Aktivistkou proti své vůli: Příběh slečny, které změnila život jedna kniha

Aktivistkou proti své vůli: Příběh slečny, které změnila život jedna kniha

Publikováno: 16. 11. 2021 Doba čtení: 5 minut

Do svých 22 let žila Larisa Calic celkem normální život. Sice v nenormálním Podněstří -- tento státní útvar neexistuje, protože jej nikdo neuznává, ale se zcela běžnými problémy. Potom jí kamarád, který narukoval do podněsterské armády, pověděl o podmínkách, které v armádě panují. Larisa vyzpovídala 11 dalších rekrutů a když kniha – nebo spíše útlá knížka – vyšla, její život se změnil k nepoznání.

V září roku 2021 Larisa opět navštívila Česko, aby v pražské Galerii Langhans – „druhém domově“ Člověka v tísni - povyprávěla svůj příběh českému publiku. Níže přinášíme přepis jejího vystoupení. 

Když se [v Podněstří] pořádají vojenská cvičení, je to pouhé zdání. Ve skutečnosti se tam nic necvičí a nic neděje. Kluci byli následně frustrovaní, že tam celou dobu ztrácejí čas. Chtěla jsem pomoci těm lidem, těm klukům, vyprávět svoje příběhy, jelikož v Podněstří nemáme nezávislá média, tito lidé nemají možnost se podělit o svoje příběhy veřejně.

Sepsala jsem tak 12 příběhů, které za pomoci Člověka v Tísni následně dostaly podobu knihy. A tato kniha dala důvod Podněsterské státní bezpečnosti, aby se o mě začali zajímat a zahájili proti mně trestní stíhání. Tyto rozhovory byly v knize uvedeny anonymně, takže respondenti nepociťovali tlak ze strany státní bezpečnosti, s výjimkou jednoho, který byl pozván na schůzku se zástupci státní bezpečnosti, ale i pro něj vše dopadlo bez dalších následků.

 Nuda a šeď? Vojenské tajemství!

Když jsem ty příběhy sepisovala, volila jsem slova tak, abych nikomu nezpůsobila další problémy. Neměla jsem za cíl něco podstatného v Podněstří změnit, ale spíše poskytnout nový pohled či více posvítit na tento problém. Zjistila jsem ale, že ten systém je příliš zkorumpovaný a možná jsem k tomu i přistupovala trochu naivně za těchto podmínek, protože jsem nepočítala s takovou negativní reakcí ze strany státu.

V únoru roku 2020, když jsem se vracela domů v Kišiněvu, jsem opakovaně viděla auto s Podněsterskou SPZ, které se nacházelo v blízkosti mého bydliště. Tak jsem získala dojem, že to může být nebezpečné, že se tam to auto nachází kvůli mně.

V této knize nejsou zveřejněná žádná vojenská či státní tajemství, nebo cokoliv co by ohrozilo bezpečnost státu a armády, nebyly tam informace o umístění vojenských jednotek a podobně. Byly to pouze příběhy obyčejných lidí, mezi nimiž byli i takoví, čí zdravotní stav je vylučoval z plnohodnotné vojenské služby. Anebo tam byli i takoví, kteří přišli o rok života, které mohli strávit studiem či jinak smysluplně. Tací lidé ztratili rok života a vrátili se do společnosti dezorientovaní, ztraceni, s řadou nemocí a se silným nutkáním odjet ze země, což celkově pouze posiluje i tak vysokou migrační tendenci v Podněstří. 

Auto s podněsterskou SPZ

Když knih byla vydaná, uspořádali jsme prezentace této knihy ve třech městech. Prezentace proběhly klidně, byli tam pravděpodobně přítomni příslušníci státní bezpečnosti, ale nijak nezasáhli, nic jsme nezaznamenali. Ale měsíc po prezentacích, když už jsem bydlela v Kišiněvu, tak mi volali z Podněstří, jestli bych byla ochotná do Podněstří přijet a dostavit se na schůzku, abychom se mohli pobavit o té mé knize. Tehdy jsem pochopila, že ta situace už je nejistá, není pro mě úplně bezpečná.

Dostala [jsem] dopis z vojenské prokuratury v Podněstří, že je proti mně zahájeno trestní stíhání dle paragrafu o extremismu. Dle tohoto paragrafu mi hrozí 3-5 let vězení.
 

Mí blízcí též dostávali pozvání na schůzku, aby si popovídali o mojí knize, ale například maminka nesouhlasila, na schůzku nešla. Pro mé blízké to dopadlo dobře, naštěstí, zřejmě státní bezpečnost byla dostatečně humánní, aby nešli po mojí rodině, když stíhají mě.

V únoru roku 2020, když jsem se vracela domů v Kišiněvu, jsem opakovaně viděla auto s Podněsterskou SPZ, které se nacházelo v blízkosti mého bydliště. Tak jsem získala dojem, že to může být nebezpečné, že se tam to auto nachází kvůli mně. Poté jsem již s pomocí Člověka v Tísni odjela z Moldavska, a od té doby přebývám na Ukrajině. 

Tři až pět let natvrdo

Spolu s mým právníkem, Stěpanem Popovským, jsme podnikali nějaké kroky ohledně mého trestního stíhání. Psali jsme otevřené dopisy na Ruské úřady, jelikož Rusko je garantem dodržování práv v Podněstří, ale nemělo to žádný výsledek. Odpovědi z úřadů byly v duchu, že si to máme vyřešit sami.

Až po třech měsících, což je poměrně dlouhá doba, jsem dostala dopis z vojenské prokuratury v Podněstří, že je proti mně zahájeno trestní stíhání dle paragrafu o extremismu. Dle tohoto paragrafu mi hrozí 3-5 let vězení. Extremismus hlavně předpokládá nějaké násilné pokusy o změnu, které jsem samozřejmě nepodnikala ani to nebylo cílem mé knihy. Tento paragraf slouží jako záminka k tomu, aby lidi jako jsem já, kteří jsou aktivní ve veřejném prostoru, dokázal stát vytlačit ze země a už se nevrátili. Což se jim v mém případě podařilo. 

----------------------

Reakce z publika: Menší technická poznámka: když Larisa bydlela v Kišiněvu a viděla auto s Podněsterskou SPZ, tak měla obavy o svoji bezpečnost, bála se, že by ji mohli nuceně odvézt zpět do Podněstří. Tyto obavy nejsou bez příčin, jelikož bylo již několik případů, kdy „nepřátelé“ Podněsterského režimu byly vyvezeni z Moldavska do Podněstří, i za neoficiální pomoci Moldavských silových služeb.

Druhá poznámka, asi dva měsíce na to, co vyšla Larisina kniha v jedné z vojenských částí byl zabit jeden voják, a ke konci roku už byly oběti dvě. Ale nebylo to nijak zveřejněno nebo řešeno, bylo to zameteno pod koberec. I když na Podněsterských sociálních médiích se hodně psalo o Larisině knize, že je škoda, že se o tom, co se děje v Podněsterské armádě víc nepíše.

Otázka z publika: Jak snadno či nesnadno bylo dostat výpovědi těch mladých lidí, co strávili ten rok na vojně? Měli nějaké obavy o vlastní bezpečnost, jestli mluvili otevřeně nebo jim to trochu trvalo – jak probíhal celý ten proces rozhovorů?

Odpověď L.C.: Bylo to poměrně snadné, v Podněstří je poměrně dost mladých mužů, kteří prošli touto zkušeností vojenské služby. Začala jsem se svými známými a pak se to rozneslo k jejím známým. Sehnat respondenty nebyl velký problém, za podmínky anonymity bylo mnoho lidí připraveno mluvit o svých zkušenostech otevřeně.

Otázka: Vím, že to trestní stíhání za extremismus bylo prvním případem takového stíhání v Podněstří. Nebudu se ptát na tvé pocity, když ses o tom dozvěděla, ale spíše na reakci Podněsterské společnosti na tuto situaci?

Odpověď L.C.: Ano, cítila jsem velkou podporu, obzvláště v Moldavsku. Ale dostávala jsem -- a i dodnes dostávám -- zprávy podpory z Podněstří. Ale největší radost, což je myšleno ironicky, jsem měla, když bývalý prezident Podněstří, Jevgenij Ševčuk, si mě přidal na Facebooku a vyjádřil mi „podporu“. To bylo opravdu úžasné… 

Autor: PIN

Související články