastasija žije nyní i s rodinou v Charkově. Rodný dům ve Svjatohirsku jí však velmi chybí a mrzí ji, že přišla o rodinné fotografie: shořely při požáru.

„To víra nám pomáhá vstát z postele a prožívat život každý den“

Alona Jemceva, naše programová koordinátorka pro Dněpropetrovskou oblast, registruje v Pavlohradu místní obyvatele, aby mohli získat poukázky. Toto město je významným humanitárním centrem, kam se přestěhovalo mnoho lidí ze zničených měst a vesnic. Registrace probíhá v nemocnici, tedy ve stejném zdravotnickém zařízení, kde Alona zahájila svou kariéru.

„Jsem vystudovaná veterinářka. Před začátkem celoplošné invaze jsem pracovala v okresní nemocnici jako vedoucí anti-epizootologického oddělení. Nikdy jsem ale netušila, že se mým posláním stane pomoc lidem v krizových situacích.“

Alona si bere příběh každého člověka k srdci a přiznává, že se pořád učí, jak se vyrovnat s emocionální zátěží, kterou s sebou rozhovory s lidmi přinášejí. Učí se udržovat si odstup od toho, co slyší, ale i tak je jí jasné, že na ni má práce stále jistý dopad.

Jedním z výsledků toho, jak vážně Alona svou práci bere, je skutečnost, že se na seznamu kontaktů v jejím telefonu ocitla Ljubov z Petropavlivky v Synelkovském okrese. Ljubov byla evakuována z Doněcké oblasti a přišla do distribučního centra v centru, aby si tu vyzvedla hygienickou sadu.

„Nebyla na seznamu, který jsme předem sestavili s místními úřady, ale pomoc opravdu potřebovala. Nakonec jsme jí balíček s potřebami samozřejmě dali. Zaujalo mě, že tato žena sice přišla o všechno, ale neztratila víru v lidi. Do Petropavlivky dorazila s holýma rukama. A hluboce ji dojalo, jak na její situaci reagovali místní obyvatelé – přinesli jí všechno, od nádobí až po nábytek.“

Ačkoli se humanitární práce často odehrává v nebezpečných oblastech, Alona říká, že necítí strach. Dokonce i během registrace v Pavlohradu museli naši pracovníci a místní obyvatelé kvůli hrozbě bombardování utíkat do krytu.

„Na tyto výzvy jsme vždy připraveni, protože chápeme, že se může stát cokoli – zničehonic, nečekaně,“ říká Alona.

Alona chce i nadále pomáhat lidem, a zároveň se těší na den, kdy Ukrajina už nebude humanitární pomoc tak naléhavě potřebovat.

„Toužím po míru, aby lidé mohli žít ve svých domovech a vídat své blízké. A sním o tom, že se sama budu moci vrátit domů, k našim. Chci, aby lidé věřili. To víra nám pomáhá vstát z postele a prožívat život každý den.“