„Chceme žít jako lidé, a proto jsme neuprchli,“ říká Syřan z Aleppa

Je až zarážející, jak všechnu tuto energii mohou v rozbořeném městě vytvořit pouzí dva lidé. Čyřiašedesátiletý Abdul Ibrahim s vráskami ve tvářích a jeho padesátiletá, životem překypující manželka Oma žijí ve čtvrti Tal Alzarazeer nedaleko cementárny, o níž se vedou ozbrojené boje již drahnou dobu. Ostřelování se nevyhnulo ani jejich domovu, který byl barelovými bombami zasažen již dvakrát.

Toto místo, na němž ve společné domácnosti prožili již třicet let, by mohlo vyprávět mnohé o jejich lásce, drobných hádkách i hospodaření na nedalekých polích. V okolních domech, v nichž dříve halasili sousedé, však dnes přebývá jen vítr.

Rozhodli jsme si zachovat důstojnost

Život na frontové linii není podle Abdula Ibrahima nic pro rodiny s dětmi, nejbližší trh je totiž od něj hodinu cesty. „Ale my se rozhodli zůstat v našem domě i v naší zemi. Pro mne a pro mou ženu to byla nejlepší volba.  V našem věku už nechceme být nijak ponižováni,“ říká Ibrahim. „Jsme lidé a jako lidé chceme taky žít. Chceme se starat o naše kočky a chceme zalévat naše květiny. A tohle nám žádná jiná země neumožní,“ dodává. 

Přes všechnu snahu o zachování normality byl život v posledních čtyřech letech jednou z nejhorších vzpomínek, na níž syrský pár nikdy nezapomene. Viděli totiž až příliš mnoho bojů, zabíjení a umírání. Po celou dobu navíc žijí v domě bez elektřiny či tekoucí vody i bez přístupu k jejich vlastním pozemkům, jež leží jen několik set metrů od jejich domu. Avšak na straně, kterou ovládají vládní vojska. Abdul Ibrahim se ale nevzádá naděje, že je jednou dostane zpět.

Zatím společně se svou ženou chrání vlastní dům před rabováním a z jeho okolí odklízejí trosky po vybuchlých bombách. Společně také zalévají květiny a trávu na ulici, do níž, jak doufají, se po letech bolesti, utrpení a zabíjení dříve či později znovu navrátí sousedé i spokojený život.