Když stačí jen malý nápad…

Publikováno: 22. 10. 2013 Doba čtení: 2 minuty
Když stačí jen malý nápad…
©

Ústecká pobočka Člověka v tísni nabízí své služby jednotlivcům i rodinám s dětmi. Pracovníci mohou poradit i při výchově dětí, jak ukazuje příběh terénní sociální pracovnice Veroniky Jelínkové.

V průběhu letošního února mi telefonovala pracovnice ústeckého odboru sociálně právní ochrany dětí s prosbou, zda bych nemohla začít pracovat s jednou paní. Šlo o babičku, která má v péči své tři vnuky. Kluci rostou a babička přestává zvládat jejich výchovu. A k tomu se nakupily další problémy s dluhy, bydlením…prostě bylo by třeba paní pomoci. Domluvily jsme se na schůzce s babičkou na půdě odboru sociálně právní ochrany dítěte a schůzka dopadla dobře – paní má o spolupráci zájem, můžeme začít společně řešit potřebné.

Na prvních pár schůzkách jsme se s babičkou hodně bavily o vnucích. V péči je má proto, že obě její dcery byly závislé na pervitinu a o děti nejevily sebemenší zájem. Jak babička sama řekla: „Kluky mám už od peřinky, jsou na mě zvyklí, k mámám by snad už ani nechtěli.“ A tak díky babiččině obětavosti nemuseli chlapci do dětských domovů. Ale čím jsou starší, tím je jejich výchova složitější. Perou se mezi sebou, ve škole nemají dobré známky, nepřipravují se. Ještě docela poslouchají ve škole, ale babiččina domluva doma na ně nezabírá.

Během poslouchání vyprávění jsem dostala nápad. Když ve škole chlapci poslouchají a nejsou s nimi tak velké problémy, co zkusit zavést pravidla podobná těm ve škole? Tedy domácí rozvrhy a nějaký systém hodnocení chování chlapců? Babička byla okamžitě pro, za zkoušku nic nedá. Domluvily jsme se tedy na tom, že příště přijdu a společně s chlapci domácí rozvrhy připravíme. Při dalším setkání jsem tedy vnukům vysvětlila, proč budeme vytvářet domácí rozvrhy, ujistila se, že znají hodiny. A pak nezbývalo než s chlapci diskutovat a dle jejich povinností, zálib a přání lepit jednotlivé obrázky do připravených rozvrhů. Nezapomněli jsme i na pomoc v domácnosti alespoň jednou týdně, ať babička není na vše sama. Zároveň jsem chlapcům vysvětlila, jak bude fungovat bodový systém hodnocení jejich chování. Za dobré chování červený puntík, za špatné černý – znají to přece ze školy. Když bude červených puntíků více, může je babička odměnit, třeba nějakou sladkostí. A chlapci mohou mezi sebou soutěžit, kdo bude mít červených puntíků více. Rozvrhy jsme vylepili na dveře obývacího pokoje, kde je mají chlapci i babička na očích. A jakou roli bude mít babička? Především chlapce kontrolovat, zda plní dohodnuté.

Asi po měsíci od akce s vytvářením rozvrhů přišla řeč na vnuky, zajímalo mě, zda se naše rozvrhy ujaly. Babička mi s radostí sdělila, že se situace zlepšila. Kluci se připravují do školy, dokonce jí již jednou překvapili – uklidili si sami od sebe skříně, což před tím bylo téměř nemyslitelné. A pouhým okem bylo vidět i zlepšení chování. Na lednici visela tabulka, kam babička píše puntíky. Červených bylo více než černých, mnohem více. S paní se společně radujeme, a doufáme, že chlapci vydrží dodržovat potřebné. Paní chválím, že chlapce kontroluje, protože bez dohledu by to jistě nešlo. A tak z mé strany vlastně stačil jen malý nápad…

Více informací o terénních programech Vám podá koordinátorka služeb Radka Kunešová, tel. 734 428 394.

 

 

 

Autor: Veronika Jelínková, terénní sociální pracovnice, SAS Ústí nad Labem