Ministerstvo ignoruje problém farmakologické „léčby“ ADHD

„Bylo mi připomenuto, že zda dítě medikovat či nikoliv, je na odborném posouzení lékaře a že MŠMT v budoucnu uvažuje ještě o větší spolupráci školských poradenských zařízení a odborných lékařů – zejména dětských psychiatrů,“ píše speciální pedagožka Stanislava Emmerlingová o své snaze upozornit na problém nevhodného užívání medikace při diagnóze ADHD. Když následně prokázala svou odbornost, MŠMT s ní přestalo komunikovat. Více v jejím textu.

Stres ze známek

Vím, že v našich školách je mnoho úžasných pedagogů, kteří se snaží dětem s jakýmkoliv hendikepem pomáhat. Přesto praxe ukazuje, že ne vždy optimálně. Ani v této době nejsou někteří učitelé schopni tolerovat děti podle stupně jejich postižení, přestože mají pokyny k toleranci dítěte ze strany Pedagogicko-psychologické poradny (PPP). Nejsou ochotni či schopni zadávat úkoly diferenciovaně, respektovat postup reedukace například při dyslexii, ani individuální tempo dítěte. Nejsou schopni nepřetěžovat žáka klasickými opravami. Slovní hodnocení na základě individuálního vzdělávacího plánu realizují pouze na vysvědčení, dítě denně hodnotí známkami do sešitu, čímž ho vystavují dlouhodobému stresu. Svůj postup odůvodňují tím, že by bylo nespravedlivé vůči ostatním žákům dítě neznámkovat, vždyť „děti se ptají, proč Pepa nedostává známky.“

Pokud chtějí rodiče, aby dítě zůstalo integrováno v základní škole, jsou nuceni dojíždět do škol v okolí, ve kterých mají méně žáků ve třídě a jejichž ředitelé jsou ochotni je přijmout do své školy. Nechce se mi věřit, že to je ještě v dnešní době možné. Před 19-ti lety jsem totiž zaváděla jako tehdejší pracovník PPP individuální vzdělávací plány do praxe. Mnozí pedagogové si přejí, aby bylo dítě léčeno medikací od ­psychiatra, ač nemá problémy s agresivitou či jinou poruchou prožívání. Neurotizaci těchto dětí může naopak vyvolat netolerantní přístup okolí, tedy i pedagoga. Vzniká tedy otázka – jsou naši pedagogové a zřizovatelé školských zařízení připraveni na inkluzi dětí se specifickými potřebami do našich škol?

Nedostatek financí na asistenty

Těmto dětem nepřeje ani fakt, že často dochází z úsporných důvodů ke slučování méně početných tříd (údajně na pokyn zřizovatelů škol), takže učitel nemá prostor se dětem víc věnovat. Ve třídách bývá i kolem 30 dětí. Jedna hodina reedukace týdně nemůže jejich problém vyřešit. Rodičům dětí bývá sděleno, že by dítě potřebovalo asistenta, ale že na to škola nemá peníze (s výjimkou dětí se závažnou diagnózou, například s diagnózou autismus).

Proto jim bývá doporučeno, aby se sami stali asistenty nebo aby přistoupili na dohodu, že se budou na financování asistenta podílet, například částkou 7000 Kč měsíčně, což si mnozí rodiče z ekonomických důvodů nemohou dovolit. Vzniká další otázka, zda je to vůbec legislativně možné a zda nejsou ­rodiče – daňoví poplatníci – zatěžováni něčím, co by měl zajistit stát?

Řešení psychiatrickou léčbou

V poslední době mě rodiče upozornili, že při podezření na ADHD doporučují PPP rodičům, aby navštívili se svými dětmi psychiatra. Psychiatr většině předepíše chemické léky, což mnozí rodiče odmítají. Odmítnutí bývá posuzováno jako nevstřícnost rodičů při spolupráci. Proto jsem podala dotaz na MŠMT, proč takto PPP postupují a zda existuje nějaká vyhláška, podle které PPP postupují. Upozornila jsem i na to, že existuje propast mezi hraničními disciplínami jako je pediatrie, fyzioterapie, neurologie, neuropsychologie, psychiatrie, psychologie a speciální pedagogika a že je to dost závažná situace.

Vedoucí oddělení prevence a speciálního vzdělávání na MŠMT mi odpověděla, že PPP postupují v nejlepším zájmu dítěte podle vyhlášky č. 72/2005 Sb. o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízení, ve které je však pouze uvedeno, že při přípravě zpráv v případech, že je žák v péči odborného lékaře nebo klinického psychologa, školské poradenské zařízení vychází z klinické diagnózy a léčebných opatření odborného lékaře nebo klinického psychologa, pokud zákonný zástupce tyto podklady školskému poradenskému zařízení předá. Dále mi bylo dokonce se zvýrazněním připomenuto, že „zda dítě medikovat či nikoliv, je na odborném posouzení lékaře a že MŠMT v budoucnu uvažuje ještě o větší spolupráci školských poradenských zařízení a odborných lékařů – zejména dětských psychiatrů.“ Zaslala jsem na MŠMT vyjádření se zdůvodněním, proč s tímto postupem nelze souhlasit:

Medikace psychiatrem:

1. Nevytvoří chybějící nervové spoje na mozku (neuroarchitektonická příčina Lehké mozkové dysfunkce). Ty se dají dotrénovat bez medikace i metodou akreditovanou MŠMT ČR pro další vzdělávání pedagogů.

2. Neodstraní unilaterální činnost mozku a následky nedozrálých motorických reflexů. To lze jen vhodnou rehabilitací, ale i vzdělávací kineziologií – viz výzkumy Institutu neurofyziologické psychologie v anglickém Chesteru – Dr. Sally Goddard Blythe – program INPP, dále americké výzkumy a metody Dr. Denissona, Dr. Benderové i MUDr. Věry Kleplové z ČR.

3. Zvyšuje toxickou zátěž organismu dítěte a může mít vedlejší účinky na zdraví dítěte (!) (neurofyziologická příčina Lehké mozkové dysfunkce), což je další vědecky uznaná příčina Lehké mozkové dysfunkce tedy i ADHD syndromu. Naopak je potřeba detoxikovat organismus dítěte a eventuelně zahájit i úpravy stravy bez alergenů hlavně u alergiků (výzkumy alergologa Dr. Feingolda z USA, MUDr. Jonáše z ČR).

4. Neodstraní emocionální příčiny Lehké mozkové dysfunkce a adaptačních problémů (psychosociální příčina LMD).

Netvrdím, že u agresivních jedinců v případě, že nespolupracuje rodina, není medikace psychiatrem jednou z možností léčby. Jinak je to věc psychoterapie a dnešními metodami se tyto problémy dají rychle a příjemně vyřešit (například energetickou psychologií – metodou EFT, jejímž autorem je mimochodem americký psychiatr Dr. Callihan). ADHD syndrom se dá určit i na základě známého amerického manuálu, který je vystihující a dobře popisný. Není pravda, že ADHD vzniká hlavně na dědičné bázi, epigenetické výzkumy to vyvrátily.

Ignorování těchto nových poznatků nelze považovat za nejlepší zájem dítěte. Přibývá rodičů, kteří se dnes přiklánějí k celostnímu řešení problémů svých dětí, které je zaměřené na vyhledávání a odstranění příčin těchto problémů. Moje zkušenost z praxe ukazuje, že to funguje. Na mou reakci jsem odpověď z MŠMT nedostala. Bohužel je v dnešní době následkem psychofarmaceutických snah veřejnosti podsouváno, že dg. ADHD je nemoc a lze ji léčit pouze léky. Není to pravda. Existuje spousta metod vzniklých na lékařských výzkumech (viz výše), které dokážou příčinu většiny těchto poruch i bez medikace odstranit.

Šesté číslo časopisu Zvonísi můžete prohlédnout zde: