Kdo jsou hrdinové sociálních sítí, kteří komunikují za Člověka v tísni? Nahlédněte do práce našich kolegů

„Jsou dny, kdy jen co se probudím, odpovídám a odpovídám. Dva roky nazpět, krátce před Vánoci, jsem vstal v 8 ráno a až do půlnoci jsem komunikoval s lidmi. Takové chvíle nastanou, když vyhlásíme sbírku nebo se odehrává něco významného. Občas vydáme prohlášení, které lidi z různých důvodů naštve. Velmi často je na vině jen nepochopení našeho vyjádření a my pak sedíme hodiny u počítače a s těmito lidmi komunikujeme. Vysvětlujeme jim, co je smyslem práce Člověka v tísni, předkládáme jim pravdivé informace o naší práci a výsledky našeho snažení. Někdy se stane, že opravdu celé hodiny komunikuji s naštvanými lidmi a odpovídám na velmi negativní zprávy.“

„Je to tak, jsou období, kdy se komentáře valí, pod jedním příspěvkem jich máme za dva tři dny i několik stovek. Vzpomínám si, že jsem jednou za den napsala 130 komentářů. Někdy je to náročné.“

Pročítat se desítkami rozčílených a nenávistných komentářů, to nezní jako snadná práce. Jak se s tím vyrovnáváte?

„Není podle mě možné, aby se mě to nedotýkalo. Obzvlášť, když vím, jak dobrou práci kolegové odvádějí. Na druhou stranu je to pro mě do jisté míry výzva. Když je nenávisti v komentářích opravdu hodně, myslím na to, že neodpovídám jen jednomu člověku plnému zloby, který navíc bývá velmi často neoblomný a hluboce přesvědčený o své pravdě, ale uvědomím si, že mé odpovědi mají širší dosah. Čtou si je lidé, které naše práce skutečně zajímá, třeba ti, kteří nás podporují a opravdu chtějí vědět, co děláme. A druhá věc, která mi pomáhá, jsou výsledky výzkumů. Víme, že lidí, kteří naši práci zpochybňují a napadají, je kolem deseti procent celkové populace, to není zas tak vysoké číslo. Zároveň vím, že tyto lidi svými komentáři jen těžko přesvědčím o tom, že pomáhat má smysl. Ale přesto s nimi komunikuji, je to důležité kvůli druhým lidem, kvůli naší práci, kvůli kolegům.“

„Ze začátku se mi stávalo, že jsem po několikátém neurvalém komentáři, kdy si autoři podle všeho ani nepřečetli moje odpovědi, měla chuť diskusi utnout, protože mi připadala zbytečná. Ale pak si člověk uvědomí tu zodpovědnost, že nejedná za sebe, ale za organizaci. Je to trochu trénink sebeovládání. A klidná věcná komunikace vypadá určitě dobře i pro neutrálního pozorovatele.”

Jednomu z principů komunikace na sociálních sítích se říká „Pick your battle“ neboli "vyber si svou bitvu". Co si pod tím představit?

„Naše diskuse občas skutečně charakter bitvy mají a my si proto s rozmyslem vybíráme, do které se pustíme. Do některých se rozhodneme vstoupit a s vážným úmyslem debatovat, na jiné, o kterých víme, že jsou předem prohrané, odpovíme jednoduchou reakcí.“

„To je pravda, ale přesto je důležité do většiny z nich vstoupit. Z komentářů je patrné, že mnozí lidé nemají tušení, co je smyslem naší práce ani jaký je význam neziskových organizací obecně. Často se diví a pohoršují nad tím, že jsme za svou práci odměňováni mzdou. A tak se snažíme opakovaně vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi fungováním neziskových organizací a dobrovolnictvím. A že pokud máme efektivně naložit se dvěma miliardami korun ročně a dostat naši pomoc k co nejvíce lidem, potřebujeme k tomu vzdělané a zkušené lidi. V konkrétní diskusi nemusíme být vždy úspěšní, ale není to bušení do zdi. Vzpomínám si na pána, který nám napsal velmi ironický komentář zpochybňující celkový význam naší práce. Měla jsem tehdy chuť ho trochu odbýt, ale nakonec jsem se rozhodla mu vysvětlit, co přesně děláme, kde pomáháme a ukázala mu výsledky naší práce. Omluvil se. Napsal mi, že neměl tušení, kolik toho děláme. A přihlásil se do Klubu přátel. Takové dny jsou odměnou a potvrzením, že komunikace s lidmi má smysl a vyplatí se ji nevzdávat.“

„Občas se nám taky stává, že je těch nenávistných komentářů tolik, že se zapojují lidé zvenku, sami od sebe a pomáhají nám v diskusi. Třeba kameraman Jaroslav Jindra, fotografka Iva Zímová nebo pamatuji na dva dlouhé komentáře od Jiřího Hlavenky. Zkrátka si lidé jen tak sednou a pomohou nám vysvětlovat naši práci, když už se na ty diskuse nemohou dívat. To je vždycky skvělá pomoc. Anebo nás povzbuzují, ať si z těch negativních komentářů nic neděláme, dokonce jsme měli i pozvánky na pivo nebo nabídku permanentky do fitka.“

Co je pro vás samotné největším přínosem?

„Snažíme se lidem poskytovat relevantní a podložené informace. Proto je potřeba, abychom sami měli velmi dobrý přehled, a to nejen o práci naší organizace. Připravujeme si informace k často kladeným dotazům, hledáme si články, statistiky, vyhledáváme fakta k článkům a videím, které nám lidé posílají jako důkaz o nesmyslnosti našeho počínání, zbytečnosti rozvojové pomoci. Před nedávnem byly diskuse plné komentářů týkajících se populační exploze v Africe, teď jsou zase v centru pozornosti výsledky rozvojové spolupráce. V tomto případě jsou časté názory typu „Stejně se v té zemi od chvíle, co tam pomáháte, nic nezměnilo.“ A to není pravda. Je potřeba rozbíjet tento narativ o zbytečnosti neziskových organizací fakty. Seznamovat lidi se skutečným smyslem rozvojové práce. Je to vlastně krásná práce.“

„I když se pohybujeme v moři nesouhlasných komentářů a reakcí na naši práci, tyto výtky reflektujeme a je pro nás důležité tomu rozumět. Jenže opravdu nejčastěji se lidé domnívají, že všechna naše činnost spočívá v tom, že shazujeme rýži lidem v Africe z vrtulníku a oni kvůli tomu nemusí pracovat, protože se o ně staráme. Tyto a další představy o rozvojové práci se snažíme denně uvádět na pravou míru. A když se to podaří, je to skvělý pocit. Třeba taková obyčejná děkovná zpráva, to je odměna a důvod k radosti.“

Na závěr, napadají vás nějaké komentáře, na které nezapomenete?

„Duše Šimona Pánka má i své temné stránky“, nad tím se bavím už dlouho.

Ty od mé kočky: