Dívka bez pomoci druhých neodežene ani mouchu, ale počítá jako kalkulačka

Kromě těžkého motorického defektu má dívka oční vadu a zcela jí chybí schopnost aktivního vyjadřování. To vše při zachovaném intelektu. Žaneta je zcela odkázána na pomoc druhých, bez jejich pomoci si neodežene ani mouchu. Svůj handicap si plně uvědomuje a snaží se ho kompenzovat studijními výsledky. Má obrovskou touhu po vzdělávání, kladné hodnocení blahodárně působí na její sebevědomí.

Žaneta je od první třídy žákyní Základní školy Svítání v Pardubicích. Její maminka ji třikrát týdně přiveze autem a pomocí invalidního vozíku přemístí až do třídy. Žaneta se učí formou otázek a odpovědí. Umí odpovědět jen „ehm“ a „ne“. Když souhlasí, navíc bouchne rukou, když nesouhlasí, řekne ne. Tímto způsobem už dokázala ujít kus cesty za vzděláním. Neuvěřitelnou metodu dorozumívání vymyslela její maminka, která se o ni stará čtyřiadvacet hodin denně a ve škole dělá asistentku pedagoga. „Nikdo nám na začátku nevěřil. Odborníci si mysleli, že ji rukou navádím. Ale po dvou po sobě nezávislých vyšetřeních konstatovali, že intelekt je v pořádku a že dítě není mentálně postižené. A co je důležité, stačí se jednou zmínit a ona si látku pamatuje. A v paměti to zůstane,“ říká Alice Beková. Její trpělivost v péči o těžce postižené dítě je obdivuhodná. „Než přežvýká chleba, uplyne celá hodina. Učíme se proto i během jídla. Čtu jí třeba zeměpis. Nesnáší nudu a v tomhle je po mně. Je taková aktivistka. Když ji nechám chvíli v klidu, hned se vzteká. Musí být v zápřahu od rána do večera,“ usmívá se maminka.

Výuka s rehabilitací

Dívka má ve škole individuální hodiny, ve kterých jí paní učitelka promítá látku pomocí powerpointové prezentace. Ukazuje jí obrázky nebo fotky, u kterých se zastaví, a povídají si třeba o státních symbolech Spojených států. Žaneta hltá látku očima a neurčitými zvuky dává najevo, že ji to zajímá. Podobně se učí angličtinu nebo matematiku. Po dvou hodinách musí následovat rehabilitace, protože je unavená. „Ze začátku to bylo zvláštní, než jsme se naladily a přišla jsem na to, jakým způsobem komunikovat. Teď už si rozumíme,“ tvrdí učitelka Světlana Pavelková, která dívku učí dějepis a občanskou výchovu. Přiznává, že příprava na takové vyučování je náročná, ale stojí to za to, když vidí, jaké má Žaneta výborné výsledky. „Svoji prezentaci mamince přehraji do wordu a dám s sebou domů, aby si látku zopakovaly. Další hodinu Žanetku vyzkouším formou otázek,“ popisuje způsob výuky paní učitelka.

Podle psycholožky Lidmily Pekařové je žákyně raritou, protože vše, co na ní pozoruje, odporuje běžným pravidlům a normám. „Je to dítě, které není schopné se najíst, manipulovat s hračkou, posunout se, ale celý proces běžného učení tam funguje. Je to neskutečné. Dívka nemluví, ale její slovník porozumění je až nadprůměrný a její matematické výsledky jsou na úrovni kalkulačky,“ vysvětluje klinická psycholožka.

Jak udělat přijímačky?

Maminka teď společně s pedagogy hledá způsob, jak ve vzdělávání dívky pokračovat. Chtěla by, aby šla na střední školu. „Chci, aby byla spokojená. Vzděláním kompenzuje svůj handicap a má z učení velkou radost,“ doplňuje maminka.

Příběh Žanety by mohl být první vlaštovkou v českém vzdělávacím systému. „Chceme upozornit na to, že současné možnosti úprav přijímacích zkoušek neumožňují jejich absolvování u takto postižených dětí. I když tam touha a schopnosti jsou,“ říká speciální pedagožka Kateřina Kopecká a vysvětluje, že Žaneta je schopna odpovídat pouze na uzavřené konkrétní otázky ano či ne. „V případě písemného přijímacího řízení by bylo třeba zcela přeformulovat některá zadání, promítat je na zvětšenou plochu a hlasitě je předčítat. Tím by se několikanásobně navýšil časový limit,“ objasňuje speciální pedagožka. Možností by podle ní byla výjimka ze strany ministerstva školství: „Vývoj technologií jde neustále dopředu. Za pár let bude Žaneta mít možnost komunikovat přes komunikátor, co my víme? Proč ji nyní omezovat, když třeba jednou bude schopná ovládat počítač sama?“

Pokud by dívka dostala výjimku a byla na střední školu přijata, mělo by jí zařízení poskytnout takové podmínky, aby vyučování zvládla. Podobně, jako jí to umožnila škola Svítání, kde pedagogové vyšli maximálně vstříc. Irena Tlapáková z odboru školství pardubického krajského úřadu tvrdí, že se za dobu své praxe ve školství s takovým neobvyklým případem nesetkala. „Hledáme teď optimální možnosti, jak Žanetě a celé rodině usnadnit cestu k jejímu dalšímu vzdělávání,“ potvrdila. Stejného názoru je i psycholožka Lidmila Pekařová: „Je potřeba vysvětlit lidem z legislativního světa, že prostě někdy existují výjimky, kdy musíme uvažovat lidsky a ne jenom formálně.“

Článek vyšel ve čtvrtém čísle časopisu Škola all inclusive, který vznikl ve spolupráci Univerzity Palackého a Vzdělávacího programu Varianty v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR podpořeného z ESF a státního rozpočtu ČR.