Každá zeď se dá zbourat

...každá zeď se dá zbourat...

... a to platí i v případě pokud Vás potká to,co potkalo i mě,že Vás život tzv. " totálně zazdí " a nebudete vědět kudy kam. Ano,každá zeď se dá zbourat,aby jste přes její sutiny opět začali vnímat světlo života,když do této doby jste byli uvrženi do životních temnot. A to jste teď momentálně ve věku,situaci,sociálním postavení,apod.,že si nic nepřipouštíte a máte pocit a dojem,že Vás něco obdobného,co budu vkládat do následujích řádků,nemůže potkat...ani náhodou...co ? ...mě ? ... to nikdy... Kdyby mně někdo říkal před 10-ti...15-ti...20-ti lety...o čtvrt století zpátky,že mě bude potkávat,to co mě potkávalo do teď,tak mu nebudu věřit. Stejně tak tomu nebudete věřit pravděpodobně,ani Vy,čtenáři tohoto článku,jelikož zde platí dvojnásob....kdo to nezažil,ten tomu neuvěří....a život se obrátí a otočí během okamžiku,nečekaně,je to jako blesk z čistého nebe.

Není vůbec důležité moje jméno,kolik mi je let,odkud jsem,ani další moje osobní indície,a není důležité,aby jste přesně a do detailů věděli co jsem zažil,jelikož nás takových s podobným osudem je celá řada...denně je potkáváte na ulici,v obchodech,v dopravních prostředcích,apod....a vůbec si to neuvědomujete,že to jsou bývalí a hlavně vyléčení pacienti...nejdůležitější na všem je to,aby se všeobecně vědělo,jednak kdo mě zpátky nastartoval do života-naučil chtít žít a také,a v neposlední řadě,kdo mi pomohl a pomáhá i nadále při návratu a zařazení se zpátky do běžného života-zbavit se cejchu "asociál".

Byl jsem hospitalizovaný 8 měsíců,přesně to bylo dlouhých 224 dnů,v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech,kde jsem se léčil ze svých psychických onemocnění.Léčba byla jednak zdlouhavá,což si je možné domyslet z uvedené délky pobytu,ale hlavně to nebyla vůbec jednoduchá cesta,jelikož během hospitalizace,v době,kdy si většina z nás si přeje "...šťastný a veselý Nový rok..." ,tak přesně 01.ledna 2015 ještě mojí situaci "vylepšila" moje rodina a mojí nejbližší...zřekli se mě,opustili mě,odvrátili se ode mně,zavrhli mě,již neměli tu trpělivost se mnou...a tak se ze mně stal totální a absolutní asociál postavený na okraj společnosti...neměl jsem domov,přišel jsem o bydlení,neměl jsem své osobní,ani movité věci a v neposlední řadě jsem už neměl,ani nikoho na koho bych se mohl obrátit,s kým bych se mohl poradit,komu bych se mohl svěřit...jednoduše jsem byl uvržen do SAMOTY,v které jsem zůstal úplně SÁM.

...před nikým se neponižuj,nad nikým se nepovyšuj...

Příčiny této nelichotivé situace musíme hledat v minulosti,kdy psychické a duševní nemoci patří do skupiny tabu,kdy se tomuto tématu radši vyhýbáme,než abychom o něm otevřeně hovořili. V tomto případě platí základní dva aspekty,které pramení z neinformovanosti,a sice tím,že o problému nechceme hovořit a místo toho radši našlapujema,aby nezapraskala větvička,a nebo nezašustilo listí...tak tím více,či méně nevědomky dáváme nemocnému najevo,že se ho spíše štítíme...jako by byl dotyčný HIV+...apod. A druhá věc je ta,že pro tento případ platí dvojnásob ...mít trpělivost s nemocným... Na zlomenou končetinu máme RTG snímek,na srdeční onemocnění existuje EKG,ale na zlomenou duši žádný důkaz neexistuje,je to pouze o trpělivosti a důvěře...jinak by se nemohlo stávat to s čím se běžně setkáváme,a sice s pochybnostmi,které ústí,až v křivé nařčení ze simulanství,což vyvolává emotivní pocity o ponížení.

...cesta ze dna...

...ta skutečná cesta ze dna se pro mě začala psát v době ,kdy jsem opustil brány nemocnice,ale kdy jsem si ještě neuvědomoval,že jsem v situaci,v souvislosti s délkou mé hospitalizace,kterou bez patřičné pomoci nejsem schopem SÁM zvládnout. To,že jsem kontaktoval společnost ČLOVĚK V TÍSNI (dále budu v textu používat zkratku ČvT),tak nebylo pro mě vůbec jednoduché,musel jsem překonat v sobě prvopočáteční stud a také nezkušenost,jelikož nikdy v životě jsem o pomoc do té doby nikde a nikoho nežádal.Jsem člověk,který má ve svém životě již odpracováno více,jak 32 let a celou tu dobu jsem to byl já,kdo pomáhal,řídil,radil ostatním,kdo řešil neřešitelné situace lidiček ze svého okolí. Byl jsem ten,kdo po celou dobu patřil k těm,kteří jsou označováni dominantními, a jak se někdy říká...nic nebylo pro mě problém...ale teď jsem najednou v situaci,kdy váhám zda si mám opsat telefonický kontakt na ČvT,zda mám vůbec zavolat,kdy si říkám,že přeci nebudu někoho zatěžovat se svými problémy,a že to tzv. " nějak zvládnu,a že to dám " . Ne,teď už vím,že bych to nezvládnul bez pomoci ČvT,a navíc i teď už vím,že kdybych pokračoval v tom,že to zvládnu sám,tak bych nadělal víc škody než užitku. Uvědomil jsem si totiž,že mezi hospitalizací a běžným životem je tak tenká hrana,tak tenký led,na kterém se pohybuji,že riskuji nejenom svůj zdravotní stav,ale hazarduji i s výsledky práce a úsilí všech lékařů a příslušného zdravotnického personálu Psychiatrické nemocnice v Dobřanech,kteří vynaložili takového úsilí a času,aby mě vyléčili. A to by nebylo vůči nim vůbec seriózní a korektní,kdybych svojí liknavostí dopustil to,že bych se po určité době vrátil tam,odkud jsem přišel. Takže si uvědomuji i to,že ČvT pomohl,a nadále pomáhá,jednak přímo mně,ale i nepřímo všem lékařům,kteří mě léčili.

Už můj první kontakt na ČvT byl takový,který odpovídal mé tehdejší situaci,a sice že jsem standartně netelefonoval,ale vzhledem k nepříznivé situaci jsem měl možnost už pouze odeslat tzv. SOS-ku. Obratem mi bylo pracovnicí ČvT voláno zpět a já pomalu se začal svěřovat se svojí situací. Bezprostředně po prvotním telefonátu následovalo úvodní osobní setkání,kdy jsem ČvT podrobně ,a hlavně pravdivě, seznámil se svojí situací,v které se nacházím,a že toho na začátek nebylo málo,co bylo nutné začít rozplétat,krok po kroku,den po dni,to můžete v následujících odrážkách posoudit sami :

-po tak dlouhé hospitalizaci,kdy jsem byl vyčleněn z normálního a běžného života,mi právě běžné věci připadaly nepochopitelné...zapomněl jsem,jak se v marketu vyndává koš na nákup,nechápal jsem proč zastavují auta u přechodu,když jsem chtěl přejít na druhou stranu,měl jsem problém si spočítat vracené peníze prodavačkou v obchodě,apod.
-přistihnul jsem se,že jsem za tu dobu začal tzv. " zahnívat " inteligenčně,jelikož jsem přestával rozumět,některým terminologiím při konverzaci,což způsobovalo,že jsem se přestal zúčastňovat hovoru,a nebo setkání s okolím vůbec
-věděl jsem v globále co mám a musím vše si vyřídit a zařídit,ale nedokázal jsem to zvládnout a dotáhnout detailně do konce
-nedokázal jsem posoudit co má prioritu ve vyřizování na úřadech a u ambulantních lékařů
-všeobecně trpím fóbií z cizích lidí a osob,což se nejvíce projevuje při návštěvách na úřadech,takže jsem měl tendenci jednání oddalovat,a nebo je vůbec rušit
-nezvládám jednání a vystupování,některých úředníků,kdy jsem se setkal dokonce i s náznaky simulanstvím vůči mé osobě
-nepochopení a malou trpělivostí se mnou,některých pracovníků na úřadech
-neměl jsem možnost se radit,a nebo už jenom to,si popovídat a debatovat o problémech
-měl jsem problémy s vyplňováním úředních formulářů
-měl jsem tendence problémy neřešit a nedotahovat do konce,spíše z nich chaoticky přeskakovat
-v neposlední řadě mi chyběla motivační stránka,a sice ve smyslu,že jsem nedokázal posoudit co dělám dobře a co dělám špatně,a také racionální pochopení mých názorů s patřičným rozborem a pohledem na ně
-při snaze vyřešit nějaký problém,tak se stává,že se objeví jiná,ale související věc,což se musí operativně řešit

Toto vše bylo tématem našeho prvního setkání s ČvT,kdy se,ale nesmí zapomenout na jednu nejdůležitější věc. Je třeba si uvědomit,že předpokladem k úspěchu a k vyřešení problémů je to,že ten,kdo žádá o pomoc musí opravdu a upřímně chtít,mít zájem a tuto pomoc i se jí naučit přijímat. Je třeba si také v této souvislosti uvědomit,že ČvT není spasitelem,který má zázračnou moc,kouzelnou hůlku,a nebo zázračnou pilulku,ale ČvT pomůže díky svým zkušenostem,ať už se jedná o životní,a nebo odborné,přístupem,pochopení,lidskosti apod. A i toto bylo jedním s témat na našem prvním společném setkání s ČvT...v běžném životě se tomu říká...nastavit si mantinely...a přiznávám, cítil jsem se trapně,styděl jsem se SÁM před sebou,jako žebrák,který o něco prosí,protože celý život jsem v této situaci nebyl,nezažil jsem to,nikdy v životě jsem o nic nežádal,o podporu,dávky,hmotné nouze,příspěvky,charitativní pomoc,vždy jsem se dokázal postarat o sebe a na vše si vydělat poctivou prací,ale tyto předsuky musí pryč,od nich je nutné se odprostit...je to těžké,ale je to nepsanou podmínkou úspěchu spolupráce s ČvT,je to podmínkou toho,že se opět z toho dna člověk začne pomalinku škrábat směrem nahoru

A tak se najednou stalo to,že to co jsem do té doby viděl temně,tak začalo světlat a z problémů,které byly šedé,tak nabraly odstínu bílé. Postupem času jsem začal získavat jistotu při rozhodování,kdy vše jsem konzultoval společně s ČvT. Nejdříve mi bylo ukazováno co je v mém případě prioritní,a co mám ještě odložit a zatím se tím nezabývat.Velice si vážím toho,že mi byla poskytnuta možnost doprovodu ČvT na úřadech a při úředních jednáních,kdy už jenom jejich přítomností jsem začal získávat postupně pocit jistoty a bezpečí. Tato nabídka trvá i nadále, a vždy společně s ČvT konzultujeme náročnost plánovaného úředního výkonu,je to vždy individuální. Společně konzultujeme a plánujeme i další vyřizování a zařizování úkonů,takový výhledový plán a záměr,ale vždy ve smyslu racionálním,s ohledem na důležitost a prioritu.ČvT mě učí tomu,abych postupně získaval samostatnost,o kterou jsem přišel.V hledáčku ČvT nejsem jenom pouze co se týká legislativních problémů,ale zajímá se i o to,jak to zvládám ekonomicky,zda umím hospodařit s penězi z dávek,zda mám uhrazené bydlení,jelikož střecha nad hlavou je základ,zda chodím pravidelně na kontroly k lékaři,zda beru pravidelně předepsané léky,v jakém stadiu jednání je moje žádost o invalidní důchod,zda s tím nepotřebuji ještě nějak pomoct,jak se cítím zdravotně.ČvT přistupuje ke mně a mým problémům naprosto vážně,citlivě,s maximální trpělivostí a pochopením. Já vím za sebe,že mám k ČvT vytvořenou maximální důvěru,čehož si velice u sebe vážím a cením,jelikož moc lidem nedůvěřuji a nepouštím si je k sobě a spíše se lidí straním(radši). Vím,že se mohu na ČvT kdykoliv obrátit,už jenom,kdybych potřeboval pouhou konzultaci,nebo poradit s rozhodnutím. Vzájemně jsme s ČvT v pravidelném kontaktu,a to cca v týdenních intervalech,buď telefonickém,a nebo v rámci osobního setkání...nedovedete si představit,jak mě potěší když vím,že tady je někdo koho zajímám a zeptá se mě třeba jenom,jak se mám a jak se mi daří...a to je ta podstata a zjištění toho úvodního,že opravdu každá zeď se dá zbourat...

...DĚKUJI VÁM ZA VŠECHNO CO JSTE PRO MĚ UDĚLALI...

...toto chci ještě napsat na závěr svého článku,který asi bude patřit mezi nestandartní a atypické články na IT stránkách ČvT,na závěr článku jehož obsah je pravdivý a autentický,ze života,na závěr článku,ke kterému neodmyslitelně patří i přiložené obrazy,které vyjadřují emočně obsah článku,a na závěr článku,ke kterému také neodmyslitelně patří konkrétní poděkování všem těm,kteří mě zachránili,těm,kteří mě znovu naučili chtít žít a vážit si svého života a těm,kteří mi pomohli a pomáhají se zařadit zpátky do běžného života a vážit si poskytnuté šance...

Zvláštní poděkování tedy patří :
1.) Mgr.Tereza Králová-Člověk v tísni-Domažlicko
2.) Olga Džulajová-Člověk v tísni-Domažlicko
3.) Diecézní charita-SOS-Domažlice
4.) Farní charita-Staňkov: f.Pelowski a paní Petrašovská
5.) Mudr.Petra Chmelařová-primařka odd. 27-Psychiatriská nemocnice Dobřany
6.) Odd.ARO-FN Lochotín-Plzeň:službu konající ve dnech 15.09.-18.09.2014
7.) Osádka vozidla RZS(155) : službu konající dne 15.09.2014