Čtenářská gramotnost: Rozhovor s Ondřejem Hausenblasem

Publikováno: 31. 10. 2012 Doba čtení: 9 minut
Čtenářská gramotnost: Rozhovor s Ondřejem Hausenblasem
©

Čeští žáci samozřejmě umí „nějak“ číst. Problém nastává, pokud po nich budeme chtít, aby s textem dále pracovali. Schopnost analyzovat text a porozumět mu ztrácí čím dále tím více českých dětí. Podle mezinárodního srovnání PISA 2009 dosáhli naši žáci mezi srovnávanými zeměmi podprůměrných výsledků. Na příčiny klesající čtenářské gramotnosti jsem se zeptal Ondřeje Hausenblase.

Z mezinárodních srovnání jsme se dozvěděli, že děti u nás umějí číst, ale nerozumějí moc tomu, co čtou. Kde hledat příčinu nedostatku analytického čtenářství u českých dětí?

Rozumět čtenému není jenom věc analytického čtenářství. Příčin je určitě několik a jsou dost skryté. Navíc u nás nejsme zvyklí o nich moc přemýšlet. Spousta lidí si myslí, že číst = vyluštit písmenka a znát slova. Mnozí si myslí, že to znamená přelouskat nepřipravený text nahlas.
K porozumění však vede poměrně dlouhá cesta intelektuální i afektivní. Na jeho počátku stojí vztah čtenáře k tomu, co čte. Zkuste si u každého z následujících odstavců v mysli promítnout, jak v té věci napomáháte svým dětem, nebo co jste sami zažili ve škole.
Na počátku porozumění možná stojí vztah čtenáře k tomu, co čte. Když to číst chce, asi něco hledá: zážitek (například mrazení z hororu, napětí z dobrodružství, dojetí z lásky nebo uspokojení z toho, že bude lépe informovaný). Když nechce, asi nic moc nehledá, a proto také moc porozumění nenajde. Současné děti v poměrně raném věku ztrácejí chuť si počíst a něco se dočíst.
Mnozí se v první třídě trápí pouhým dekódováním textu: písmenka na papíře se jim moc dlouho nespojují s hláskami v puse a bývá pro ně těžké naučit se rozpoznat i ve slovech, která se už dávno naučili říkat, jednotlivé zvuky, které se pak zapisují jako písmenka. Egypťané nebo indiáni to možná měli snadnější – nakreslili obrázkem celé slovo. Jenom pak měli těch slov zase moc. Nám stačí nějakých 40 písmenek na absolutně všecka slova (třeba na 300 000). Než se české dítě naučí plynně číst, aby ho to "nebolelo" a mohlo mít radost z četby, trvá to moc dlouho – a dospělí dnes nemoudře přestávají dětem po šestém roce života předčítat.
Porozumět čtenému chce taky docela vytrvalost, i když už vám písmenka jdou plynně. Dnešní děti jsou asi také méně zvyklé čekat, že jim smysl sdělení "dojde". Zahraniční výzkumy ukazují, že děti při čtení na internetu na nic nečekají, rovnou kliknou na další obrázek, nové informace. Musejí se učit chvíli počkat, prohlédnout celou stranu, pohledat, zda na ní je hledaná informace, a tu si "prostudovat" čtením. Tento postup je pro ně novinka!
Velmi důležité je zároveň to, jak jsou děti naučené a zvyklé si poradit s potížemi v porozumění některému místu v textu – slovu, celé větě, některé situaci. Texty pro děti obvykle jsou psány tak, aby tyto potíže byly jen malé – ale nesmíme dětem dávat číst jenom nenáročné texty typu Méďa Pusík. Děti potřebují střádat zkušenost s překonáváním potíží a dostávat přiměřenou dopomoc. To umí také jen někdo: nedávat dítěti "kontrolní", vlastně dost hloupé otázky na ty prvky obsahu, které přece každý vidí.
A zásadně důležité je, aby děti mohly to, čeho se dočetly, také hned uplatnit: aby si o prožitku mohly popovídat s kamarádem nebo rodičem, aby poznatek získaný četbou posloužil tomu, kvůli čemu ho vlastně v knize hledaly.
Dalších příčin může být mnoho. Měli bychom si však dávat i pozor na to, abychom nepřeceňovali zprávy o výsledcích různých testování – vytvořit a pak i vyhodnotit opravdu dobrý test na porozumění ve čtení není nic snadného ani levného a nesfoukne se to za rok v nějakém ústředním orgánu a jeho ústavu za rychle čerpané evropské peníze. Tvůrci testů, jaké má třeba PISA, jsou na to speciálně studovaní, velmi inteligentní, a ověřování toho, zda úloha opravdu vypovídá o tom, co jsme chtěli zjistit, je mnohonásobné. A přesto jsou i zjištění PISy jen částečná. My však ani takovéto testy domácí zatím vůbec nemáme. Testování pomocí počítačů bude strhávat naše chápání četby zase o kousek níže ke dnu.

Zmínil jste, že čtení je spojeno především se zájmem dětí o čtení. Jak může škola a učitelé podporovat zájem dětí o čtení?

Zaprvé pomoci dětem nepřerušit vnímání celých příběhů nebo básní. Děti se sice musí naučit louskat písmenka, ale např. genetickou metodou dospějí k samostatnému čtení často už do Vánoc první třídy. Proč tedy nelouskat první tři čtyři věty a pak si zbytek pěkného příběhu nechat od paní učitelky krásně předčítat? Milý zážitek snad překoná strast ze čtení písmenek a dá naději, že i my začínající čtenáři budeme brzo sami číst.
Děti o trochu starší se zase potřebují včas naučit svou četbu sdílet s druhými. K tomu je moc důležité umět psát. Jednak si zapisovat osobní záznamy z četby (nikoli mechanické "čtenářské deníky" převypravující děj a jména postav), jednak psát o svém čtení druhým lidem kolem sebe, a dokonce také sepisovat – psát své vlastní malé pokusy spisovatelské, aby člověk lépe rozuměl, že text uznávaného autora obsahuje mnohá tajemství a rafinované postupy. Ke čtení krásné literatury patří popovídat si o ní s blízkými – nejen po dočtení, ale už před a někdy i během čtení. Hodiny čtení tohle obvykle moc neumožňují, protože se je tak naučilo vést zatím jen málo učitelů. Kolik z nich dopřeje dětem v duchu si text pročíst a představovat už před tím, než je nechá číst úseky textu nahlas pro ostatní? Děti jsou pak otrávené tím, jak samy text vykoktávají, i tím, jak těm pomalejším jde to koktání ztuha. Číst před celou třídou není vůbec součást růstu čtenáře, ale spíše jen kontrolním bičíkem v ruce učitele. Kdo chce, aby děti četly hezky nahlas, může je přece nechat číst jeden druhému vždy po pár větách navzájem. Čtou pak v čase výuky všichni.
O dalších mnoha způsobech podpory, kterou učitel ve škole může dávat dětem pro čtení, si spoustu informací najdete v Kritických listech a v kursech Kritického myšlení.

Velmi alarmující a zajímavé jsou především snižující se výsledky chlapců. Jsou snad chlapci méně čtenářsky „disponovaní“ než dívky?

To je dnes po celém světě. Chlapci prostě mají jiné východisko – já myslím, že jsme od původu lovci – stopaři. Máme v genech jít po stopě – po příběhové linii, dost rychle se rozhodovat, kterým směrem dál, a zažít vzrušení a uspokojení z vítězství nad kořistí. Čtení může být docela nudné, pokud tohle autorka povídky neví nebo neumí, nebo když má na mysli dívky: jejich rozhlížení, přebírání možností, paralelní pozornost k mnoha rozmanitým detailům a vícečetným vztahům. Drsný příběh, který letí kupředu přes kořeny, mnohou dívku nezaujme, spíše postraší. Možná to není tak jisté, rozhodně to není stoprocentní. Znám australského autora, který po letech učitelství na průmyslovkách s většinou kluků začal psát pro ně knihy: jsou v nich velké ilustrace podbarvující poměrně krátké úseky vyprávěného textu s tajemstvím a napětím a ilustrace jsou úzce spjaté s předmětem i náladou vyprávění. Ale vzpomeňte na knížky Petra Síse – ty čtou s chutí i dívky.
Chlapcům možná také hůře sedí "poslušenský", netvořivý způsob výuky v mnoha našich školách. Učitelé potřebují udržet kázeň, kterou dívky většinou dodržují oddaněji, kdežto kluci by třídu roznesli na kopytech. Proto jsou zatlačováni do disciplinovanosti tak silně, že se vzpouzejí (alespoň uvnitř), a mají odpor k činnostem, které klid a soustředění vyžadují tak jako četba.

Jaká je podle vás budoucnost knihy? Vytlačí ji čtečky, nové elektronické formáty? Budeme místo do knihovny „chodit“ pro knihy do virtuálních prodejen a půjčoven?

Je docela možné, že čtečky zvítězí a pak zas budou vytlačeny něčím dalším. Papírová, vázaná kniha má však jeden rys dost významný pro krásnou literaturu – dává se z ruky do ruky, ne po drátě nebo na vlně. Ke kultuře patří, že si lidé nad čtenými texty spolu povídají, že vědí, že text četli i druzí, a spolu s nimi si kladou další otázky, probírají prožitky a názory na to, co jim autor "odehrál" před duševním zrakem v četbě. A právě k tomu kontaktování čtenářů je cenné, že si svazek dávají z ruky do ruky – na to musíte být dost blízko, jinak nedosáhnete. A tou osobní blízkostí se tvoří společné prožívání, promýšlení a sdílení nových nebo starých hodnot, které literatura rozjitřuje a nově utváří. S literaturou věcnou, naučnou je to asi jinak. Tam možná společenství poučených může existovat i na sociální síti, anebo může člověk být čtenářem docela izolovaným. Beletrie je ovšem psaná nikoli pro jedince, ale pro celý zástup jedinců.

Jak mohou knihovny vyjít vstříc čtenářům elektronického věku a zároveň si zachovat přízeň čtenářů „papírových“ knih?

Na to by asi nejlépe odpověděli sami dnešní knihovníci, znají mnoho postupů a dělají mnoho akcí. Rozhodně je dobré, když dávají příležitost, aby se lidé sešli a pobývali v místě, kde je plno knih a kde se po knihách dá přímo sáhnout. Tak vést setkání, debaty, předčítání.
Část lidí si dnes až v dospělém věku uvědomuje, že se vlastně nenaučili číst do hloubky, že k nim knížky nepromlouvají. A pokud se tomu chtějí naučit, může jim k tomu právě knihovna nabízet cestu. Pozvat někoho, kdo je nejen odborník na dějiny nebo formy literatury, ale kdo také umí rozprávět o tom, jak rozumí hlubinám významu textu, a kdo umí i druhým podat pomocnou ruku k prozkoumání těch hloubek. Spisovatelé to obvykle ještě umějí, ale je třeba hledat (a vychovávat) i další. Není jich dost.

Jak a kde sdílíte knihy a příběhy, které Vás zasáhly? Máte svoji cestu jak ostatním sdělit to důležité, co jste načetl?

Povídáme si doma, jak jen na to máme chvilku. Když padnu na knihu, která je podle mě dobrá, neváhám to sdělit po síti svým studentům, kolegům, někdy veřejnosti vůbec. Doporučuji, navrhuji využití pro výuku i čtení pro zážitek. Ale jsou období, kdy moc nečtu – jako mnozí ani nestíhám. Naštěstí jsou tu Vánoce a narozeniny, kdy se vynořují nové a nové knihy a ty volají: "Čti mě!" A protože se čtou v okruhu blízkých, je s kým o nich mluvit.

Ondřej Hausenblas se narodil v roce 1954, vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor čeština a angličtina. Vyučuje češtinu a literaturu, zejména didaktiku, nyní na Pedagogické fakultě UK v Praze. Posledních 11 let působí jako lektor programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení (www.kritickemysleni.cz), zaměřuje se hlavně na čtenářskou gramotnost a čtenářství.

Otázky připravil Pavel Košák (Varianty). Rozhovor byl uveřejněn 31. 10. 2012 na blogu Aktuálně.cz. Krácená verze vyšla zároveň v listopadovém čísle Bulletinu Variant.

Autor: Pavel Košák