Druhá šance pro Martina

Známe ho už asi tři roky. Do našeho nízkoprahového klubu zajde tak jednou týdně. Rád si přijde popovídat, zahrát si nějaké hry, nebo se zúčastní dílen, které pro děti pořádáme. Martin je vtipálek, kterého baví rozruch. Jenže takový jakého ho známe dnes nebýval vždycky. Martin trpí poruchou pozornosti spojenou s hyperaktivitou, na kterou musí užívat léky. Před dvěma lety míval Martin v klubu hysterické záchvaty, chodil nás jen zlobit, otravovat se svojí partičkou a měl z toho srandu. Pravidelně byl strůjcem tak závažných průšvihů, že kvůli nim dostával zákaz chodit do klubu.

Každý rok se na počátku léta mezi dětmi stane tématem číslo jedna tábor, který pořádáme. Všichni se začnou předhánět ve „vzornosti“, aby byli právě oni mezi těmi vyvolenými, kteří na něj pojedou. I Martin samozřejmě chtěl jet. Pro všechny, kteří ho zažili na táboře loňské léto, bylo ale nepředstavitelné, aby znovu jel. Nakonec jsme po dlouhých konzultacích rozhodli dát mu další šanci. Ujasnili jsme si s ním přesná pravidla a jelo se. Po pár přešlapech, které jsme si vysvětlili, se Martin začal snažit. Rád se účastnil her, byl týmovým hráčem, chodil spát bez odmlouvání a dokonce byl nejvíce oblíbený mezi holkami. Pro mě se stal jednoznačně největším pozitivním překvapením tábora. Říkala jsem si: „Co se s ním stalo?“ Asi souběh různých okolností. Možná trochu dospěl, možná mu pomohl pravidelný táborový program, ale určitě ho také motivovala důvěra, kterou jsme do něj vložili a na tábor ho vzali. Jednoznačně mu také prospělo, že alespoň na týden opustil prostředí, ve kterém od mala žil. Najednou se v něm objevil malý kluk, který nepotřebuje brát prášky, ale potřebuje mít čas jen pro sebe. Kluk, který si chce hrát a prahne po tom, aby si s ním někdo povídal. Je potřeba dávat druhé šance.