Douč se to s indiány!
Publikováno: 27. 7. 2015 Doba čtení: 2 minuty
Celé školní pololetí se děti zapojené do programu Podpora vzdělávání organizace Člověk v tísni učily, jak spočítat slovní úlohu nebo příklad z násobilky, jaké I/Y patří do příslušného slova nebo kam by zařadily žížalu. Díky projektu Douč se to se mnou!, který je podpořen v rámci fondu pro nestátní neziskové organizace (zprostředkovatel NROS a nadace partnerství) jsme se s partou dětí vydali do indiánské vesničky Rosehill, abychom se „to“ tentokrát doučili s indiány. Přečtěte si, co se děti naučily a proč nás celý den doprovázela smůla.
Celý týden před výletem sužovala republiku tropická horka a bohužel horko skolilo i některé děti, které se na výlet těšily. Nakonec tedy s partou čtyř dětí a jednou dobrovolnicí, která se věnovala ve školním roce individuálnímu doučování v jedné rodině, jsme neohroženě vyrazili za dobrodružstvím do indiánské vesničky. Hned na začátku se nám do cesty postavila první překážka. Vlak z Děčína měl zpoždění, a tak nám ujel návazný autobus. Co teď? Změna plánu a místo pohodlného vysednutí přímo u vesničky 3 kilometrová lesní túra.
V Rosehillu nás vyprahlé a hladové přivítal náčelník Četan – Sokol. Děti se dostaly k první nové informaci a to k indiánskému pozdravu Howgh kola! – Ahoj příteli!, každý si vyrobil svůj vlastní indiánský náramek z pravé jelení kůže, a když jsme se osvěžili, šli jsme pátrat po tom, jak si hrály indiánské děti. Neměly dnešní hračky, tablety a playstation. Když jsme tedy vyzkoušeli závody v namotávání želviček, strefování kroužku na klace i luk, bylo na čase dozvědět se něco více. Náčelník nás provedl celou vesničkou, ukazoval nám hudební nástroje, oblečení, obydlí, vysvětloval, jak se indiáni živili, kde žili a proč nemůžeme věřit všemu, co jsme viděli ve Vinnetouovi.
Náčelník Četan a jeho parťák Kamenné tele pro nás měli připravené také indiánské divadlo o tom, co se stane, když indiánskou vesničku navštíví bílé tváře, naučili nás své tance a písně.
Pak už bylo na čase vyrazit. Čekala nás opět procházka. Autobus jel tentokrát včas a vzhledem k tomu, že jsme v něm jeli sami, zdálo se, že přijel jen a jen pro nás. Ve Hřensku bylo potřeba opět přestoupit a tu se objevila další nepříjemnost. Další zpoždění. Naštěstí byly v záloze komiksy připravené pro děti, které se věnovali po celé školní pololetí mimoškolnímu doučování, a tak jsme si alespoň mohli zkrátit dlouhou chvíli. Hádáte správně, vlak domů do Ústí nám ujel, ale tomu už jsme se jen smáli.
S malým zpožděním, unavení, ale spokojení ze dne stráveného v dobré společnosti jsme nakonec přeci jen dorazili.
Howgh!
PS: Komiksy jsme pořídily z prostředků získaných prodejem certifikátů "První knížka". Děkujeme!
#~gallery-1333~#
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů.
www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz
