Služba Bezpečný přístav ukázala možnosti i překážky podpory dospívajících bez stabilního zázemí

Od roku 2022 jsme pracovali s dětmi a mladými lidmi z Ukrajiny, kteří se v Česku ocitli bez doprovodu své nejbližší rodiny. V prvních měsících po začátku války se na nás obracelo velké množství dětí a dospívajících, kteří zde neměli stabilní zázemí ani spolehlivou dospělou osobu, na kterou by se mohli obrátit.

„Reagovali jsme tak na situaci zranitelných dětí bez doprovodu, které se nacházely v nepříznivých podmínkách“ vysvětluje vedoucí služby Bezpečný přístav Vlasta Sachrová. 

Pro tyto mladistvé neexistovalo mnoho vhodných možností, kde by mohli být bezpečně umístěni. Jednalo se přitom o zvlášť zranitelnou skupinu, která potřebovala sociální poradenství, psychosociální podporu, pomoc se školou, orientací v českém systému a v některých případech také dostupné bydlení.

Někteří měli zajištěné dočasné ubytování a práci, ale často za nejistých nebo neférových podmínek.

„Do kontaktu s naší pomocí se dostali obvykle až ve chvíli, kdy o práci nebo bydlení přišli. Právě proto bylo důležité mít službu, která dokázala nabídnout bezpečné zázemí dříve, než se mladý člověk ocitl v krizi,“ doplňuje Vlasta Sachrová.

Když nebylo kam jít

Na tuto situaci jsme reagovali v září roku 2023 vznikem programu Bezpečný přístav. Ten nabídl dospívajícím a mladým dospělým stabilní zázemí ve sdílených bytech a současně navazující podporu terénních pracovníků. Program fungoval v Karlových Varech, Plzni a Praze a postupně jím prošlo více než 70 mladých lidí.

Program se ukázal jako velmi přínosná a užitečná forma podpory, a to i přesto, že jeho provoz musel být z finančních důvodů ke konci května 2026 ukončen. Potvrdilo se, že tento typ služby funguje a dokáže mladým lidem pomoci stabilizovat jejich situaci. Díky bezpečnému bydlení se mohli lépe soustředit na řešení školy, práce, zdravotního stavu, úředních záležitostí i plánování dalších kroků v životě.

Během ukončování programu se podařilo pro děti a mladé lidi najít návazná řešení. Část z nich přešla do služeb podobného charakteru, jaké měl Bezpečný přístav. Další se podařilo podpořit při přechodu do nájemního bydlení, které si dokážou udržet, protože někteří z nich už dosáhli plnoletosti, pracují a zvládnou nést odpovědnost za samostatné bydlení. Jejich příběh tak pokračuje dál. I nadále jim zůstáváme nápomocní, například při řešení praktických záležitostí, orientaci v systému nebo plánování dalších kroků, už ale bez zajištění samotného bydlení.

I po ukončení programu pro nás zůstává téma podpory dospívajících a mladých dospělých bez dostatečného zázemí důležité. Problémy těchto mladých lidí neskončily dosažením plnoletosti. Naopak právě přechod do dospělosti patří k nejnáročnějším obdobím. Pokud nemají rodinné zázemí, stabilní bydlení a někoho, kdo jim pomůže se zorientovat, zůstávají i nadále velmi zranitelní.

Co se v praxi osvědčilo

Zkušenost z Bezpečného přístavu zároveň ukázala, že podobná služba nemůže fungovat bez stabilního a předvídatelného financování, ani bez bytů, které jsou dostupné po delší dobu. Nemusí jít o desetiletí, ale alespoň o několik let, během nichž se mladí lidé mohou stabilizovat a usadit. Právě dlouhodobost je v tomto případě zásadní.

Tato zkušenost je přenositelná i do prostředí podpory českých dětí a mladých lidí, kteří se ocitají bez dostatečného rodinného zázemí nebo potřebují provázení při přechodu do samostatného života. V praxi se ukázalo, že kombinace bydlení v malých skupinách a intenzivní sociální podpory může být u dospívajících od 16 let velmi účinnou alternativou k umístění do ústavní péče, pěstounské péče nebo služeb s nepřetržitým dohledem.

Aby však tento typ služby dobře fungoval, nestačí zajistit pouze samotné bydlení. Klíčová je průběžná práce se společným soužitím, jasně nastavená pravidla a budování silného a bezpečného vztahu s pracovníky. Důležitá je také podpora vztahů s rodinou tam, kde je to možné a vhodné, práce se vztahy mezi klienty a pravidelná podpora ze strany sociálních pracovníků i dalších odborníků, například právníka nebo psychologa.

Intenzita sociální práce se přitom musí odvíjet od míry samostatnosti, vyspělosti a aktuálních potřeb konkrétního mladého člověka. Právě tato kombinace vytváří prostředí, které mladým lidem umožňuje postupně přebírat odpovědnost za vlastní život, aniž by byli předčasně ponecháni bez opory.

„Zároveň se ukázalo, že tento typ služby není vhodný pro všechny,“ upřesňuje Sachrová. „Klienti by neměli být v takové míře zranitelní, aby potřebovali celodenní nebo velmi intenzivní podporu. To se týká například lidí s vážnějšími psychiatrickými obtížemi, výrazným zdravotním znevýhodněním nebo jinými potřebami, které vyžadují mnohem intenzivnější péči během celého dne. Pro takové situace je potřeba jiný typ služby s vyšší mírou odborné a personální podpory.“

Program ukázal také širší systémový problém. Bezpečné a dostupné bydlení pro dospívající a mladé dospělé, kteří nemají dostatečné rodinné zázemí, v Česku chybí. Státní systém nabízí především krizové varianty nebo pobytové služby, jejichž kapacity jsou omezené. Možnost ubytování navíc bývá často časově limitovaná, například na jeden rok, což je pro velkou část mladých lidí nedostatečné.

Takto krátká doba jim obvykle neumožní stabilizovat se, dokončit důležité kroky ve vzdělávání, práci nebo osobním životě a bezpečně přejít do samostatného bydlení. Neziskové organizace pak nedokážou potřeby této skupiny pokrýt samy.

Bezpečný přístav tak přinesl důležitou praktickou zkušenost i pro další uvažování o podpoře dospívajících a mladých dospělých bez stabilního zázemí.

Ukázal, že kombinace bydlení, sociální podpory a práce se společným soužitím může u dospívajících a mladých dospělých výrazně snížit riziko dalšího ohrožení, například vykořisťování, nedokončení školy nebo propadu do bezdomovectví. Zároveň ale potvrdil, že taková pomoc musí být dlouhodobě ukotvená. Bez stabilního financování a dostupných bytů není možné mladým lidem garantovat bezpečné prostředí, které skutečně potřebují.

Překážky a systémové limity

„Naráželi jsme také na řadu legislativních a systémových překážek. Jednou z nejvýznamnějších byla omezená možnost nezletilých mladých lidí samostatně řešit svou sociální a finanční situaci. Nezletilí, kteří se osamostatňují a nejsou v každodenní péči své biologické rodiny, mají jen velmi omezené možnosti samostatně žádat o sociální dávky. U dětí uprchlíků z Ukrajiny bez doprovodu byla situace v některých případech jednodušší, zejména při žádosti o humanitární dávku prostřednictvím pracovníků OSPOD,“ popisuje vedoucí služby jednu z největších výzev.

Pokud by se však jednalo o české občany, byli by při žádosti o tzv. superdávku zpravidla nadále posuzováni společně se svou biologickou rodinou, přestože s ní často reálně nesdílejí domácnost ani finanční zázemí. U mimořádné okamžité pomoci pak nezletilí narážejí na to, že sice mohou být oprávněnými osobami, ale v řízení zpravidla nemohou jednat zcela samostatně a potřebují zástupce.

Složitá byla dle metodičky také otázka právní subjektivity nezletilých. „V praxi sice platí, že řadu záležitostí a právních úkonů mohou mladí lidé činit samostatně podle své rozumové a volní vyspělosti, hranice této samostatnosti však není vždy jednoznačná. To komplikuje řešení běžných situací, například při jednání s úřady, založení bankovního účtu, uzavírání smluv, zajišťování bydlení nebo nastavování návazné podpory.“

Dalším limitem byla rozdílnost přístupů jednotlivých OSPOD při práci s dětmi cizinci bez doprovodu. „I velmi podobné případy byly v praxi řešeny odlišně, a pro klienty i naši práci proto nebylo předvídatelné, jak bude proces dále probíhat. Nebylo vždy jasné, zda bude dítě vůbec vyhodnoceno jako dítě bez doprovodu,“ doplňuje. Částečně tento problém vyřešila až nová metodika MPSV.

Další překážkou bylo samotné vymezení vhodné registrované služby. Jako nejbližší model se může jevit dům na půl cesty, protože kombinuje bydlení s podporou při osamostatňování. V praxi však naráží na to, že definice této služby je nastavena především pro mladé lidi odcházející z institucionální péče. Ne vždy proto odpovídá situaci dospívajících, kteří institucionální péčí neprošli, ale přesto nemají bezpečné rodinné zázemí a potřebují podobný typ podpory.

Azylový dům naopak představuje spíše hromadnější formu bydlení a není vždy vhodný pro mladé lidi, kteří potřebují menší, stabilnější a více individualizované prostředí. I zde navíc narážíme na věková a časová omezení. Ta mohou být pro mladé lidi, kteří se teprve stabilizují, dokončují vzdělání, začínají pracovat a učí se samostatně fungovat, příliš krátká.

„Praxe ukázala, že i v současném systému lze hledat řešení, pokud existuje vůle ke spolupráci a jednotlivé instituce jsou ochotné hledat individuální cesty. Zároveň se ale potvrdilo, že by bylo vhodné tento typ služby lépe ukotvit i legislativně,“ shrnuje Sachrová. 

Systém by měl počítat s dospívajícími a mladými dospělými, kteří nejsou v institucionální péči, ale zároveň nemají funkční rodinné zázemí a potřebují bezpečné bydlení, sociální podporu a čas na postupné osamostatnění.