Cena za statečnost pro Severyna Romaniva

Co bylo hlavním impulzem vaší spolupráce s nadací Člověk v tísni?

Potřeboval jsem splnit svoji občanskou povinnost, optimálně jako součást nějaké efektivní organizace. A Člověk v tísni zrovna organizoval zdravotnickou misi a potřeboval lékaře. Takže jsme se tehdy prostě našli. Je potřeba říci, že ten tým byl naprosto skvělý. Naše spolupráce pokračovala další misí na podzim 2014, která mapovala zajištění východoukrajinských přifrontových nemocnic zdravotnickým materiálem a léky.

Jaké to bylo během bojů na Majdanu v Kyjevě?

Rozhodnutí o odletu do Kyjeva padlo 20. února 2014, v den největšího masakru protestujících na Majdanu. Během osmi hodin byl pořízen potřebný zdravotnický materiál, taktickou výstroj nám zapůjčila armáda České republiky a následující den již byli členové mise v Kyjevě. Byl to den, kdy veškeré to zlo v podobě vládní garnitury a jejích krvavých jednotek zmizelo z města jako pára nad hrncem.

Majdan se svým stanovým středem a s perimetrem v podobě barikád se spáleništěm pneumatik, krev na chodnících, nepřítomné pohledy protestujících s posttraumatickými stresovými poruchami – to byl hodně silný zážitek. Původně měl být náplní naší práce anesteziologicko–intenzivistický servis v Mychajlovském klášteře na okraji Majdanu, kde byl zřízen plnohodnotný špitál s operačními sály. Změna situace vyžádala ambulantní chirurgickou a interní péči. Z terénu přicházelo velké množství raněných, kteří v obavách z represí nevyhledali ústavní lékařskou péči. Po několika dnech česká vláda přišla s programem MEDEVAC, takže velké úsilí bylo věnováno třídění raněných pro tento program. Mise trvala čtrnáct dní.

Jste povahou spíše dobrodruh, který v životě vyhledává adrenalinové zážitky, nebo byste se spíše označil za filantropa?

Já nejsem dobrodruh, moje angažmá v této misi si prostě vyžádal život. Filantropie mě naplňuje, to je důvod, proč již dvanáct let spolufinancuji na edici fundamentálních monografií o ukrajinském umění. Takto je každý rok plně soukromým nákladem vydávána jedna asi třísetstránková monografie. Se svou sestrou každoročně spolufinancuju cenu pro nejlepšího studenta gymnázia ve Lvově, jež nese jméno našeho otce. No a dnes je to zdravotnická pomoc ukrajinským vojákům ve válce.

Jak se zpětně díváte na události na Majdanu?

Majdan pro mě byl ukázkou obrovské sebeorganizace a sebeobětování, projevem velké kvalitativní změny ukrajinské občanské společnosti.

Mělo vliv na vaši kyjevskou misi místo vašeho narození? Připomínám, že pocházíte z ukrajinského Lvova.

Já jsem Ukrajinec, což v této souvislosti asi vysvětluje všechno.

Jaké cesty osudu vás před lety přivedly do Prahy?

Vlivem osudu se koncem osmdesátých let moje matka ocitla v Československu. Nabídla mi možnost studovat medicínu na Univerzitě Karlově. A tak jsem v roce 1989 tuto nabídku využil a dostal jsem se na studium na 1. LF UK.

Co vás vedlo ke studiu medicíny, konkrétně ke kardiologii a intenzivní medicíně?

Původně jsem chtěl být etnograf. Studovat medicínu jsem šel proto, že mě moje matka, která je také lékařka, lišácky přesvědčila, že etnografie může být mým druhým vzděláním. Přechytračila mě a já jsem tomu dodnes rád.

Po škole jsem začínal na interně. Záhy jsem však pochopil, že tou svojí rozvláčností mě „královna medicíny“ záhy dovede k šílenství. Následná práce na koronární jednotce mně učarovala a odtud vztah k mé specializaci.

Od své promoce stále – sedmnáct let – pracujete ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Nikdy jste neměl potřebu změnit pracovní prostředí? Případně co vnímáte jako největší problém lékařů–zaměstnanců?

Pracovní prostředí, byť v rámci jedné nemocnice, jsem změnil dvakrát (4. interní klinika, kardiochirurgická klinika a nakonec Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny). Další zkušenosti mám z vedlejších zaměstnání u záchranné služby a v kardiologické ambulanci. Moje poslední klinická štace je dosti mimořádná právě stran pracovního klimatu a vyhovuje mi nejvíce.

Jaké jsou vaše nejbližší profesní plány?

V souvislosti s rusko-ukrajinskou válkou jsem se začal zajímat o taktickou medicínu. Jiné profesní zájmy mě teď „neberou“…

Stal jste se novým držitelem Ceny za statečnost, kterou lékařům uděluje LOK-SČL? Jak toto ocenění vnímáte?

Vážím si toho.

MUDr. Severyn Romaniv

Narodil se 21. května 1971 ve Lvově (Ukrajina). V roce 1997 promoval na 1. lékařské fakultě UK v Praze, poté nastoupil do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde pracuje dodnes. Jeho specializací je kardiologie a intenzivní péče. Pracuje na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN.

V únoru a v březnu 2014 se účastnil jako lékař zdravotnické mise Člověka v tísni v Kyjevě během protestů na Majdanu, kde ošetřoval raněné a prováděl rozdělování pacientů pro českou vládní misi MEDEVAC. Předsednictvo LOK-SČL se rozhodlo ocenit MUDr. Romaniva jako představitele lékařů, kteří pomáhají na různých místech zeměkoule v ohnisku přírodních katastrof, epidemií a ozbrojených konfliktů.

(Tento text původně vyšel v časopise Tempus medicorum (měsíčník České lékařské komory) číslo 02/2015)