Chudých i hladových ubylo, ale…
Publikováno: 16. 9. 2014 Doba čtení: 3 minuty
Počet lidí žijících s méně než 1,25 dolaru na den, počet podvyživených dětí ve věku do pěti let a populace žijící pod hranicí minimálního energetického příjmu. Podle těchto ukazatelů OSN pravidelně měří své úspěchy a výzvy v prvním Rozvojovém cíli. V tom si předsevzala snížit extrémní hlad a chudobu ve světě o 50 %. Některým zemím se prvního Rozvojového cíle podařilo dosáhnout, pro jiné není snížit extrémní chudobu a hlad o polovinu v jejich silách.
OSN v poslední zprávě uvádí, že v roce 1990 žila skoro celá polovina populace rozvojových zemí v chudobě. O dvacet let později se počet chudých lidí snížil na 22%. Dnes nejhorší situaci zaznamenává subsaharská Afrika a jihovýchodní Asie. V absolutním počtu nejvíc chudých žije v Indii, Číně a Nigérii, tedy nejlidnatějších státech zmíněných regionů. Vysokou míru extrémní chudoby ale vykazují také malé státy (Bangladéš) a země zasažené nestabilitou nebo konfliktem (Demokratická republika Kongo, oba Súdány). Mezinárodní společenství zatím zachovává mírný optimismus a říká, že naplnit cíl snížení hladu a odstranění chudoby je možné, ale je třeba okamžitě jednat. Je ovšem otázkou, zda se dá dohnat ve zbývajícím čase to, co se dosud nepodařilo v novém tisíciletí.
Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) už více než 60 států dosáhlo nebo do konce roku 2015 dosáhne stanovených příček. To se týká především zemí Latinské Ameriky (např. Brazílie, Argentina a Chile) a východní a jihovýchodní Asie (např. Vietnam a Indonésie). V 16 zemích naopak k pokroku nedošlo, případně se situace ještě zhoršila. Devět těchto zemí se nachází v Africe (Botswana, Zambie, Madagaskar, Tanzanie, Uganda, Burundi, Burkina Faso, Pobřeží Slonoviny a Guinea Bissau), dlouhodobé problémy pak vykazuje také Guatemala, Kostarika, Paraguay, Irák nebo Uzbekistán.
Ovšem je třeba poukázat na to, že v méně rozvinutých zemích neexistují přesné statistiky, a tak se můžou různé instituce ve výsledcích rozcházet. Nesmíme ani zapomenout na to, že i konkrétní čísla a procenta se musejí zasadit do určitého kontextu. Dokládá to příklad právě Subsaharské Afriky. S tím, jak roste její populace, se udávané procento podvýživy snižuje, ale ve skutečnosti pomalu narůstá reálný počet podvyživených Afričanů. V roce 1990 trpělo podle statistik FAO podvýživou přes 173 milionů - tedy 32,7%, v letech 2011 až 13 už to bylo necelých 223 milionů, což ale představovalo „jen“ 24,8% subsaharské populace.
Politické kroky mimo
Rozvojový cíl č. 1 představuje naplnění nejzákladnějších lidských potřeb. Hlad jdoucí ruku v ruce s chudobou totiž neznamená jen to, že na světě 1,2 miliardy lidí žije v extrémní chudobě, každý osmý člověk chodí spát s prázdným žaludkem a každé čtvrté dítě je chronicky podvyživené. Znamená to také obrovské ekonomické a sociální ztráty. Lidé oslabení hladem nemohou pracovat, jsou náchylnější k nejrůznějším nemocem, podvyživené matky nemohou svým dětem poskytnout vše potřebné pro zdravý vývoj. To vede v extrémních případech k zastavení růstu a takové děti jsou pak na celý život omezeny fyzicky i intelektuálně, protože výživa v prvních tisíci dnech od početí je klíčovým faktorem v životě každého.
Příčin, proč státy prohrávají boj s chudobou a hladem je několik. Nejčastěji jsou zasaženi drobní producenti potravin, protože zemědělství bylo dlouhodobě považováno za okrajový sektor, kterému se nedostávalo patřičné pozornosti. Je to ale i neschopnost zajistit rovný přístup ke zdrojům a základním službám nebo záchranné sociální sítě ohrožené populaci. Vlády ale také často přijímají špatná politická rozhodnutí, která mají opačný účinek, než který byl deklarován. Dobře to ilustruje třeba příklad mnohých investičních projektů, které místo podpory lokální produkce potravin vedou k tzv. záborům půdy. Zpochybňována je také efektivita rozvojových projektů vyspělých států, které svoje kroky nekoordinují s ostatními.
Štafeta pro SDGs
Vyhlášení rozvojových cílů bylo jistě krokem správným směrem, ale bylo by naivní si myslet, že se jedná o samospásný projekt. I kdyby však prvního rozvojového cíle dosáhly všechny země, což je nepravděpodobné, stále bude na světě mnoho lidí živořit v nepředstavitelných podmínkách. Odborníci se ale shodují na tom, že hlad a chudoba musejí zůstat i nadále prioritou v nových udržitelných cílech po roce 2015, protože představují základní a zásadní překážku rozvoje každé společnosti. A to nejen v nejchudším světě.