Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí

Vystěhováním totiž trpí nejvíce právě děti, které často končí v pečovatelských ústavech. Náklady na pobyt v těchto zařízeních zbytečně zatěžují rozpočty, ale daleko horší jsou často nenapravitelné škody, které způsobí roztržení rodiny. Jak tedy zabránit nárůstu dluhů na nájemném, a zároveň neuvrhnout zbytečně další rodiny do pasti sociálního vyloučení?

Odpovědí je včasná prevence. Bytové koncepce jednotlivých měst by měly, kromě jiných hledisek, zahrnovat i sociální pohled na věc. Základním nástrojem tohoto konceptu je právě včasná a efektivní intervence, která zabrání nárůstu dluhů do již neřešitelných výšek. A to zvláště v místech s vysokou nezaměstnaností, kde přibývá rodin, které nejsou schopny hradit své životní náklady a stávají se pomalu závislými na sociálních dávkách. Tedy nejčastěji v místech, kde existují domy či celé čtvrtě, kterým jsme se naučili říkat sociálně vyloučené lokality.

Narůstá-li dluh na nájemném, měl by do rodiny začít docházet sociální pracovník a snažit se nalézt přijatelné a zároveň nedevastující řešení. Nejčastěji se jedná o sestavení splátkového kalendáře a dohled nad jeho plněním. Aktivita ze strany samosprávy je v tomto případě nutná a vyplatí se. A potvrzují to i zkušenosti ze zahraničí.

"Nedávno jsem v Mnichově navštívila bytový odbor jedné tamější městské části. Úředníci si tam spočítali, že je sedmkrát levnější rodinu oddlužit než poté řešit veškeré následky, které s pádem do sociálního vyloučení souvisí. Proto pokud se tam vyskytne rodina, která třikrát nezaplatí nájem, okamžitě se tato situace aktivně řeší," řekla Dagmar Kocmánková, ředitelka časopisu Nový prostor, v rozhovoru pro první přílohu, která k tomuto tématu vyšla v loňském roce.

I s neplatiči si lze poradit

Pokud se však ukáže, že někdo přes nabízenou spolupráci své dluhy platit nechce, existují další prostředky, které má samospráva využít ke snížení své pohledávky. V zákoně je zakotven například institut zvláštního příjemce, který zjednodušeně řečeno dovoluje snížit o dlužné nájemné vyplácené sociální dávky určené na bydlení.

"Zákony v rámci systému sociálního zabezpečení předpokládají, že existují lidé, kteří nejsou schopni správně hospodařit s penězi, a pokud jejich jednání vede k tomu, že vyplácená dávka nedosahuje stanoveného účelu, lze zřídit zvláštního příjemce dávky. A existují obce, které výhodu zvláštního příjemce již objevily, avšak jeho zřizování často závisí na osobní aktivitě jednotlivých úředníků místo toho, aby se stalo vnitřním metodickým pokynem," říká k tomu Veronika Lovritš, právnička neziskové organizace IQ Roma servis.

Otázkou tedy zůstává, jak silně je zakotven sociální aspekt při tvorbě bytové politiky na jednotlivých magistrátech? Kolik energie vkládají do prevence? Jak efektivně jsou místní samosprávy schopny starat se o svěřený majetek? Jsou ochotny, jako příslovečná dobrá hospodyňka, vyčerpat opravdu všechny postupy, které zabraňují růstu dluhů? Jen těžko si totiž lze představit, že by jakýkoliv soukromý vlastník domu nic nedělal v situaci, kdy mu jeho nájemníci neplatí.

Nicméně zde nejde ani tak o druh vlastnictví. Právě dosti divoká privatizace bytových fondů přivedla některá města do situace, kdy ztratila jakýkoliv vliv na to, jak bude s byty na jejich území nakládáno. A i sem sahají kořeny vzniku sociálně vyloučených lokalit. Je pravda, že v mnoha případech zůstávají samosprávy ve své činnosti bez patřičné podpory ze strany státních institucí. Tento argument je však z dlouhodobého hlediska těžko akceptovatelný. Samosprávy se musí přihlásit k odpovědnosti za tvorbu sociální politiky, a to nejen v oblasti bydlení. A právě participativní přístup při tvorbě Národního akčního plánu sociální integrace by jim k tomu měl dát dostatečný prostor.

Hlas samospráv musí být zapracován do základních strategií v boji proti sociálnímu vyloučení, protože jejich zkušenosti a připomínky v nich mají stejně nezastupitelné místo jako hlas pracovníků neziskového sektoru nebo samotných lidí, kteří se s chudobou a sociálním vyloučením potýkají osobně.