Homo Homini převzala advokátka z Dagestánu Sapijat Magomedovová
Publikováno: 4. 3. 2014 Doba čtení: 6 minutPraha 4.března - Právnička z Dagestánu Sapijat Magomedovová včera převzala v Pražské křižovatce cenu Homo Homini, kterou každoročně uděluje Člověk v tísni osobnostem, které se zasluhují o lidská práva ve světě.
“Mladá nesmírně odvážná právnička, která se pohybuje na pomezí Dagestánu a Čečenska, která se před lety rozhodla, že nemůže jen tak přihlížet tomu, co se děje, a která ve své podstatě právnického řemesla a poslání principielně trvá na tom, že právo má být hájeno, přestože jde o případy zatýkání bez udání důvodu, věznění nebo zabíjení bez soudu. Žena, která denně riskuje svoje zdraví a možná i život,” těmito slovy uvedl Šimon Pánek letošní laureátku Homo Homini Sapijat Magomedovovou.
Ocenění Homo Homini předal během slavnostního zahájení festivalu dokumentárních filmů Jeden svět ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Ocenění získala Sapijat Magomedovová za svou osobní odvahu při obhajobě lidských práv.
“Je to práce vedená snahou hledat spravedlnost pro každého, protože každý člověk si zaslouží, aby se s ním zacházelo jako s lidskou bytostí a s jistou důstojností. Je to práce vykonávaná s nasazením vlastního života a ta si uznání opravdu zaslouží,” uvedl ministr Jiří Dienstbier.
Sapijat Magomedovová ve svém projevu nastínila složitou situaci, ve které se místní advokáti musí pohybovat. Zmínila působení ozbrojených band a jejich napojení na politické představitele a oficiální místa. “V pozadí této zvůle páchané v Dagestánu je to, že se nikdo do těchto věcí nechce vměšovat - a to ani soud, ani prokuratura, ani další státní orgány, které by měly bránit ústavní práva občanů. Naopak jsou připraveni ospravedlnit jakoukoliv nezákonnou vraždu a jsou dokonce připraveni pomáhat těm, kdo tyto vraždy páchají,” uvedla Magomedovová.
”Lidská práva nelze jen tak porušovat. Míra korupce v našich zemích přímo závisí na tom, čeho jsme dosáhli na poli lidských práv a ticho či mlčení je to, co je potřeba k naprostému triumfu korupce,” dodala letošní laureátka homo Homini.
Prohlédněte si fotogalerii.
Projev Sapijat Magomedovové, laureátky Homo Homini za rok 2013:
Pražská křižovatka, 3. března 2014
Jsem velice ráda, že jsem mohla přijet do hlavního města České republiky, do Prahy. Je to pro mě veliká pocta, že jsem dostala tuto prestižní mezinárodní cenu Homo Homini. Především bych chtěla poděkovat Šimonu Pánkovi a jeho spolupracovníkům z Člověka v tísni, kteří mně tuto cenu udělili. Obtížně se mi zde vyjadřuje vděk a pýcha a to nejenom za svou osobu ale i za kolegy laureáty tohoto ocenění a také za moji profesi jako takovou, protože právě na ochráncích lidských práv leží to břímě ochrany lidských práv a svobod. Pro nikoho není tajemstvím, že na rozdíl od celkové situace v Rusku právě republiky severního Kavkazu, a zejména Dagestán, mají situaci poněkud jinou a mnohem obtížnější. Je to z celé řady důvodů a aspektů, hraje v tom roli národostní aspekt, náboženské spory a tak dále. Je to zkrátka divoká směska z ruských zákonů, islámské morálky a zvyků v Dagestánu.
V Dagestánu je zabít člověka leckdy jednodušší, než se s ním domluvit. Když například někteří místostarostové provinčních měst jezdí s ochrankou, která je v několika autech se samopaly ozbrojeni až po zuby, tak není třeba chodit daleko a hledat ozbrojené bandy. Ozbrojené bandy existují v legálním politickém prostranství Dagestánu a tyto bandy bohužel někdy mají na sobě policejní uniformu, někdy u sebe mají poslaneckou průkazku, jsou to korupčníci a vrahové. Většina vražd státních úředníků probíhá v rámci kriminálního a finančního vyřizování účtů místních kriminálních zločineckých skupin, které jsou napojeny na oficiální místa. Zároveň ale netvrdím, že v Dagestánu neexistuje určité teroristické podzemí, které páchá útoky na představitele silových struktur, představitele moci a další státní orgány. Když si tyto jednotlivé teroristické útoky prostudujeme podrobněji, tak nicméně můžeme konstatovat, že je sice formálně páchají představitelé tohoto ilegálního podsvětí ale na na objednávku politických představitelů, v jejichž je to zájmu. To je bohužel fakt. Připouštím, že existují i teroristé, kteří jsou vedeni určitými fanatickými či sektářskými představami, mají vymyté mozky a mohou páchat různé velmi divoké činy, ať už jsou jejich motivy jakékoliv. Ale zůstává tím hlavním faktem, že tak činní většinou na zakázku.
V pozadí této zvůle páchané v Dagestánu je to, že se nikdo do těchto věcí nechce vměšovat - a to ani soud, ani prokuratura, ani další státní orgány, které by měly bránit ústavní práva občanů. Naopak jsou připraveni ospravedlnit jakoukoliv nezákonnou vraždu a jsou dokonce připraveni pomáhat těm, kdo tyto vraždy páchají.
V zemi, kde každý považuje za svou povinnost podvést stát, protože stát činí totéž, v zemi, kde plat policisty je asi šestkrát až desetkrát vyšší než plat učitele, kde vyhnutí se trestu závisí pouze na výši finanční odměny, tedy jen na tom, kolik je za vyhnutí trestu potřeba zaplatit, kde se jakýkoliv odlišný názor či nespokojenost potírá pokutami a vraždami, v takové zemi se bude zabíjet i nadále a lidé se budou dál tvářit, že se nic neděje, že je to pouhý boj s terorismem.
Ovšem lidská práva nelze jen tak porušovat. Míra korupce v našich zemích přímo závisí na tom, čeho jsme dosáhli na poli lidských práv a ticho či mlčení je to, co je potřeba k naprostému triumfu korupce. Aby toto mlčení nenastalo, tak si každý člověk musí položit otázku, zda má mobilizovat své síly a a bojovat s nespravedlností, či se má poddat pocitu strachu a neustále sám sobě ospravedlňovat, že proti systému nelze bojovat, protože nelze ničeho dosáhnout.
Práce advokáta je především prací s lidmi a lidé jsou různí. Když hájím zájmy svých klientů, nehledě na to, kdo ti klienti jsou, tak se setkávám s různými případy. Někteří oponenti nejsou vůbec schopni pochopit to, že když hájím svého klienta a obracím se se žalobami na vyšší instance, tak to není například proto, že mám osobní antipatie vůči konkrétnímu vyšetřovateli, prokurátorovi nebo soudci, ale proto, že to je moje práce a že já ji tímto způsobem vykonávám.
Specifikum práce ženy advokátky na Kavkaze je to, že ženy jsou většinou považovány za ženy v domácnosti, což se na naší práci odráží. Tím nechci v žádném případě říct, že by se ženy na Kavkaze ocitaly v poníženém postavení. Jen zkrátka žena advokátka je přijímána jako někdo, kdo práci vykonává hůř než muži, a proto se někdy musíme hodně snažit, abychom tyto mylné představy u svých oponentů rozptýlily.
Když hájím zájmy svých klientů, tak si často o sobě vyslechnu něco nelichotivého a nejen to. Občas to jsou i hrozby od silných tohoto světa a tyto hrozby se někdy stávají i přímým násilím, jak se mi to stalo poměrně nedávno, kdy jsem byla zbita spolupracovníky policie. Lze jen konstatovat, že je veliké štěstí, že jsem nepřibyla do seznamu zabitých advokátů v Dagestánu. Tenkrát se jednalo o případ jedné ženy, jejíž zájmy jsem přišla hájit na oddělení policie, protože ji tam ten den zavřeli. A jak jste viděli, není to ojedinělý případ, je to také případ právníka z filmu, který zde byl promítán.
Pro mě je cena Homini důležitá z několika důvodů. Jednak je to uznání mé práce jako advokátky, uznání mé osoby na mezinárodní úrovni a je to také podpora mé další práce a jistá záruka bezpečnosti. Jsem vám za to velice vděčna a děkuji.
Projev Edwarda Lucase, editora týdeníku The Economist: